Solar

Za svou literární kariéru už psal Ian McEwan o ledasčem. Na konci sedmdesátých let šokoval příběhy vyšinutých jedinců a makabrózními scénami, poté se nějakou dobu zabýval tématem nevinnosti a zkušenosti a od devadesátých let stále častěji sahal pro inspiraci do různých oblastí odborného života. V Nezničitelné lásce (1997) to byly přírodní vědy, v Sobotě (2005) neurochirurgie a teď v románu výstižně nazvaném Solar (2010) se vypravil na exkurzi do světa fyziky, obnovitelných energií, fotovoltaiky a umělé fotosyntézy.

Hned zkraje je třeba zdůraznit, že na rozdíl od předchozí Soboty se Ian McEwan držel poměrně zpátky a detailním rozborům odborných záležitostí se vyhnul. Je to dobře, protože právě tyto těžce „rešeršované“ pasáže patří v jeho knihách k nejméně přesvědčivým. Naopak nejsilnější je britský prozaik tam, kde uplatňuje svůj smysl pro satiru a kdy se zaměřuje na individuální dramata - například ve vynikajícím Pokání (2001), kde jsme svědky toho, jak se hrdinka románu snaží vypsat z křivdy, kterou v dětství vinou své rozmazlenosti spáchala na nejbližších.

Promiskuita, brambůrky a tučné maso

I v Solaru přihlížíme podobnému příběhu. Hlavním hrdinou je nositel Nobelovy ceny za fyziku Michael Beard. Cena, již dostal poměrně brzy po začátku kariéry, jeho další myšlenkový rozvoj paradoxně zastavila a slavný fyzik strávil dalších dvacet let jako celebrita akademického světa - jezdil po kongresech, inkasoval přemrštěné honoráře za přednášky, svým jménem zaštiťoval různé instituce při jejich žádostech o granty... Tyto pasáže jsou vynikající satirou vědecké komunity a čtenáři se nad nimi vybaví romány Davida Lodge Svět je malý a Hostující profesoři.

Problémem protagonisty však není jen myšlenková sterilita. Michael Beard trpí závislostí na sexu a nezdravém jídle. Je promiskuitní, přejídá se brambůrky a tučným masem, utápí bezvýchodnost svého života v alkoholu, takže jej čtenáři Solaru potkávají v okamžiku, kdy trpí silnou obezitou, rozpadá se mu páté manželství - ztráta krásné ženy jej tentokrát zasáhla více než jindy - a veškerá jeho intelektuální aktivita se vyčerpává snahou vlastní jednání nějak racionalizovat. A právě zde se Ian McEwan ukazuje jako vynikající satirik-moralista, který se včleňuje do dlouhé tradice tohoto proudu anglického románu.

Michael Beard první ženu okouzlil tím, že si navzdory nechuti k literatuře získal „informace“ o Johnu Miltonovi, naučil se nazpaměť pasáže Ztraceného ráje a ohromil ji přehledem, který vydával za autentický zájem o svět. Teď žije v přesvědčení, že vše lze nějak vysvětlit, že stačí dát své posedlosti a obsese na správnou stranu rovnice. Sám přitom nedokáže nahlédnout druhou stranu, takže když ho podváděná žena začne také podvádět, je otřesen, zmaten, uvržen do chaosu. Rozum používá výhradně pro sobecké zájmy - jakmile vstoupí do hry emoce, je ztracen, zoufale bezbranný.

Solar

Hlavní hrdina Solaru je čtenáři čím dál nesnesitelnější, přesně jak to Ian McEwan chce. V jistých ohledech připomíná Johna Selfa z románu Peníze (1984) Martina Amise. Stejně jako on, ani Michael Beard si nedokáže vážit lidských citů. A stejně jako on i ústřední postava románu Iana McEwana hledá štěstí na druhém břehu Atlantiku, v zemi „neomezených možností“. Megalomanský projekt, jenž z něj má znovu udělat celebritu první třídy, dostat ho na titulní stránky a zajistit bohatství, však stojí na vratkých základech.

