Nevinný

Ovšem hrdinova „nevinnost“ má mnohem víc rozměrů. Velice rychle zjišťuje, že na konfrontaci se světem, konkrétně s poválečným Berlínem plným špiclů, rozbombardovaných budov a připomínek „spojenecké“ okupace, není připraven. Jeho angličanství mu, na rozdíl od starších generací, nedodává pocitu klidné převahy – jak konstatuje autor, který jej pozoruje se zaujetím biologa komentujícího počínání krysy v bludišti.

Leonard je nepolíben špionáží, rozhledem po světě a nakonec ani láskou. S každou další odhalenou vrstvou jeho nevinnosti a zranitelnosti (analogicky ke stupni utajení na jeho pracovišti) však začíná i korupce a deformace. Má se podílet na tajné operaci USA a Británie za účelem odposlechu šifrovaných zpráv. Seznamuje se s Berlínem a chtě nechtě vidí všude přízraky nacismu. Dává se dohromady s kráskou Marií, která jej v duchu staré tradice sahající od Gilgameše po Předčítače definitivně uvede do světa dospělosti.

Ale také do světa netušených konfliktů. Marnham se musí vyrovnat nejen se svými představami (v nichž není těžké tušit stíny pozdějších prací jako např. Pokání či Na chesilské pláži). Marie je Němka, narazí tedy na odpor svých rodičů, ale je tady ještě i bývalý Mariin manžel... Finální konfrontace s ním přitom začíná – jak jinak – nevinně: oslavou zásnub Marnhama a Marie. Následuje groteskní zvrat a nakonec tragédie, po níž zůstane před snoubenci mrtvola s prokousnutou tváří a z hlavy trčícím ševcovským kopytem.

Což je jen první z řady naturalismů. Do té doby pravidelné tempo knihy je brutálně zastaveno. Pozornost se soustředí na nutnost vypořádat se s ostatky. Až do této chvíle si McEwan hraje s rytmem a náladou dnes již klasických šlágrů (díky čemuž podává svéráznou zprávu o nástupu rock´n´rollu a ironicky přivádí do Berlína slavného Elvise Presleyho), nyní však hudební doprovod utichá a krvavou řezničinu doprovázejí pouze zděšené výkřiky a zvuky bouraného těla.

Autor přitom neexceluje pouze v záznamu mysli konfrontované s něčím ve své surovosti až nereálným, ale také v druhém sledu ukazuje, jak tenká je hranice mezi normálním a šíleným. Marnhamova práce na Mariině exmanželovi je vlastně zopakováním jeho prvního úkolu v rámci operace Gold (jak se operace nazývala v amerických pramenech) – mechanického rozbalení křehkých přístrojů, jejich zapojení a likvidace obalů.

Následuje odkrytí posledních vrstev Marnhamovy nevinnosti. Náhodný vrah je nucen zbavit se těla. V tom okamžiku si intuitivně osvojuje rutinu zkušeného harcovníka špionáže a dokáže využít paranoiu tohoto řemesla a tehdejšího Berlína vůbec – propašuje kufry s mrtvolou do odposlouchávacího tunelu. A následně se rozhodne pro vyzrazení tajemství druhé straně, což mu má posloužit pro zničení důkazů.

Nevinný

Jenže McEwan se nesnaží o nic tak laciného, jako je prokázání faktu, že v každém z nás se skrývá vrah či zrádce a chladný manipulátor. Marnhamova zrada přichází pozdě – tunel je již dávno vyzrazen, zabití byla skutečně náhoda, velká roztržka s Marií hrubou neznalostí a všudypřítomné řeči o genocidě, stejně jako papouškování zaručených pravd vyslechnutých všude možně pouze důsledkem ztracenosti a nejistoty. Zůstane nevinnou obětí až do posledního zvratu, posledního rozloučení s Marií, kdy nezradí jiné, ale toliko sám sebe.

Jeho osobnost se tak stane stejně zdevastovaným prostorem jako dějiště románu. Berlín dává názvu románu ještě další rozměr – jedná se samozřejmě o město a čas, které si prostě nelze odmyslet od střetů výzvědných služeb za počínající studené války. Při literární procházce jeho ulicemi nelze nemyslet na druhou světovou válku, především se však jedná o město, které bylo kdysi nevinné svým kosmopolitním a svobodomyslným charakterem. Město, které bylo nejprve znásilněno nacismem a posléze okupací, z níž povstane „berlínská zeď“.

