Odkazy
25.5.2011
Český knižní trh spatří nového Forsytha až za měsíc, ale přesto existují čtenáři, kteří ho už v českém překladu mají. Poslední román Fredericka Forsytha Kobra, který vyšel v originále už na podzim, je k mání pouze pro omezené množství čtenářů zaregistrovaných v Knižním klubu.
A prodával se také na Světě knihy, kde na něj stály fronty.
„Od prvního prázdninového dne pak bude Kobra na pultech pro všechny,“ říká mluvčí Euromedia Group Denisa Novotná.
Román začíná smrtí mladíka v té nejchudší washingtonské čtvrti, do které se stahují mladí narkomani. Tenhle kokainem předávkovaný člověk je sice jedním z tisíců jemu podobných, jejichž smrt už dávno nikoho nedojímá, ale
jeho babička pracuje jako služebná v Bílém domě.
Utrousí slzu před prezidentem (který není jmenován, ale jeho rodina pochází z Keni, takže jmenovat ani není třeba) a tahle slza se stane poslední kapkou. Prezident se rozhodne jednou provždy skoncovat s kokainovým průmyslem.Operace má krycí jméno Kobra, stejně tak zní i přezdívka Forsythova hrdiny Paula Deverauxe. Ten se už ostatně objevil v jiném Forsythově románu
Mstitel.
Třiasedmdesátiletý
Forsyth je věrný svému pečlivému novinářskému přístupu: i
Kobra bude plná rešerší, analýz a do detailu popsaných akcí pěstováním plevelné koky počínaje, přes maskovanou lodní dopravu, a ředěním čistého kokainu konče.
Jednoduše – najdete v ní všechno, co jste chtěli vědět o kokainovém průmyslu, ale nebylo koho se zeptat.24.5.2011 Mladá fronta DNES
Přidat komentář
10.6.2011
Váš kokain zabil mojí služce vnuka, tak tady máte přes držku... Když si něco takového pomyslí prezident Spojených států, musí to zlosynové začít brát vážně. Aneb mistr špionážních thrillerů Frederick Forsyth (1938) je zpět a ve velmi slušné formě.
Britský spisovatel se ke čtenářům vrací po čtyřech letech. Opustil hony na válečné zločince a teroristy a v románu
Kobra (2010) si položil tuto otázku:
Je možné vymýtit kokain? Alespoň ve Spojených státech?
Odpověď je jednoduchá, dokonce už i experti placení OSN nedávno přišli s detailní studií o tom, že obchod s drogami jen kvete, represe je neúčinná a že nejlepší cestou je postupná legalizace.Ve slavném Stopařově průvodci po galaxii Douglase Adamse se mihne chlapík, který se rozhodl osobně urazit všechna stvoření ve vesmíru. Na otázku jedné své oběti, zda ví, že je to nemožné, odpovídá:
Ale můžu to alespoň zkusit.
A Frederick Forsyth - respektive hlavní hrdinové románu Kobra - to zkouší opravdu ze všech sil. Na scénu se vracejí dva staří známí z románu Mstitel (2003). Tedy bývalá tunelová krysa z vietnamské války Cal Dexter a jeho tehdejší protivník ve státních službách, nyní však nadřízený Paul Deveraux alias Kobra.Válka proti kokainu může začít, hlavním velitelem má být Kobra, kterého kdysi vyhodili od CIA, protože byl příliš tvrdý vůči „sprostým podezřelým“ z terorismu. Jenže když má být poražen mocný a krutý kolumbijský Kartel, jdou ohledy stranou.
Slovy prezidenta:
„V tom případě budeme nejspíš potřebovat ještě někoho lepšího.“ - „Chcete říct ještě horšího, pane prezidente,“ opáčí ministr pro vnitřní bezpečnost. „Chci po vás, pane náčelníku, abyste se rozhodl, jak choulostivý jste, a především, jak choulostivý je ten pán o pár dveří vedle (tj. prezident). Až to budete vědět, není potřeba řešit nic dalšího. Věřím, že vytyčeného cíle lze dosáhnout,“ říká Kobra šéfovi štábu v Bílém domě. A dostane zelenou.
Má-li totiž na řešení problému osobní zájem americký prezident, takřka nic není nemožné. Kobra tedy dostane spoustu peněz a lidi podle vlastního výběru. Prvním z nich je právě Dexter. Proč? „Jste jediný člověk, který mě kdy převezl,“ má jasno Kobra.Vytvoří si vlastní Guantánamo, kam posílá zajaté pašeráky, skladuje tuny zabaveného kokainu, potápí pašerácké lodě ve velkém. Řeky kokainu postupně vysychají, nedůvěra a spory mezi Kartelem a překupnickými gangy rostou, nesplnitelné zdá se na dosah...