Michael Beard je nejen velký sobec, ale též oportunista. Jako vědec je prázdný, nemá vyhraněný zájem a vlastně ani motivaci. Již jako mladík dokázal využívat různých módních trendů a s nástupem solárního šílenství tuto schopnost uplatňuje naplno. Shodou okolností se mu dostanou do ruky zápisky mladšího, tragicky zemřelého kolegy a v nich spatří příležitost. Tu pak dál bez sebemenší známky studu sleduje, aniž by se byť jen slovem zmínil o tom, že podstata objevu, který si nechává patentovat, nepatří jemu.

Zatímco ty části, v nichž následujeme Michaela Bearda na cestách po kongresech, lze číst jako satiru vědeckého univerza, pak kapitoly o „solárním byznysu“ jsou úsměvnou satirou dnešního světa, který je sice do značné míry deideologizovaný, nicméně slovo v něm hraje obrovskou roli a zdaleka ne vždy platí, že slovo je logos, tedy rozum. Naopak, vidíme, že propagační kampaň je víc než vědecký výzkum, a tak Michael Beard pohlíží na své kolegy, kteří zpochybňují globální oteplování a s ním spojené katastrofické scénáře, nikoliv jako na názorové oponenty, nýbrž jako na heretiky, kteří ohrožují jeho „byznys“.

Předzvěsti krachu do sebe zahleděného sobce

Projekt, který chce hlavní hrdina Solaru spustit v Novém Mexiku, vypadá na první pohled slibně, nicméně stejně tak nelze přehlédnout známky blížící se katastrofy. Michael Beard žije ve dvou paralelních vztazích, zdraví se mu vinou nezdravého životního stylu dál zhoršuje a jeho minulost-skříň obsahuje mnoho kostlivců. Tyto předzvěsti krachu jsou čím dál silnější, bohužel Michael Beard je není schopen vidět, a tudíž do samotného závěru románu zůstává do sebe zahleděným sobcem. Jeho postava neprodělává žádnou katarzi, čtenář s ním nemůže soucítit, a tak konec příběhu sledujeme už s jistou lhostejností.

Stejně tak se jen stěží lze vyhnout výtce, že závěr je trochu uspěchaný. V Pokání hrála změna rytmu vyprávění významnou roli, už v novele Na Chesilské pláži (2007) ale působila trochu rušivě - a přesvědčivost postrádá rovněž závěr Solaru. Michael Beard je na konci zoufalcem, který v podstatě neví kudy dál. Jenže autor sám jako by byl v podobné situaci, a i proto román končí náznakem. Katastrofa, jež se na Michaela Bearda řítí, se koná jen napůl. A to je vzhledem k ostatním kvalitám románu škoda.

Solar je přitom v mnoha ohledech vynikající knihou. Nedostává se jí sice údernosti prvních autorových textů, nemá ani narativní promyšlenost Pokání, jenže na druhé straně zase čtenáři nabídne vynikající satirické pasáže a ukáže McEwanův talent pro komedii - zejména kapitola o výletu za polární kruh je v tomto ohledu skvostná. Zároveň se dotýká závažných témat, jako je osobní odpovědnost vědce a morální rozměr uvažování o světě. Autorův styl je navíc stejně uměřený jako v předešlých románech, propracovaný, nenápadný, zcela ve službách látky - přesto si nelze nevšimnout, že i toto je známkou literárního mistrovství.

Ladislav Nagy, 29. 7. 2011 Hospodářské noviny

Ian McEwan na začátku své literární dráhy dostal trochu zavádějící přízvisko básník perverze. Vysloužil si je pro zálibu v tématech jako incest nebo pedofilie, kterým věnoval svou první sbírku povídek První láska, poslední pomazání z roku 1975 nebo román Betonová zahrada (vyd. 1978). V knihách z poslední doby – a jeho jedenáctý, nejnovější román Solar to stvrzuje – se však obscénnost trvale transformovala do popisu veřejné, společenské onanie. Ta je možná méně šokující a expresívní, v důsledku však o nic méně vulgární.

Hlavní hrdina Solaru, vědec Michael Beard, rozšiřuje řady typicky McEwanovských antihrdinů.