Na konci románu se mu sice, stejně jako Marnhamovi, dostává i naděje, nicméně zároveň dává autor jasně najevo, že z jeho pohledu jde pouze o cosi nejasného na obzoru, co stejně přichází pozdě a zoufale pomalu. A není proto možná nijak paradoxní, že o nevinnosti nakonec můžeme mluvit nikoliv u hlavních postav, ale u těch vedlejších – např. u Marnhamova spolupracovníka Boba Glasse.

Ten je sice špionem jedna báseň a stane se Mariiným manželem, nicméně v jeho konání nenajdeme nic, co by se příčilo jeho zásadám – vědomě, ani nevědomě. Jako by McEwan říkal: sama nevinnost je svým zrádcem, nemůže obstát, i když to tak může dlouho vypadat. Je pouze iluzí, v jejímž důsledku na nás trest dopadne o to tvrději. Jedině svět je skutečně nevinný – byť zcela postrádá laskavost či ohledy.

Jenže také nikoho nezrazuje a nezraňuje. To vše jsou lidské kategorie, a pokud mohl čtenář ze začátku přistupovat k románu s jasnou vizí abstraktního společenského či přírodního nepřítele individuální nevinnosti, v závěru se ukazuje, že jediným nepřítelem si je člověk sám, neschopný zbavit se předsudků, strachu a vlastních neochvějných pravd. Což McEwan demonstroval vskutku mistrovsky.

Ian McEwan: Nevinný, z angličtiny přeložil Ladislav Šenkyřík, Odeon, Praha 2010

20.1.2011 Tvar, str. 23 - Recenze, Boris Hokr

Ian McEwan nepochybně patří k nejvýznamnějším britským autorům posledních desetiletí a od začátku devadesátých let si rychle našel cestu i k českým čtenářům prostřednictvím několika nakladatelství – vycházel ve Volvoxu (Betonová zahrada, Dítě v pravý čas, Amsterodam), Mladé frontě (Cizinci ve městě), Jotě (Nevinný, Černí psi) a Odeonu (Pokání, Sobota, Na Chesilské pláži). Právě Odeon se rozhodl vydat celé McEwanovo dílo znovu a v novém překladu, což rozhodně není od věci, protože některé minulé převody tohoto vynikajícího stylisty zůstaly hodně za očekáváním (třeba Amsterodam v překladu Markéty Cukrové). Aktuálně vychází v novém českém překladu Nevinný z roku 1990.

Co je vlastně nevinnost?
Nevinný je pozoruhodný román hned v několika ohledech. Předně svým načasováním. Příběh vydaný roku 1990, tedy krátce po pádu Zdi, je situován do roku 1955, kdy byl Berlín rozdělený na dvě zóny a do vybudování překážky hermeticky oddělující východ od západu města zbývalo nějakých šest let. Za druhé je román zajímavý svým stylem i laděním, je to vůbec první McEwanův pokus o sevřený příběh, ba dokonce thriller v tomto případě, psaný civilním stylem. Zatímco jeho rané knihy (Betonová zahrada, Cizinci ve městě) se nesou v duchu jisté metaforické střídmosti a stylistické úspornosti a předcházející dílo Dítě v pravých čas (1987) občas sklouzává k esejistice, v Nevinném se McEwan pokouší skloubit svou autorskou výpověď se strhujícím příběhem.

