Ani později, ani jinde

Přímočaré přístupnosti pochopitelně napomáhá i to, že dvěma hlavními hrdiny knihy Ani později, ani jinde jsou naši současníci, muž a žena v mladším středním věku, s problémy a pocity, které mají velmi blízko k tomu, co sami zde můžeme zažívat.

Čistě hypoteticky: ten příběh z Paříže by se dal – po úpravě některých reálií – dobře přenést třeba do dnešní Prahy. Dobová senzitivita se totiž stále více internacionalizuje.

Ale konkrétněji: Paříž, 20. května, všední den. Sledujeme pohyb dvou postav. Vdovy a matky tří dětí Mathildy, která pracuje v marketingovém oddělení potravinářského komplexu, a Thibaulta, jenž autem křižuje město coby pohotovostní lékař.

Oba vstupují do věku osobní usmýkanosti, v němž však zdaleka ještě nemají právo vypnout, nebýt produktivní.

Energeticky a citově vysátá ekonomka Mathilda se k 20. květnu iracionálně upíná proto, že před pár týdny zašla k věštkyni a ta jí předpověděla, že ten den se zjeví nový muž jejího života.

Thibault se 20. května rozejde s chladnou kastrující krasavicí Lilou, aby si udržel důstojnost a naději, že potká ženu, pro niž intimita bude znamenat víc než jen tělesný akt. Thibault ten den bilancuje, kdežto Mathilda zažívá další kapitolu drsné šikany na pracovišti.

Autorka k sobě umně nechá obě postavy přiblížit, potkají se v ulicích Paříže, ale neseznámí se. Delphine de Vigan s postavami soucítí, ale zachovává věcnost a pravděpodobnost, nevolí líbivé řešení.

Její výsek, který časově zabírá delší úsek než vytyčený den, neboť píše i o minulosti figur, se více zaměřuje na Mathildu. Ta jí skýtá bohatší životní materii a líčí ji jako objekt (a oběť) manažerských mechanismů.

Ty má autorka výtečně přečtené; sama dvacet let pracovala v jedné takové společnosti. Kdežto lékař Thibault potkává lidi v situacích, kdy všeobecnému požadavku na efektivitu nejsou momentálně nebo už vůbec schopni dostát.

Literárně nejde o žádnou událost, nýbrž o velmi solidní aktuální produkci.

Možná právě takovéhle prózy jednou poslouží jako dobrý studijní materiál k analýzám, jak (smutně) žili lidé v západní Evropě na počátku jedenadvacátého století.


18.4.2011  Respekt  

Přidat komentář

Někteří z francouzských kritiků dávají De Vigan do souvislosti s tzv. kancelářským románem. Relativně nový termín zahrnuje téma, které se v literatuře objevuje již od počátku dvacátého století a které ještě zesílilo s nástupem postmoderny.

Přestože bychom mohli o významu této, řekněme, kategorie dlouze diskutovat, část románu Ani později, ani jinde jí skutečně lze charakterizovat. Strohý popis běžných úkonů a neustálé opakování vystihuje ubíjející stereotyp hodin mimo denní světlo. Člověk se stává součástí masy, splynutím s davem pozbývá vlastní identity.

V mašinérii podniků, jež podřizuje společnost diktátu konzumu, je jen anonymní součástka. Pokud se rozbije, systém ho vyvrhne a bez zájmu nahradí.A právě v takovou nefunkční věc se promění Mathilda.

Nevýrazná manažerka by mohla patřit k populárním hrdinkám středního věku, které se snaží „objevit smysl života“, potkat „spřízněnou duši“ či naopak „najít samu sebe“.

Jenže Mathilda se nepodobá žádné z roztomile chaotických Bridget Jonesových a happyend ji nečeká. Prožila ztrátu, která se stala součástí její osobnosti, a každý střet znamená doslova boj o život. Den je sledem šedi, spěchu, překážek, zklamání. A myšlenek, protože ty představují jeden z důvodů, proč De Vigan vyniká nad jiné pisatelky všedních příběhů.

Nezúčastněným tónem rekapituluje pochody, které se odehrávají v hlavě Mathildy i jejího protějšku Thibaulta. Mezi spisovatelkou a hrdiny se otevírá stejně propastná vzdálenost, jakou mají mezi sebou oni sami. Postupně zjišťujeme, že nejen běh myšlenek, ale rovnou celý život je souhra náhod.

