No a já

Po vydání románu Ani později, ani jinde (2009) máme možnost poznat Delphine de Vigan prostřednictvím již druhého českého překladu, románu No a já (2007). Ve Francii podle knihy vznikla i úspěšná filmová adaptace. Ačkoli je protagonistka Lou přemoudřelá podobně jako Paloma z úspěšné knížky S elegancí ježka jiné současné francouzské autorky, Muriel Barberyové, má trochu odlišné starosti. Především je přes veškerou svou inteligenci - anebo možná i kvůli ní - ztracená. Doma žádné vstřícné zázemí nenachází, nedávno jí zemřela malá sestřička a matka se zhroutila.

Otec se všemožně snaží zachránit situaci i držet dekorum, věří, že se jeho žena postupem času z té apatie probere. Nicméně na Lou nemá moc času ani on. Dívka ve škole přeskočila ročník, ale v nové třídě do staršího kolektivu nezapadne, problémy spolužaček ji netrápí, silně vnímá, jak je proti nim fyzicky nevyspělá.

Lou ale rozhodně nepropadá beznaději - stav věcí kolem sebe reflektuje, precizně pojmenovává, ale nestěžuje si. Ač by na to ve svých třinácti měla právo, neteskní, nevyžívá se v negativních emocích. Ani neví jak, nicméně získá si srdce největšího třídního rebela a chronického propadlíka. Ovšem nerozbíhá se žádná love story - sedmnáctiletý Lucas se dívce stává oporou, jakou u dospělých nenašla. Tu totiž Lou bude potřebovat, zejména pro čin, jímž předčí všechny kolem sebe - spolužáky, rodiče, učitele, sociální pracovnice. Protože se pokusí zachránit No, holku z ulice.

Lou k tomu nevede touha udělat něco velkého, nemyslí si, že by sama tím malým gestem něco zásadního vyřešila. Prostě potká dívku, která je jí blízká, nad jejímž osudem a způsobem žití musí pořád přemýšlet. A učiní to nejpřirozenější - vezme ji bydlet k sobě domů. Přítomnost podivné existence z opravdu jiného světa v tiché, nemocné rodině kupodivu zapůsobí jako lék. Matku vytrhne z letargie, otce přinutí vzít běh domácnosti pevně do rukou.

Nikdo nečeká, že to všechno půjde hladce. Snad ani Lou doopravdy nevěří, že to tak bude už věčně. A situace se skutečně začne brzy hroutit. No si tak musí hledat bydlení jinde. Krátká peripetie, kdy na zapřenou získá přechodný domov u Lucase a s věrnou dopomocí Lou také pravidelný dohled a péči, pak skončí stejně neslavně.

Lou najednou vidí, že bohatý, konzumní svět zahleděný do sebe má ještě i tuto odvrácenou tvář, jíž jako by nemělo cenu ani vzdorovat. Sociální systém není schopen postarat se o malou No, které se matka alkoholička zřekla, a svět ji zas nepotřebuje. Jak k tomu No přijde? Skončila na ulici bez možnosti volby. A jak s životem naloží Lou? Zdá se, že i ona už má svých letech starostí dost...

De Vigan si vybrala závažné sociální téma, ba politický problém - ve smyslu programů vládních stran hlásajících lepší život a pomoc všem. K takovým malým existencím, jako jsou Lou či No, ale moc krásných proklamací nesahá. Paralela světů dvou dívek, z nichž jedna „má všechno“ a druhá zhola nic, je tématem jakoby již předem odsouzeným k neúspěchu.

Román Delphine de Vigan přesto nabízí věrohodný příběh, který sice pojednává o základních hodnotách, ale přesto nejde o román mravokárný, patetický ani kazatelský. Zkrátka jen vypráví příběh. Sice to není příběh každodenní, ale jako normální by měl být vnímán. A díky Delphine de Vigan se také normální zdá.

Nakladatelství Odeon v posledním roce nabídlo romány tří francouzských spisovatelů - a jejich výběr reflektuje, jak různý je svět, o kterém tito autoři píší, i když je to pořád Francie. Michel Houellebecq, Sacha Sperling a Delphine de Vigan reprezentují tři značně rozdílné autorské přístupy, jejich poslední díla se ale svorně zaměřují na současnou francouzskou společnost. Tu však každý z nich vidí po svém, a teprve když se jejich pohledy postaví vedle sebe, obraz je prokreslenější. Všichni totiž nejsou cyničtí jako postavy Michela Houellebecqa, ani prázdní jako hrdinové Bludů z nudy Sachi Sperlinga a bohužel - či bohudík? - ani šlechetní jako Lou z románu Delphine De Vigan.