Téma „nevinnosti“ zajímá Iana McEwana prakticky od začátku jeho kariéry. Z různých aspektů je nahlíženo jak v Betonové zahradě, kde tři děti zalijí zemřelou matku do betonu ve sklepě svého domu a pokoušejí se žít jakýmsi „nevinným“ (tedy moderní společností nebo civilizací nedotčeným) životem, dokud represivní orgány společnosti nezasáhnou, v Cizincích ve městě se zase pár „nevinných“ či spíše naivních turistů ztratí v neznámém městě a dobrovolně se stane obětí démonického Benátčana.
Nevinný předkládá čtenáři trochu jiný úhel pohledu, v jistém smyslu tradičnější. Oním „nevinným“ je nezkušený britský mladík Leonard Marnham. Nemá žádné zkušenosti se životem, v Londýně dosud bydlel se svými rodiči, válku nezažil, neboť ji strávil u babičky v zapadlé velšské vesničce, kam letadla Luftwaffe ani rakety V1 nedolétly. Jako poštovní úředník přijíždí do válkou zdevastovaného Berlína plného tajných agentů a zde „poznává“ život. Jeho průvodci jsou zkušená Maria, jež ho záhy zasvětí do tajů sexu a do níž se mladý Leonard bezhlavě zamiluje, a jeho americký nadřízený Glass, k němuž tak trochu nervózně vzhlíží.
Román rozehrává téma „nevinnosti“ na několika rovinách. Je tu rovina sexuální – Leonard ve vztahu s Marií neztrácí „nevinnost“ jen v banálním smyslu panictví, ale právě v sexu se začínají objevovat temné stránky jeho osobnosti, jež do značné míry odrážejí skutečnost, že veškeré vědomosti o světě získal z filmů, tudíž se do vztahu s Marií promítá jistá machistická agresivita, ale i stereotyp dominance vítěze nad poraženým, kdy Leonard zosobňuje vítěznou Anglii a Maria poražené Německo.
Dále je tu rovina „vědění“ – znamená být nevinný nevědět? Leonard přijíždí do Berlína, aby zde americkým spojencům, kteří začínají hloubit podzemní tunel na ruskou stranu, pomohl „napíchnout“ ruské telefonní kabely a odposlouchávat jejich telefonáty. Stává se součástí hry, jejímž určujícím vektorem je „tajemství“ a „zasvěcení do tajemství“, přičemž ani protagonista, ani čtenář do posledních chvíle nevědí, zda ono tajemství je utajovaným věděním, nebo umným blafováním. Mladý, nezkušený a dezorientovaný Leonard, který se snaží drápkem zachytit v novém světě tím, že opakuje fráze a klišé, která slyšel od jiných, se ocitá ve světě, jehož obyvatelé jsou rozděleni na několik vrstev.

Někteří mají za to, že to, co se nedaleko zóny staví, je skladiště, jiní, zasvěcenější, vědí, že jde o radar, a ti ještě zasvěcenější byli informováni, že radar je vlastně jen zástěrka, která maskuje kopání podzemního tunelu. Leonard se ocitá v třetí skupině, ale je to skutečně poslední úroveň? V rozsáhlé špionážní hře, v níž nejde o nic menšího než o rozdělení světa, si nikdo nemůže být jist, že není pouhým pěšákem, naivním hlupáčkem, jímž manipuluje někdo jiný.
Tři mocnosti a milostný trojúhelník Tunel v románu funguje jako symbol. Je přechodem mezi dvěma já protagonistovy osobnosti, pojítkem mezi třemi mocnostmi (na jedné straně Rusové, na druhé někdejší velmoc Britové a nová velmoc USA), ale zároveň funguje jako katalyzátor thrilleru. Leonard si poprvé v životě užívá svobody, života nezávislého na rodičích, je šťastný ve vztahu s Marií, má pocit důležitosti, když vtom se na scéně objeví bývalý Mariin manžel Otto, násilnický typ, jenž v mnohém připomíná despotické mužské postavy z předchozích McEwanových děl, například otce z Betonové zahrady nebo tyranského Roberta z Cizinců ve městě. Otto svým náhlým vpádem do Mariina a Leonardova života veškerou idylu ruší – román nabírá na dynamice a spěje k makabróznímu závěru, kdy vezmou za své zbytky Leonardovy „nevinnosti“ a dojde k ohrožení britsko-amerických zájmů v Berlíně.
Tunel ale zároveň symbolizuje touhu po vědění. Jako by se vědění skrývalo ve tmě pod zemí (zde symbolizované ruskými telefonními dráty). Leonard se mylně domnívá, že toto vědění lze získat a uchovat si „nevinnost“. Ostatně i po děsivě hororovém – a dlužno dodat dosti nevěrohodném, spíše symbolickém – závěru tvrdí, že je „nevinný“, přičemž je zjevné, že nevinností zde už nemyslí nezkušenost, neznalost, nýbrž prostě a dobře neochotu přijmout odpovědnost za své činy. Namísto toho se odvolává na logiku, vyšší zájmy.
Budeme-li číst Nevinného jako podobenství (a zejména ona poslední část, v níž dochází na čtvrcení lidského těla podobenstvím nepochybně je), pak je to výpověď o morálně rozvráceném světě. Berlín, město zničené válkou, je hřištěm, na němž si dvě velmoci parcelují svět a přitom všechny proměňují v bezvýznamné pěšáky, kterým říkají, že za to, co dělají, nemusejí nést odpovědnost. V takovéto optice, naznačuje McEwan, by ovšem potom stejně nevinní byli Němci za činy páchané během druhé světové války.