De Vigan se zaměřuje na zlomové okamžiky, jež podle ní mění budoucnost. Mathilda přežije nehodu, ale později se kvůli jednomu rozhodnutí ocitne v soukolí psychického násilí a vydírání. Hledá chybu v sobě, neuvědomuje si, že je oběť okolností. Podruhé se zkrátka zachránit nedokáže. Naopak Thibault se rozhodne utéct ze vztahu, který ho vysával.

Zbaví se sice pozice oběti, ale jít dál přesahuje jeho síly. Uvízne v bezčasí a pořád dokola si opakuje, co mohl říct a co neřekl. Příběhy Thibaulta a Mathildy se intenzívně přitahují. Zdá se, že by jejich setkání mohlo být řešením.

Oba touží povolit a řvát jako bláznivá žena na nástupišti v pařížském podzemí. Nabízí se otázka, zda přežít je opravdu výhra.


19.4.2011  Právo

Přidat komentář

Ve dne pracovala jako ředitelka sociologického institutu, večer se věnovala dětem a v noci psala. Během probdělých nocí vznikly mimořádné knihy, kterými se rodilá Pařížanka Delphine de Vigan (1966) zapsala do povědomí čtenářů.

Románem No a já se v roce 2007 dostala do nominace na prestižní Goncourtovu cenu, získala dvě významná francouzská literární ocenění i mezinárodní odezvu.

Ve svém pátém a zatím posledním románu Ani později, ani jinde z roku 2009 si autorka všímá negativních společenských fenoménů – pracovního diskurzu, jemuž dominují výkon, zisk a úspěch. Za jakoukoliv cenu.

Bezmála dvousetstránkovým románem se navzájem proplétají ženský a mužský part. První z nich patří mladé vdově Mathildě, která se po manželově tragické nehodě upne ke svým třem dětem a k práci.

Její křehký svět se začíná opětovně hroutit poté, co se veřejně postaví proti názoru svého nadřízeného. Následkem je zákeřná, tichá a plíživá odveta, která má jediný cíl: psychicky ji odrovnat.

Strmý pád z horních pater společnosti končí pro hrdinku příznačně: v kumbálu s vyřazeným nábytkem, bez oken a počítače kdesi na konci chodby. V těsném sousedství pánské záchodky, přičemž nepřeslechnutelně slyší každé močení a splachování.

Mathilda dlouho neví, jak se má bránit, a když se o to konečně pokusí, je už vše ztracené. Z místa jejího „znovuzrození“ se stalo „totalitní území, které člověka drtí.

Obdobnou vnitřní rozpolcenost prožívá mužský hlas románu, dvaačtyřicetiletý pohotovostní lékař Thibault. Trpí samotou od té chvíle, kdy se s těžkým srdcem rozešel s přítelkyní, jež nebyla schopná opětovat jeho city.

S osamělostí je konfrontován mnohokrát denně u pacientů během své služby. I onehdy přátelská Paříž mu najednou připadá jako obrovitý živý organismus, který ho vyplivne v okamžiku, kdy už jí nebude nijak prospěšný.

Myšlenkový svět obou hrdinů se přitom bez sebemenšího patosu odráží v umně popisovaných scénách, ať už se jedná o Mathildiny domácí úkony, Thibaultovy lékařské návštěvy či davy lidí valící se pařížským metrem nebo každodenní dopravní kolapsy.

Autorka je v knize několikrát refrénovitě opakuje, čímž stupňuje pocit/míru stereotypu. Přitom nemoralizuje ani neodsuzuje. Přestože se do vyprávění promítají zpětné reflexe v podobě vzpomínek protagonistů, děj celého románu se odehrává během jediného dne.

Tím je 20. květen, který zoufalé Mathildě předpověděla kartářka jako den D, „kdy někdo pochopí, že už nemůže dál a kdo se jí ujme“. Také Thibault chápe datum rozchodu jako zlomové, kdy chce vést tlustou čáru za svojí minulostí a vrátit se ke snům, s nimiž se před dvaceti lety vydal do Paříže.

Ačkoliv ani jeden z nich neočekává od života mnoho, není lehké naplnit jejich představy. Přitom je zjevné, že k sobě patří, a dokonce se několikrát za den míjejí. Čtenář nepřestává doufat, že ti dva k sobě přece jen nakonec naleznou cestu.


3.5.2011  Mladá fronta DNES  

Přidat komentář