13.1.2012  Hospodářské noviny

Přidat komentář

Nosným příběhem románu je setkání dvou dívek žijících v současné Paříži -- dvanáctileté Lou a osmnáctileté No (celým jménem Nolwenn). Zdá se, že typově se jedná o postavy zcela odlišné.

Lou je výjimečně inteligentní děvče z dobře situované rodiny. Pro svůj pronikavý intelekt chodí do třídy se spolužáky o dva roky staršími. Miluje četbu encyklopedií a hodiny francouzské gramatiky. Je bezproblémovou premiantkou, od níž se očekává velká budoucnost.

Nolwenn žije v bídě a špíně na ulici, nemá žádné zázemí ani vzdělání. Nemá práci a svůj čas vyplňuje žebrotou, hledáním jídla a noclehů v dobročinných organizacích a vysedáváním v levných bufetech.

Obě dívky však k sobě „překvapivě“ naleznou cestu. Brzy vyjde najevo, že Lou není nijak zvlášť spokojena se svým životem. Trápí se komplikovaným vztahem k matce, která je zcela paralyzována tragickým úmrtím druhorozeného dítěte, cítí se ve třídě fyzicky vyspělejších spolužaček osaměle a nehodlá se smířit se sociální nespravedlností.

S No se Lou seznamuje pod záminkou rozhovoru pro školní referát o životě mladých bezdomovců. Obě dívky navazují křehké přátelství. Lou je ve snaze navázat kontakt hendikepována svým věkem a zázemím, No je vzácně introvertní a plachá. Zlom nastává v okamžiku, kdy se Lou s dětsky „čistou“ myšlenkou rozhodne No u sebe ubytovat.

(„Napadlo mě, že kdyby každý z nás ubytoval u sebe jednoho bezdomovce, kdyby se každý rozhodl postarat o jednoho člověka, o jednoho jediného, pomohl mu, staral se o něho, třeba by jich bylo na ulici míň.“)

No se stává pro rodinu Lou téměř adoptivní dcerou. Matka se vztahem k No vrací do života z letité letargie, Lou je šťastná, že našla konečně opravdovou přítelkyni. Jenže život s bývalou bezdomovkyní není snadný. No si sice najde práci v pochybném baru, ale zároveň se stává čím dál více nezodpovědnou, propadá drogám a alkoholu a nakonec opouští svůj dočasný azyl. Příběh končí nevydařeným společným útěkem Lou a No z Paříže, při němž se cesty obou dívek trvale oddělují.

Z výše naznačeného děje je patrná největší slabina vyprávění Delphine de Viganové. Tou je přílišná šablonovitost ve vykreslení postav a jejich osudů. Tato šablonovitost je zároveň zdrojem oné zmíněné „lehké stravitelnosti“. Čtenáři se od počátku knihy vnucuje srovnání Lou s její vrstevnicí Palomou z populárního románu Muriel Barberyové S elegancí ježka.

Obě dívky jsou výjimečně inteligentní, osamělé, citlivé a vnímavé ke svému okolí. Oba romány jsou budovány na principu konfrontace dvou na první pohled typově odlišných postav, které však vposled spojuje stejný typ „lidskosti“. Myšlení Palomy je nicméně o poznání originálnější a hlubší. Mudrování Lou nad bídou světa je sice místy roztomilé, ale zároveň ničím nepřekvapuje.
Postupně vyjevovaný životní příběh dívky No stojí svou „dojemností“ a schematičností na hraně žánru tzv. červené knihovny.

Ale přes všechny výhrady je kniha No a já pro mladší čtenářskou skupinu přínosnou četbou. Autorka po staru věří, že literatura má proměňovat svět k lepšímu. Snaží se poutavě a jednoduše ukazovat na to, vůči čemu tak lehko otupíme. Výrazný úspěch knihy i jejího filmového zpracování je snad příslibem, že příběh No a Lou skutečně může otevírat oči zvyklé hledět spíše do zrcadla.


16.4.2012  Host

Přidat komentář