Nevinný je vynikající román. Pravda, pokud bychom ho nahlíželi čistě prizmatem žánru špionážního románu (který má díky Le Carrému v Británii silnou tradici), bylo by snad možné mu leccos vytknout, nicméně McEwan o nějaké zařazení do žánru očividně nestojí – spíš si ze žánru vypůjčuje a píše svůj vlastní, osobitý příběh, pochmurný pohled na svět druhé poloviny dvacátého století, na svět, který se z hrůz druhé světové války možná dokázal vzpamatovat, ale poučit nikoli.

Nevinný Ian McEwan, přeložil Ladislav Šenkyřík, Odeon 2010, 272 stran, MOC 249 Kč

9.10.2010  Lidové noviny  str. 29  Orientace kritika

Román Nevinný, další v řadě próz u nás již známého britského spisovatele Iana McEwana, má všechny předpoklady ke čtenářské úspěšnosti. Vnější forma špionážního románu, prostředí čerstvě rozděleného Berlína v roce 1955, milostný vztah a kulturní odlišnosti mezi Brity a Američany — to jsou stavební kameny, z nichž se několikavrstvý román skládá.
Děj se odvíjí od motivu skutečné události: britská a americká tajná služba společně vykopaly podzemní tunel k sovětskému kabelovému vedení, aby mohly odposlouchávat zprávy, které těmito kabely protékaly. S historickou věrností si autor dal práci do té míry, že v závěrečné kapitole, kde popisuje vzhled míst, s nimiž byla tato operace kdysi spojena, staví na svých osobních pozorováních z dotyčné části Berlína: jel se na „místo činu“ (v květnu roku 1989) podívat a čtenáře o tom informuje v poznámce autora.
Hlavní postavou je britský mladík Leonard, profesí spojař, který se má na onom zpravodajském mistrovském kousku podílet po odborné stránce; je trochu naivní, trochu ctižádostivý a dychtivý dokázat světu i sobě, že „na to má“. Konfrontace odlišných britských a amerických společenských zvyklostí i představ o světě rozděleném po válce poskytuje autorovi prostor pro humorné epizody, v nichž na sebe naráží Leonardova anglická zdrženlivost a typicky americká otevřenost, která se může zdát až jako neomalenost. Aby byl obraz úplný, je Leonard samozřejmě ještě panic. „V roce 1955 nebylo nic až tak výjimečného, že muž s Leonardovým původem a povahou neměl ve svých pětadvaceti letech žádné sexuální zkušenosti,“ přispěchá autor na pomoc s vysvětlením. Tato okolnost otevírá autorovi jednak možnost, aby ke čtenáři promlouval z odstupu nad dějem — a ovšem i z odstupu nad historickou epochou, do níž svůj příběh umístil, podobně jako to v britské literatuře dělají prozaici zabývající se viktoriánskou dobou (za příklad nechť slouží v první řadě John Fowles a jeho Francouzova milenka); jednak může dokonale rozehrát druhou rovinu svého berlínského románu, kterou je Leonardovo pohlavní zasvěcování. Do této míry je Nevinný bildungsromán — román o zrání, o dospívání. Ian McEwan nejde sice daleko pro velmi přesné popisy činností, které Leonard se svou berlínskou přítelkyní provádějí, to však příslušné pasáže neposouvá k laciné pornografizující senzační četbě: tím, že čtenář nahlíží do intimity vztahu, získává láska v kulisách rozbombardovaného Berlína na syrovosti a šťavnatosti, ale především na věrohodnosti.
Bodem, v němž se obě roviny děje — politicko-dějinná a osobně-intimní — protnou, je vražda. Ve druhé části se špionážní román nenápadně proměňuje v existenciálně-psychologizující sondu do nitra člověka, který se dopustil zločinu; do jeho ztýrané duše, hrozící se toho, jak tenká je hranice mezi víceméně počestnou existencí a prostorem, pro který se vžilo označení „na šikmé ploše“, a do jeho neméně zmučené mysli, která se — paralyzovaná únavou — nechává vést živočišnými instinkty a snaží se prchat a zametat stopy. Jako obranný mechanismus organismu líčí autor prostřednictvím své postavy i snahu relativizovat vlastní vinu a hledat ji v ostatních, ale ještě raději v neosobních „okolnostech“, přičemž každá etika ví, že samotné okolnosti nikdy nezapříčiní čin, za který má člověk odpovídat: vše jsou konkrétní rozhodnutí určitých lidí. Leonard na útěku před vlastní vinou boří a destruuje, ale jak už to bývá tam, kde se jednotlivec střetne s dějinami, rozběhne se soukolí, ve kterém všichni skončí jako poražení a prohrají všechno.
Takže přece jen bildungsromán, jen o dozrávání v antihrdinu? Možná. Ale také a možná v první řadě — a to je zřejmé z poslední kapitoly, odehrávající se více než třicet let po oněch událostech — román o lásce a její moci. Ačkoli to zní banálně, jí ponechává autor privilegium být jediným východiskem ve světě (tehdy) stále ještě rozděleném berlínskou zdí.

