Na Chesilské pláži

Florence se málem pozvracela
Na Chesilské pláži má jen něco málo přes sto stran, přesto se při čtení záložky vkrádá otázka: Proč číst sto stránek o tom, že on je sexuálně nevybitý nešika a ona je stejně nešikovná jako chladná? Pravda, v současnosti je čtenář mnohdy již unaven knihami, v nichž se bez ustání líčí jakési privátně uspořádané sexuální olympiády... Ale co dělat, takový je zkrátka život a jde především o to, jestli takovéto prózy nezůstávají u pouhého vychloubání a snahy šokovat.
Šokovat je dnes totiž těžké. Překvapivá se však zdá i zastydlost chování McEwanových novomanželů. Skoro to vypadá, že v Anglii opravdu mladí lidé nesouložili, a už vůbec o tom spolu nedokázali mluvit. Novomanželé jsou však nabiti alespoň teoretickými poznatky. On od kamarádů, ona z knih. Ian McEwan líčí Florenciny myšlenky tak, že je zároveň politováníhodná i komicky působící: „V moderní pokrokové příručce, jež měla být zábavným stylem a pomocí nesčetných vykřičníků a ilustrací mladým nevěstám užitečná, narazila na výrazy a slova, z nichž se málem pozvracela: hlenovitá blána a zlověstný a lesknoucí se žalud. Jiná spojení zase urážela její inteligenci, především ta, která se týkala vstupování: Nedlouho předtím, než do ní vstoupí... nebo když do ní nakonec vstoupí a naštěstí ihned, jakmile do ní vstoupil...“

Teď můžeme dělat, co chceme
Ian McEwan je vůči svým postavám natolik empatický a je i do té míry zdatný stylista, že otázka, proč jsou Edward a Florence tak zastydlí, je při čtení odsunuta stranou, protože o to tu nakonec nejde. Je to křehký příběh mladých lidí, kteří se teprve ve světě rozhlížejí -a kteří se vezmou proto, aby mohli dělat to, co chtějí, včetně sexu. Chybí jim ale schopnost skutečně komunikovat. Edward a Florence, to je jako setkání dvou studen zavezených po okraj sutí.
Autor často vystupuje z reálného času svatebního večera a vrací se do minulosti novomanželů. Tak se dozvídáme, čím jsou tyto „studny“ zavezeny a proč. Někdy se tak ale také až příliš setře pel tajemství dodávající příběhu na přitažlivosti. To ale není ještě žádná velká piha na kráse této útlé knihy. Tou je teprve autorova častá potřeba příběh rámovat zmínkami o tom, jaká že to tehdy byla doba... Jako by prozaik své příběhové konstrukci také dostatečně nevěřil. Možná, že je trochu z prstu vycucaná, včetně Florencina chladu či nehody Edwardovy matky... Snad ale stačilo tento „pomocný“ rám po dopsání odstranit. Protože jinak jde o citlivě podaný příběh. O tom, že někdy něco skončí ještě předtím, než to vůbec pořádně začne. Protože to vůbec začít nemělo?

Autor: Ondřej Horák Zdroj: Lidové noviny str. 3 Premiéry / knihy, 13.12.2007

Nebylo tomu tak vždy. McEwan debutoval v polovině 70. let dvěma knihami povídek, po nichž následoval román Betonová zahrada. Příběh čtyř sourozenců žijících v domku na okraji města s mrtvou matkou, kterou v obavě z dětského domova ukryjí pod betonovým sarkofágem ve sklepě, vynesl McEwanovi přídomek básník perverze. Ten potvrzoval i dalšími romány. Všechny spojuje jedno: nevypočitatelná vůle McEwanových hrdinů i překvapivě vynalézavé makabrozity ničí pečlivě vypočítané plány i představy naivních čtenářů, kteří vždy doufali v tu lepší část lidského já. V posledních knihách jako by se autor trochu zklidnil. Nastolil tiché pozorování lidských osudů a mnohem větší roli nyní hraje náhoda. Jenže ztišení je jen zdánlivé: například v předchozím románu Pokání musí hrdinka nést celý život vinu za jediný nepředložený čin, spáchaný z nerozvážnosti a zjitřené představivosti. A v novele Na Chesilské pláži zase život dvou mladých lidí navždy změní nevydařená svatební noc. Co bylo před hippies V roce 1962 vládnou v Británii labouristé a USA mají mladého a populárního prezidenta Kennedyho.