A pak Frederick Forsyth ještě jednou překvapí. Je příjemné - zvláště v současné záplavě šablonovitých rádobythrillerů - se znovu začíst do autorova nezaměnitelného stylu. Operaci popisuje do nejmenších detailů a věrohodně, postavy slouží ději, nikoliv naopak. Motivace hodných i zlých hochů vychází z chladného kalkulu - snad jen s výjimkou prezidenta, i když i ten si postupem času uvědomí svoje limity.
Forsythův nejnovější počin nestoupá - ale jen opravdu těsně - až k výšinám jeho klasických děl Den pro Šakala, Žoldáci či Čtvrtý protokol. Dokonce to ani nevypadá, že by autor takovou ambici měl. Jenže to vůbec nevadí. Stále tvořící dinosaurus špionážní literatury se zkrátka rozhlédl kolem sebe a zamyslel se, co by ho mohlo vlastně ještě zaujmout.Během své kariéry už Frederick Forsyth připravoval atentát na prezidenta, uskutečnil převrat v Africe, dopravil miniaturní jadernou bombu ze Sovětského svazu do Británie, válčil v Perském zálivu, chytal Usámu bin Ládina - toho zatím neúspěšně, ale kdo ví, co bude teď, když ho americké komando konečně odprásklo.
Nyní si vybral drogy a na základě pečlivého studia faktů nastínil příběh o tom, co by bylo kdyby... A udělal to skvěle.A ještě jednu výhodu Kobra má - tři sta padesát stránek, které lze přečíst za noc na jeden zátah. I v tomto ohledu tedy kniha splňuje parametry starých dobrých Forsythových kusů.
8.6.2011 Hospodářské noviny
Přidat komentář
12.7.2011
Britského spisovatele a novináře Fredericka Forsytha (*1938), autora řady bestsellerů, proslavil především kultovní politický thriller Den pro Šakala.
S napínavým, dramatickým příběhem přichází i ve své nejnovější knize.
Forsythův hrdina, kterým je tentokrát bývalý šéf kontrašpionážního oddělení CIA, přezdívaný Kobra, musí vyřešit zdánlivě neřešitelný úkol: někdo blízký americkému prezidentovi zemřel na předávkování kokainem – a nejmocnější muž Ameriky se rozhodne zlikvidovat obchod s touto drogou jednou provždy. Jenže jak to udělat? Dokáže to vůbec někdo?O týden později seděl prezident Spojených států sám s ministrem pro vnitřní bezpečnost, šéfem onoho superúřadu, který zastřešuje a kontroluje třináct hlavních zpravodajských agentur USA. Ministr na vrchního velitele užasle hleděl.
„To myslíte vážně, pane prezidente?“„Ano, myslím. Co byste mi poradil?“ „No, pokud uvažujete o zničení kokainového průmyslu, počítejte s tím, že proti vám budou stát jedni z nejkrutějších, nejbrutálnějších a nejnemilosrdnějších mužů světa.“ „V tom případě budeme nejspíš potřebovat někoho ještě lepšího.“ „Chcete říct ještě horšího, pane prezidente.“ „Máme někoho takového?“ „Napadá mě jedno jméno – nebo spíš pověst s ním spojená. Léta řídil kontrašpionáž u CIA. Pomáhal polapit a zničit Aldriche Amese, když mu to konečně povolili. Potom u CIA velel speciálním operacím. Málem dopadl a zabil Usámu bin Ládina, a to ještě před jedenáctým zářím. Přede dvěma lety byl propuštěn.“ „Propuštěn?“ „Vyhozen.“ „Proč?“ „Příliš kruté zacházení.“ „S podřízenými?“ „Ne, pane prezidente. Pokud vím, tak s našimi nepřáteli.“ „Nic takového neexistuje. Chci ho zpátky. Jak se jmenuje?“ „Už si nevzpomínám, pane prezidente. V Langley všichni používali jeho přezdívku. Říkalo se mu Kobra.“Muž, kterého prezident hledal, se jmenoval Paul Devereaux, a když ho konečně vypátrali, právě se modlil v kostele. Přikládal modlitbám velký význam.