15.12.2010  Host  str. 70  Recenze

Odeon, stran 280, MOC 249 Kč

McEwan makabrózní

Letos v září vydává zřejmě nejvýznamnější anglický spisovatel druhé poloviny dvacátého století a počátku nového tisíciletí svůj patnáctý román a vyprávění nahlížené ze zorného úhlu dosud nenarozeného dítěte bolestně a „dospěle“ vnímajícího své bezprostřední okolí nepochybně opět vzbudí velký čtenářský ohlas i nepřeberné množství kritických reakcí. A dozajista nebudou chybět ani ty povrchnější, které nejpozději od novely Na Chesilské pláži (On Chesil Beach, 2007, česky 2007) autorovo dílo provázejí s postesknutím, že už nejde o onoho kontroverzního a provokativního tvůrce, jenž sklízel bezvýhradné nadšení ve svých začátcích před pětačtyřiceti lety.

Pokání

Ian McEwan se narodil 21. června 1948 v jihoanglickém Aldershotu, městečku nedaleko Londýna, do rodiny armádního důstojníka. Jak sám poznamenává, byla to doba počátků poválečného sociálního státu, díky níž, třebaže nepocházel z literární ani z bohaté rodiny, se mu dostalo prvotřídního vzdělání, o jakém by si člověk v jeho společenském postavení o třicet nebo padesát let dřív mohl nechat jenom zdát. Narodil se tudíž do období bezprecedentní prosperity a relativní stability, která celou jeho generaci ostře vymezila proti generaci rodičů formovaných velkou hospodářskou krizí v třicátých letech a druhou světovou válkou. Tato tenze pak vyvrcholila společenským pohybem v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy Ian McEwan dospíval a vstupoval do literatury.
A vstoupil do ní s velkou slávou, za povídkovou prvotinu První láska, poslední pomazání (First Love, Last Rites, 1975, česky 2004) hned obdržel prestižní Cenu Somerseta Maughama. Jak napsal v předmluvě k loňskému novému vydání sbírky při příležitosti jejího čtyřicátého výročí (české vydání se chystá na počátek příštího roku), jeho rodiče byli tehdy „velice pyšní a zároveň trochu zděšení“. Nebylo se co divit. Zdánlivě neuvěřitelná lehkost, s níž se autor útlé knížky bravurní, propracovanou jazykovou formou a poněkud suchým, jakoby nezúčastněným stylem dokázal vcítit do postav pedofil anebo čtrnáctiletého chlapce, který v touze vytáhnout se před kamarádem „ve vší nevinnosti“ znásilní svou desetiletou sestru, zaskočila nejen čtenáře, ale i literární kritiky. A když nastoupenou cestu vzápětí stvrdil obdobnou dávkou povídek ve své druhé knize Psychopolis a jiné povídky (In Between the Sheets, 1978, česky 1997), zůstala mu na dlouhá léta přezdívka Ian Macabre.