Světem hýbe závod v jaderném zbrojení mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Po hippies, studentských revoltách, volné lásce a antikoncepční pilulce zatím ani vidu, ani slechu. Mládí je přítěží, nikoliv výhodou a na uvolnění atmosféry ve společnosti si budou muset Edward a Florence ještě pár let počkat. Jak McEwan s autorským odstupem podotýká hned v první větě, „hovor o sexuálních problémech prostě nebyl možný“. Ti dva by snad nemohli být více odlišní. Edward je synem ředitele venkovské školy a po absolutoriu na gymnáziu dá před prestižními univerzitami přednost mumraji hlavního města, kde vystuduje historii se specializací na středověké náboženské kulty. Poslouchá blues a i Beatles jsou na něj moc měkcí. Florence je z rodiny úspěšného byznysmena a akademicky založené filozofky, jejíž největší vášní je hra na housle v kvartetu, jež dala dohromady. Potkají se náhodou v Oxfordu na shromáždění členů Hnutí za jaderné odzbrojení. Edward se stane členem spíše ze zájmu o pohlednou dívku než o politiku. Nikdy nebyl dál než ve Skotsku a v rodině své milé se uvede tím, že poseká trávu a naštípá dříví do zásoby. Zato ve Florencině rodině se vždy hodně cestovalo.

Teď spolu oba sedí u večeře v hotelu s výhledem na Chesilskou pláž, slavnou, 29 kilometrů dlouhou kosu pokrytou oblázky. Velikost kamenů se liší podle místa: na jednom konci jsou oblázky jako pěst, o kus dál jen jako kulička hrachu. Edward s Florence plánují, že se po večeři půjdou projít a onu pověstnou různorodost prozkoumají. Noc plná nedorozumění Než však k tomu dojde, bude třeba přikročit ještě k jedné záležitosti, totiž k prvnímu manželskému aktu. Ani tady se nemůže přístup novomanželů více lišit. Edward k němu vzhlíží s nadějemi, že se konečně vyplní všechny jeho fyzické tužby, jimiž trpěl v předcházejících měsících a které nakonec byly rozhodujícím impulzem k tomu, aby Florence požádal o ruku. Ta nadcházející události vyhlíží s obavami: ani ona nemá v tomto ohledu pražádné zkušenosti. Když k tomu přidá čtenář nesmělost diktovanou dobou, jíž stále velí morálka zastydlé viktoriánské éry (již ostatně Florence obdivuje), a autorovu nemilosrdnou ruku, která hlavní hrdiny v rozhodujících chvílích stlačí pod hladinu, místo aby je podržela nad vodou, musí mu být jasné, že to nemůže dopadnout dobře.

Edward i Florence se dopustí řady chyb, které nejsou nijak závažné a daly by se snadno odčinit - kdyby si ovšem byla jedna či druhá strana vědoma toho, že jde o nedorozumění, nikoliv o úmysl. Edward si jejich vztah vykládá především fyzicky: v manželství se mu konečně dostane Florencina těla. Jeho manželka však k tělesným záležitostem přistupuje s hnusem a strachem; když dojde na věc, neví, jak si vykládat Edwardovo chování. A Edward, raněn ve své mužské pýše, nedokáže Florence odpustit trapnou situaci a nedostatek empatie nahrazuje siláckým vystupováním. Na slavnou pláž se nakonec podívají, nejde však o romantickou procházku, o které mluvili před večeří, ale o pěkně ostrou výměnu názorů, jejímž výsledkem je naprostý zvrat v jejich životech.
Morálka, která ničí štěstí Na Chesilské pláži lze číst ve dvou rovinách. Buď jako obraz Británie 60. let 20. století ještě před sexuální revolucí, po níž k podobným scénám z novomanželského života stěží může dojít, nebo obecně jako příběh o nedospělosti, neporozumění a neschopnosti velkorysosti. Viděno optikou uvolněné atmosféry počátku nového tisíciletí, v němž lze všechny informace o sexu sehnat pomocí několika kliků myší, se rozsahem nevelký McEwanův příběh jeví jako jen stěží uvěřitelná a snad i trochu banální historka o jedné nevydařené svatební cestě, nad kterou se dá s klidem mávnout rukou: hádky a selhání se přece stávají a Edward s Florence se jistě brzy usmíří.

Ovšem když se na vše podíváme očima tehdejší atmosféry, uvědomíme si, že jsme svědky obrovské tragédie dvou mladých lidí, kteří žili v době, kdy na jejich problémy neexistoval lék. McEwan tu viní tehdejší společnost z toho, jak upjatou morálkou dokázala ničit štěstí, a zároveň lituje Edwarda i Florence až do konce jejich životů. Svou přezdívku si pořád zaslouží: jen perverze je teď místo lidské povahy skryta v náhodách osudu.