Devereaux byl potomkem jedné z oněch rodin s předlouhým rodokmenem, které mají od Deklarace nezávislosti patrně největší právo nazývat se v Massachusetts šlechtou. Ani v mládí nikdy netrpěl nedostatkem soukromých zdrojů, už v oněch raných letech však vynikal především intelektem.Chodil na Boston College High School, což je hlavní dodavatel studentstva jedné z vedoucích jezuitských univerzit v USA. Už tam bylo patrné, že má namířeno vskutku hodně vysoko. Byl stejně zbožný jako zapálený do studia a zcela vážně uvažoval o vstupu mezi jezuitské kněží. Nakonec místo toho přijal nabídku ke vstupu do jiné exkluzivní společnosti, do CIA.
Pro dvacetiletého mladíka, který s přehledem skládal všechny zkoušky, jež mu kantoři dokázali připravit, a každý rok se zvládl naučit nový cizí jazyk, představoval boj proti komunismu a ateismu službu Bohu a vlasti.
Jen si zvolil světskou cestu namísto té duchovní. U CIA stoupal rychle, protože ho nic nedokázalo zastavit, a bylo mu upřímně jedno, že mu v Langley jeho odtažité intelektuálství příliš nepřidává na popularitě. Sloužil ve třech hlavních odděleních: na operačním (řízení operací), ve zpravodajství (analýza) a v kontrašpionáži (vnitřní bezpečnost).
V roce 1991 se s pádem SSSR rozloučil se studenou válkou, jíž věnoval dvacet let tvrdé práce, a vydržel ve funkci až do roku 1998, kdy al-Káida vyhodila do povětří dvě americké ambasády, v Nairobi a v Dar es Salaamu.V té době už byl Devereaux zkušeným arabistou, neboť měl pocit, že sovětské oddělení je příliš přecpané a chce do něj každý. Protože ovládal arabštinu v několika různých dialektech, byl přesně tím pravým, koho CIA potřebovala do čerstvě zformované jednotky speciálních operací, jež se měla soustředit na novou hrozbu – islámský fundamentalismus a celosvětový terorismus, který z něj vzejde.
Nad jeho odchodem do důchodu v roce 2008 se vznášela ona klasická otázka: odešel sám od sebe, nebo byl „odejit“? On přirozeně tvrdil, že to první. Shovívavý pozorovatel by řekl, že něco mezi.Devereaux patřil ke staré škole. Korán uměl recitovat lépe než většina islámských učenců a vstřebal přinejmenším tisícovku nejvýznamnějších komentářů. Obklopovali ho však bystří mladíci, kteří jako by měli uši přitavené ke svým BlackBerry – přístrojům, jimiž on opovrhoval.
Nemohl vystát politickou korektnost, dával přednost uhlazeným, dobrým způsobům, jež aplikoval na všechny kromě zjevných nepřátel Boha a Spojených států. Ty bez skrupulí ničil. Z Langley nadobro odešel tehdy, když dal nový ředitel Ústřední zpravodajské služby velice jasně najevo, že v moderním světě to bez skrupulí nejde.A tak si nechal uspořádat poklidný a neupřímný večírek na rozloučenou – další zvyk, který nesnášel – a odešel na odpočinek do svého výstavního domku v historickém městě Alexandrii. Tam se mohl pohroužit do své ohromné knihovny a do sbírky vzácných islámských uměleckých děl.
Nebyl ženatý ani gay, jak se o tom kdysi u fontánek s pitnou vodou na chodbách staré budovy v Langley – Devereaux kategoricky odmítl přestěhovat se do nové budovy – živě spekulovalo. Drbny se nakonec musely spokojit s evidentním závěrem.Asketický potomek staré bostonské rodiny a jezuity odchovaný intelektuál prostě neměl zájem. Jeden bystrý kariérista tehdy poznamenal, že Devereaux je přitažlivý asi jako kobra. A to jméno mu zůstalo.
12.7.2011 Hradecký deník
Přidat komentář
Ukázka z textu
„Tohle je soukromá věc, velice osobní. Až náš přítel Luz přistane v Madridu příště, chci tam být. S menším týmem.“
„Požádáme tedy své španělské přátele, aby se drželi zpátky, dokud nebudete připravený? Nač taková opatrnost?“
„Plachou zvěř nesmíte vylekat,“ prohlásil bývalý voják. „Musíte ji složit jednou ranou mezi oči. Žádný svinčík kolem. Žádné plané výstřely. Žádná zbytečná zranění. Když Luze sebereme teď, nikdy se nedozvíme, kdo komu ty krémové obálky posílá a proč. To by mi hodně dlouho vrtalo hlavou.“
Paul Devereaux si někdejší Tunelovou krysu zamyšleně prohlížel.
„Začínám chápat, proč vás Vietkong v Železném trojúhelníku nikdy nedostal. Pořád ještě uvažujete jako zvíře v džungli.“
Kobra (Tomáš Tříska , 21.5.2012) Odpovědět