Betonová zahrada

            Nicméně nejpozději od prvních románů Betonová zahrada (The Cement Garden, 1978, česky 1993) a Cizinci ve městě (The Comfort of Strangers, 1981, česky 1996), které dál rozvíjejí hororovou poetiku všedního a banálního zla představenou v povídkách, je zřejmé, že za přesvědčivým vykreslením temných stránek lidské povahy není u McEwana v prvé řadě touha samoúčelně šokovat. V motivech ztráty nevinnosti při přerodu dítěte v dospělého člověka, které zůstanou jeho celoživotním zájmem, jako by se nás autor opakovaně ptal: Jak má člověk tušit, že svým jednáním ubližuje?

            Završením této etapy vývoje je bezesporu román Dítě v pravý čas (The Child in Time, 1987, česky 2002), rozehrávající na pozadí traumatizujícího zážitku (hrdinovi zmizí během dopoledního nákupu v samoobsluze malá dcerka a již se nenajde) složitou hru o vyrovnávání se s osudem i o návratech do dětství (v jednu chvíli se hrdina v jakési časové smyčce stává dokonce svědkem rozhovoru svých rodičů krátce po svém nechtěném početí). Přestože autor ani v tomto kompozičně náročném díle nic neslevil z temného vidění světa a z obsese náhodami, které - řečeno slovy pozdější novely Na Chesilské pláži - „navždy změní běh lidského života“, nadějeplný závěr s optimistickým a nijak laciným vykročením do budoucnosti jako by dával tušit, že napříště už nebudeme muset hledat naději a útěchu z životních traumat jen v McEwanově precizním a přesném literárním stylu, v nádheře jazykového zpracování neutěšené skutečnosti.

Dítě v pravý čas

            V románě Nezničitelná láska se McEwan ještě jednou vrátil k tématu patologické lásky, kterou zkoumal už v novele Cizinci ve městě, a poté napsal dílo, které lze označit za jeho první přímočarou satiru. Obsahem románu Amsterdam (1998, česky 1999), za nějž autor konečně obdržel nejvýznamnější britskou literární cenu Man Booker Prize, je v podstatě rozvedená anekdota, výborně vymyšlená a ještě lépe napsaná, doplněná jako obvykle spoustou pronikavých postřehů o životě i umění. Krátký román blížící se svým rozsahem opět spíš novele je stylisticky brilantní a bezpochyby nabízí vrcholný čtenářský zážitek, ale zároveň jako by se v dokonale zvládnuté formě poněkud ztrácela někdejší přesvědčivost i síla sdělení. A navzdory všeobecnému čtenářskému, společenskému i kritickému přijetí se začaly objevovat i kritičtější reflexe. Jeden z literárních kritiků tehdy dokonce napsal, že „toto ocenění nepřidá na dobrém jménu Booker Prize ani McEwanovi“. Jako by autora zrazovalo vlastní jazykové mistrovství vždy, když usiloval o sdělení důležité myšlenky. Jakmile se McEwan pokoušel o přesah z privátního světa svých hrdinů a jedinečných příběhů ke společenské výpovědi obecnějšího dosahu - ať už šlo o televizní hry z osmdesátých let, filmový scénář či oratorium s tématem strachu z bipolárně rozděleného světa, nebo o zpracování nové společensko-politické situace po pádu komunismu -, začal paradoxně upadat do literárních klišé, která takovou výpověď zpochybňovala.