Zdroj: Mladá fronta DNES str. 29, Scéna - knihy, 5.1.2008

Edward a Florence jsou vesměs obyčejní mladí novomanželé. Právě mají za sebou svatební obřad a před sebou svatební noc v hotelovém pokoji. Ne všechno je ovšem tak, jak by mělo nebo mohlo být. Sexuální zdrženlivost Florence, její obava z prvního styku s Edwardem, strach, že ho zklame nebo že celou pro ni téměř nechutnou záležitost důstojně neustojí, v ní vyvolává panickou hrůzu. Oproti tomu Edward odolává vzrůstajícímu vzrušení a touze. Už nechce čekat; je zřejmé, že tu noc by to při nejlepší vůli ani nedokázal.
Tato pro oba důležitá a jak posléze zjistíme osudová chvíle tvoří jádro celého vyprávění, od nějž autor pravidelně odbíhá a zase se k němu periodicky vrací. Na pozadí časově značně rozvrstvené expozice příběhu se dozvíme, jak vztah Edwarda a Florence začal a jakým úskalím byl do oné svatební noci vystaven. Dozvíme se leccos i o rodinném zázemí obou protagonistů. Florence pochází z tradiční anglikánské rodiny z vyšších vrstev. Její matka je slovy autora racionální, rezervovaná, staromódní a odměřená intelektuálka, její otec je zase úspěšný podnikatel. Oproti tomu Edwardův otec je ředitelem základní školy a jeho matka, v mnoha ohledech výstřední, přecitlivělá a umělecky založená žena, je lékaři označená jako mentálně postižená. Odlišnost rodinných poměrů Edwarda a Florence ale není téměř nic proti odlišnosti jich samých. Ona je hudebně nadaná a o své budoucnosti má zcela jasnou představu. Chce se živit hudbou. Edward ale k umění neinklinuje, je spíše technický, racionální typ člověka. O své budoucnosti nemá žádnou představu, vyjma toho, že ji chce strávit po boku Florence. V perspektivě navzájem opětované lásky se sice zmíněné i další odlišnosti stávají vcelku nedůležité a bezvýznamné – ale jen dočasně.
Časově i prostorově pestré dílčí zápletky, vztažené k více či méně vzdálené minulosti obou hrdinů, jsou konfrontovány s téměř neměnným přítomným stavem Edwarda a Florence v hotelovém pokoji. A právě v kontextu s ním volí autor zajímavý způsob narace. Jednou nahlíží události, k nimž v hotelovém pokoji dochází, z perspektivy Edwarda, podruhé z perspektivy Florence. Prakticky každý krok, každý posun v jejich niterném, v některých chvílích až dojemně rozpačitém sbližování je konfrontován s pocity Edwardovými na straně jedné a posléze s pocity Florence na straně druhé. Pro Edwarda je svatební noc taktickou bitvou. Ví, že sebemenší chyba ho připraví o to, na co tak dlouho čeká. „Jejich sbližování bylo pavanou, která se jen zvolna vznosně rozvíjela, svázaná pravidly, na nichž se nikdy spolu nedohodli a jež nikdy nevyslovili, ale větsi šinou dodržovali...“ Pro Florence je svatební noc okamžikem odříkání a popření sama sebe. Edwarda sice miluje, ale spát s ním ani s kýmkoliv jiným nechce.
Ač místy příliš explicitní dedukce vypravěče vyznívají v konfrontaci s dílčími motivy schematicky a ne zcela přesvědčivě, nelze McEwanovi upřít jeho přesvědčivost fabulační. Například právě „asexuálnost“ Florence je natolik uvěřitelná, že se ani netážeme, z čeho pramení. Jako by byla (a pro Florence rozhodně je) spíše přirozeným stavem než „anomální úchylkou“, kterou je třeba vysvětlovat. K doznání, které Florence nakonec učiní, je přinucena především vnějšími okolnostmi než vnitřní potřebou. „…jsem úplně beznadějný případ, naprosto nemožná v sexu. Nejenže v tom nejsem dobrá, zdá se, že to nepotřebuju jako ostatní lidi, jako to potřebuješ ty. Prostě to ke mně nějak nepatří. Nelíbí se mi to, nelíbí se mi na to myslet. Nemám sebemenší představu, proč tomu tak je, ale domnívám se, že se to sotva změní.“ Návrh Florence, aby si Edward z jí uvedených důvodů našel pro ukojení svých sexuálních potřeb jinou ženu, s tím, že ona to pochopí, pak vede k verbální roztržce, která jejich vztah v horizontu několika málo vteřin definitivně ukončí. „Na Chesilské pláži mohl na Florence zavolat, mohl se za ní rozběhnout. Nevěděl, nebo nechtěl vědět, že ve chvíli, kdy od něho utíkala, ho nikdy nemilovala víc ani beznadějněji a že jeho hlas by byl pro ni vysvobozením a ona by se vrátila.“ Edward ale v té pro oba klíčové chvíli neudělá nic, čímž zcela změní svůj i její další život. A právě vědomí, jak málo stačí, aby se život člověka od základu změnil, je v kontextu se zde předestřeným příběhem doslova skličující.
Žánrově bychom mohli označit tento McEwanův příběh jako psychologický román. Postavy nejen hlavní, ale i ty vedlejší (např. „mentálně postižená“ matka Edwarda) mají totiž punc obtížně definovatelné výjimečnosti, dávající jejich životu jiný směr, než by možná přáli. S tím jistě souvisí i rozchod Edwarda a Florence, který je zpočátku téměř nepochopitelný. Tím spíš, když v závěrečné části románu zjistíme, že Edwardova láska k Florence i po uplynutí několika desítek let trvá a svým způsobem je pro něj stále naléhavější. Slovy autora se tedy nelze nezeptat: „…co jim stálo v cestě? Jejich osobnosti a minulost, jejich nevědomost a strach, ostýchavost a přecitlivělost, nedostatek nároků, zkušeností nebo nenucenosti, a dále pak poslední zbytky náboženských zákazů, jejich angličanství a třídní původ, dějiny samy.“ Tady se patří dodat, že se příběh odehrává v Anglii šedesátých let minulého století, kdy „hovor o sexuálních problémech prostě nebyl možný“. Přesto odpověď na výše položenou otázku – co jim stálo v cestě? – netkví jen v době samé, která jistě byla o poznání puritánštější v porovnání s dneškem. Klíč k jejímu zodpovězení hledáme – často mimoděk a zpětně – právě v oněch frekventovaných návratech vypravěče do minulosti obou protagonistů. Jako by i ty nejbanálnější historky z jejich dětství a potažmo dospívání mohly mít třeba jen tušený, ale svým způsobem zásadní význam, zdůvodňující i ospravedlňující jejich téměř paralyzovanou přítomnost uprostřed nicoty. Dodejme, že McEwan, mimo jiné držitel řady britských literárních prémií a za román Amsterodam (1998) oceněný Bookerovou cenou, zde předestřel nesčíslněkrát inovované téma vpravdě osudové, leč nenaplněné lásky. Učinil to ale způsobem literárně novým a ojedinělým. Svůj podíl na tom má i autorův styl vyprávění – v kontextu s některými klíčovými motivy až nezvykle lapidární, jindy dokumentující i snadno přehlédnutelný detail. A třebaže je uzlová dějová linie románu časově sevřená, na pozadí polyfonní kompozice a dalších výše avizovaných narativních postupů neztrácí příběh svou pro čtenáře atraktivní dynamiku, pestrost a nepředvídatelnost.