Je obtloustlý, poživačný a sobecký. Za svůj mladický, trochu náhodný objev modifikace Einsteinovy fotovoltaiky dostal v pětadvaceti Nobelovu cenu (nevědecky laděné čtenáře mohu uklidnit – ději porozumíte, i pokud jste ve svém nadšení pro fyziku nedošli dál než k Newtonovi a neposednému ovoci). Teď, ve svých padesáti, se už jen letargicky veze na vlně dávného úspěchu, poháněné sledem přednášek a vědeckých sympozií.

S Beardem se setkáváme v době, kdy se zdá nejzranitelnější – rozpadá se mu páté manželství, a tentokrát nezahýbá jen on; výjimečnou citovou chladnost projevuje i jeho žena. Tak trochu bokem k milostným avantýrám se Beard věnuje výzkumnému programu, který se zabývá možnostmi, jak se postavit důsledkům globálního oteplování.

Ani na sexu, ani na léčbě dopadu klimatických změn mu však doopravdy nezáleží: „Pochopitelně věděl, že molekula oxidu uhličitého pohlcuje energii v infračerveném lidstvu a že lidstvo ty molekuly pumpuje do atmosféry ve značných objemech. On sám ale přemýšlel o jiných věcech.“

Solar

Nové nápady, kam výzkum posunout, Beardovi strčí pod nos až manželčin čerstvý milenec, zarputilý vědátorský jelimánek s odvážnými vizemi. Když pak holobrádek nešťastnou náhodou zemře, balancuje Beard na etické hranici mezi inspirací novým, svěžím pohledem a touhou po bezostyšné krádeži duševního vlastnictví. Vzhledem k jeho ztučnělé lenosti to však zas tak neřešitelné dilema není.

Konstrukci Solaru staví autor na napětí protikladů. Příroda, o níž se vědci domnívají, že jí perfektně rozumějí (aby pak Beard málem umrzl při tupoučkém pokusu vymočit se kus od severního polárního kruhu), proti vědě, o jejíž poslušnosti lidskému pokolení nepochybuje už vůbec nikdo. Mužský princip proti ženskému (přičemž McEwan vykresluje oba jako zhruba stejně nechutné, schopné prosazovat svou vůli za takřka jakoukoli cenu) nebo přetvářka versus celá série na sebe naskládaných přetvářek … Společně s touhou ukázat Beardův svět v co nejrozmanitějších odstínech však zároveň roste spisovatelova chuť roztahovat děj co do počtu postav, míst i let.

Vydat se na cestu dlouhou tři sta stránek v zajetí do sebe zahleděného prevíta chce kus odvahy a trpělivosti; na konci tohoto putování je ovšem možné, že čtenář začne s Beardem trochu překvapivě soucítit. Podobný jemnocit lze už hůře vyvinout v případech postav kolem hlavního hrdiny, jež sice často hrají jen epizodní party, ovšem jejich motivace zůstávají často nevysvětlené a pro autorku této recenze nepochopitelné. Třeba hrdinovy partnerky i utajené bokovky za ním poslušně hopkají přes půl světa jen proto, aby se dozvěděly poněkolikáté opakované variace na témata neženění, nerození a nevázání. Tyto komické, často groteskní situace jsou sice vtipné, ale žádné paprsky, které by lépe osvětlily Beardovu soukromou vnitřní planetku, nevrhají.

McEwan stvořil ve svém Solaru obraz světa, jenž si je sice vědom možné zkázy, která ho postupně naleptává, ale není schopen hnout pro řešení prstem. Lidé jsou totiž příliš zataveni ve svých vlastních problémech; při konfrontaci s ostrým varovným světlem jsou schopni jen mlčky zaklonit hlavu a do zkázonosné výhně bez hnutí zírat. Téma globálního oteplování tak v závěru překračuje škatulku „hysterie environmentálních aktivistů“ a stává se vnitřní výzvou každého z nás. Jsme schopni dohlédnout přes svůj nakynulý solar aspoň na vlastní palce u nohou?

„Mou jedinou výhradou k tomuto románu je, že konec je dost šokující; autor zatáhl za brzdu pěkně prudce. Ale možná si McEwan takhle připravuje půdu pro Solar II. V což doufám, protože jsem si Michaela Bearda dost oblíbil.“
Tibor Fischer v recenzi pro Telegraph

Klára Kolářová, 28. 7. 2011 Reflex