Amsterdam

            Navzdory chvále a poctám (první recenze na Amsterdam v britském tisku nešetřily nadšením) si byl McEwan zřejmě tohoto vývoje své tvorby hluboce vědom. A tak po třech letech přichází s již zmíněným Pokáním, v němž zkoumá vztah mezi představivostí a pravdou. Hrdinkou dosud nejobsáhlejšího autorova díla je spisovatelka, jež - jak se v závěru knihy dozvídáme - sama vypráví příběh, který čteme. A spolu s ní si musíme klást otázku, je-li pro nenábožensky založeného člověka možné dosáhnout vykoupení skrze literaturu, můžeme-li se ze života opravdu „vypsat“. K tématu se pak autor vrátil v podobně laděném příběhu Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013), tentokrát zasazeném do sedmdesátých let. Přestože i v tomto případě jde o rozsáhlejší a závažné dílo reflektující„nesnesitelnou lehkost“ uměleckého bytí na pozadí hospodářského úpadku britského sociálního státu, jeho tón je o poznání optimističtější, snad díky době, která se kryje s časem McEwanova mládí. Špionážním motivem navíc kniha může upomenout na Nevinného, jehož tragikomický poválečný rozměr posouvá do komických poloh sveřepého soupeření mocností na uměleckém poli v období protahující se a únavné studené války. Oba romány tak lze číst jako jakousi postmoderní studii o údělu spisovatele, ale jejich hlavní kouzlo spočívá - jako je tomu u McEwana nejednou - v síle příběhů, především těch milostných. A v precizní znalosti nejintimnějších zákoutí lidské duše. V tomto ohledu jako by se opravdu vracel k mistrům vrcholného období románové tvorby druhé poloviny devatenáctého století.

            Ve svých rozsáhlejších románech se tak v novém tisíciletí Ian McEwan tematicky mnohdy vrací, ohlíží se a rozpracovává témata, jichž se dotkl v dřívějších kratších dílech. Za pokračovaní satirického Amsterdamu tak můžeme považovat Solar (2010, česky 2011), poněkud nedoceněný román (zřejmě především proto, že na většinou humanitně vzdělané literární kritiky v něm bylo „příliš mnoho fyziky“) o zcyničtělém, mírně sobeckém „grantovém“ vědci, nositeli Nobelovy ceny za fyziku, k jehož odstupu od světa přetvářky, které sám podléhá, nicméně nemůžeme necítit jisté sympatie.

            Zároveň tato monumentálnější díla autor na vrcholu svých tvůrčích sil prokládá kratšími novelami nebývalé intenzity pramenící ze sevřenosti témat i jazykové virtuozity. Již v nich nenajdeme někdejší makabrózní pohled na neutěšený stav světa, Ian McEwan už nás dnes nepotřebuje šokovat. Víc se zajímá o citové prožívání svých postav než o souboj idejí. Ostatně jak se sám vyjádřil, bylo by podivné, kdyby ve svých pětašedesáti letech psal stejně, jako když mu bylo dvacet. A zatímco v prozatím poslední publikované knize Myslete na děti! (The Children Act, 2014, česky 2015), příběhu úspěšné, citově vyprahlé soudkyně ve zralém věku, jíž se na jistou dobu rozkolísá soukromý i profesní život, můžeme občas zaslechnout jemné šustění papíru, přímočaře milostná, od literárních hrátek zcela oproštěná novela Na Chesilské pláži i v úvodu zmíněná nová kniha Nutshell (Skořápka, česky vyjde v první polovině roku 2017) patří bezesporu k vrcholům autorovy tvorby. V té poslední se mimochodem autor zase jednou vrací: román končí podobně jako Dítě v pravý čas narozením nového člověka, tentokrát vypravěče celého příběhu nahlíženého tudíž z polohy „vzhůru nohama“.

Myslete na děti!

Ian McEwan je dnes považován za „anglického národního autora“, rodinné stříbro, ale jeho život jako by se vyvíjel protichůdně k jeho tvorbě. Zatímco nenápadný, plachý mladík šokoval v polovině sedmdesátých let anglickou literaturu hororovým viděním současného světa, autor píšící hluboké sondy do moderního lidského údělu mnohem smířlivějším, v tradici usazenějším tónem (novela Myslete na děti! odkazuje k Nadějným vyhlídkám Charlese Dickense i k Nebožtíkům Jamese Joyce) se postupně stal nepřehlédnutelnou a často kontroverzní postavou společenského dění.

            Nedokázal zcela uniknout ani zájmu bulvárních médií, především koncem devadesátých let během bouřlivého rozchodu s první manželkou Penny Allenovou a následné soudní bitvy o děti. Ian McEwan tehdy musel mít pocit, že prožívá na vlastní kůži jeden ze svých románů. Hořkou příchuť jistě muselo mít i „vítězství“, když soud zcela nezvykle svěřil děti do otcovy péče, ale spisovatel - zapálený veřejný bojovník za svobodu slova - se poté musel domáhat soudní cestou (nakonec úspěšně) verdiktu, podle něhož jeho bývalá žena, která se začala „bránit“ vyprávěním o jejich vztahu a rodinném životě v médiích, nesmí dodnes o jejich manželství veřejně promluvit.