Ukázka z textu
Mezi Edwardem a Florence se nic neodehrávalo překotně. Důležitých pokroků, svolení udělovaných bez jediného slova k dalšímu rozšíření toho, co směl vidět nebo polaskat, bylo dosahováno pouze postupně. Ten říjnový den, kdy směl poprvé spatřit její obnažená prsa, předcházel o několik týdnů dnu, kdy se jich směl dotknout: 19. prosince. Políbil je v únoru, i když ne na bradavky, po nichž jednou přejel rty v květnu. Ona sama se odvažovala přiblížit k jeho tělu ještě s mnohem větší opatrností. Náhlé pohyby nebo radikální návrhy z jeho strany mohly zhatit měsíce tvrdé práce. Večer v kině na promítání Kapky medu, kdy uchopil její ruku a položil si ji mezi nohy, zvrátil celý proces o týdny zpátky. Nezačala být nepřátelská ani odtažitá - to nikdy nebyl její způsob -, ale neznatelně odměřená, snad zklamaná nebo dokonce maloučko zrazená. Záhadně se od něho vzdálila, aniž by v něm vzbudila sebemenší pochyby o své lásce. Potom se konečně vrátili k novým postupným krůčkům: když byli koncem března jednou v sobotu odpoledne spolu sami a za okny neuklizeného obýváku v malém domku jeho rodičů v Chilternské pahorkatině se ztěžka snášel déšť, nechala svou ruku krátce spočinout na - nebo alespoň poblíž - jeho penisu. Po necelých patnáct vteřin ji ve vzrůstající naději a vzrušení cítil skrz dvojitou vrstvu látky. Sotva se odtáhla, bylo mu jasné, že už to dál nedokáže vydržet. Požádal ji, aby se za něho provdala.

Autor: Jan Jurek Zdroj: Tvar str. 22 Recenze, 17.4.2008