            Klid na práci v době, kdy psal svůj nejrozsáhlejší román Pokání, Ian McEwan tedy rozhodně neměl. Ale životní turbulence pokračovaly. V roce 2002 ho vyhledal vlastní, o šest let starší bratr, o jehož existenci neměl spisovatel sebemenší tušení a který prožil dětství v pěstounské rodině a celý život pracoval jako zedník, paradoxně nepříliš daleko od McEwanova bydliště. David Sharp, jak se tento zničehonic se objevivší spisovatelův sourozenec jmenuje, se totiž McEwanovým rodičům narodil za války, v době, kdy byla jejich matka provdána za jiného muže, který se tehdy účastnil válečných bojů. Vystrašená žena, která s dvěma staršími dětmi (není bez zajímavosti, že Penny Allenová měla v době sňatku s McEwanem též dvě děti z předchozího manželství) očekávala manželův příjezd na dovolenku, předala novorozence k adopci rodině, jež odpověděla na inzerát v novinách, na nádražním peronu. Manžel padl během vylodění v Normandii a někdejší milenci se po válce vzali a založili vlastní rodinu. Rodiče se McEwanovi o tomto příběhu nikdy nezmínili, ale Sharpovi Davida v jeho dospělosti s pravdou o jeho původu seznámili. Nepovažoval to za důležité, avšak na prahu stáří se rozhodl zjistit, zda přece jen nežijí nějací jeho příbuzní. Nejprve s pomocí matrik vyhledal své dva nevlastní sourozence, kteří se mu zmínili o dalším jejich bratrovi. Že je Ian McEwan jeho vlastním bratrem i to, jak je slavný a jaké si v životě zvolil povolání, zjistil až při setkání zorganizovaném přes Armádu spásy a po oboustranném předběžném varování psychologů, aby od schůzky nečekali žádné velké citové pohnutí. Rodiny obou bratrů se dnes často navštěvují, ale literárně nosný příběh Ian McEwan zpracovávat nehodlal. „Je to především příběh mého bratra, ať ho napíše sám,“ nechal se tehdy slyšet. (Kniha Davida Sharpa Complete Surrender [Bezpodmínečné postoupení, titul je citací ze zmíněného inzerátu] vyšla v roce 2009.)

            Vzájemné odcizení bývalých manželů (McEwan je podruhé ženatý s novinářkou a autorkou knih pro děti Annalenou McAfeeovou), na němž se podílel i příklon Allenové k ezoterice a léčitelství (motiv se promítl i do románu Černí psi), zřejmě podnítilo i McEwanovu aktivitu na poli veřejné polemiky s náboženstvím. Vždy se profiloval jako racionálně uvažující člověk, ale poslední dobou i v důsledku vývoje ve světě hovoří o těchto tématech čím dál častěji. Je vášnivý obhájce svobody projevu nejen na půdě PEN klubu a svůj postoj klade důsledně do opozice proti náboženskému nazírání světa. Samozřejmě se tak dostává do výbušného střetu především s náboženskými systémy, které většinově dosud neopustily dogmatickou rétoriku, především s islámem. Jeho občanská angažovanost však není ničím novým. V roce 2009 například vyšlo po dvaceti letech najevo, že 14. února 1989 okamžitě po pohřbu spisovatele Bruce Chatwina odvezl právě on přítomného Salmana Rushdieho, nad nímž v onen den vyhlásil íránský duchovní vůdce Chomejní fatvu, v níž ho odsoudil k smrti za román Satanské verše, do dočasného prvního úkrytu na chalupu svých přátel v Cotswoldské pahorkatině.

            S náboženským vnímáním světa si vyřizuje účty i v Solaru a naposledy v knížce Myslete na děti!.

            Ve svých osmašedesáti letech Ian McEwan zůstává nepominutelnou postavou anglické literatury a jsem přesvědčen, že navzdory obrovskému komerčnímu úspěchu (prodeje jeho knih několikanásobně převyšují prodej děl jeho druhů a blízkých přátel Martina Amise nebo Salmana Rushdieho) i historie jednou potvrdí, že mu právem náleží místo jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů.

Zdroj: Host - Ladislav Šenkyřík    22.9.2016