Za soumraku

Jejich manželství klape do chvíle, kdy se Peter znenadání zamiluje do manželčina bratra Ethana. Ten taky „dělá něco kolem umění", což v praxi znamená, že se fláká a bere drogy. Peter pochopitelně usilovně řeší, jak TOHLE vysvětlí své ženě...

Ukázka z knihy:

Omyl se chystá na delší návštěvu. „Zlobíš se kvůli Mílovi?“ zeptá se Rebecca.
„Samozřejmě že ne,“ odpoví Peter. Jednoho z těch nenápadných starých koní, co tahají kočáry s turisty, srazilo někde na Broadwayi auto, takže doprava stojí až dolů k Přístavní správě a Peter a Rebecca mají tím pádem zpoždění. „Možná by bylo načase začít mu říkat Ethan,“ pokračuje Rebecca. „Nejspíš už mu nikdo neříká Mílo, kromě nás.“ Míla je zkráceně Omyl.

Když vykouknou z taxíku, vidí, jak se holubi usazují na pomrkávající modrý neon Sony. Vousatý stařík ve špinavém kabátě až na zem, svým způsobem velkolepý (mohutný, obtloustlý Buck Mulligan?), postrkuje nákupní vozík s několika pytli na odpadky plnými kdovíčeho a je rychlejší než všechna auta.

Vzduch v taxíku je prosycený voňavým sprejem, tak silným, až se z něj motá hlava; vůně je neurčitě květinová, ale není v ní cítit nic konkrétního, kromě jakési chemické složky, které se patrně říká „sladká“.
„Zmínil se, jak tu chce dlouho zůstat?“ zeptá se Peter.

„Nevím jistě.“ Pohled jí zněžní. Dělat si kvůli Mílovi (Ethanovi) zbytečně moc starostí je zvyk, kterého se nemůže zbavit.
Peter to dál nerozebírá. Komu by se chtělo dorazit na večírek uprostřed hádky? Zvedá se mu žaludek a v hlavě mu pořád dokola zní stejná písnička. Odplouvám, nabírám kurz na panenské moře… Kde tohleto sebral? Styx přece poslouchal naposledy na vysoké. „Měli bychom stanovit nějaký limit,“ řekne.

Ona povzdechne, zlehka mu položí ruku na koleno, vyhlédne z okna na Osmou avenue, po které se teď už vůbec nepohybují. Rebecca je žena s výraznými rysy – často se o ní říká, že je krásná, ale nikdy, že je hezká. Tahle drobná gesta, jimiž Petera odškodňuje za svou skoupost, si možná ani neuvědomuje, možná ale ano. Nad mou hlavou se slétli andělé.

Peter se také obrátí k oknu. Auta ve vedlejším pruhu pomalinku popojíždějí. Vedle se sune nějaké světlemodré, trochu otlučené vozítko, snad toyota, plné mladíků; bujní, asi dvacetiletí kluci si pouštějí muziku tak hlasitě, že Peter cítí její dusot vibrovat v celé karoserii taxíku.



9.8.2011  Moravskoslezský deník  

Přidat komentář

Vaše nová kniha je zasazena do současného New Yorku – to už vás omrzela vaše oblíbená historická témata?

Mám rád dějiny a historické postavy a určitě se k nim zase někdy vrátím, ale na druhou stranu žiju v jednadvacátém století a jako každý si všímám i věcí, které se kolem mě dějí teď. Navíc jsem měl několik námětů, které mi přišlo líto nezpracovat. A tak vznikla kniha Za soumraku.

Nicméně vaším nejslavnějším románem jsou Hodiny – příběhy tří žen v jednom dni, z nichž jednou je Virginia Woolfová. Co vás zaujalo na díle anglické spisovatelky z počátku dvacátého století?

Za vším hledejte ženu – i za zájmem o ženy. K Virginii Woolfové mne přivedla spolužačka ze střední školy, která ji milovala. Chtěl jsem na ni zapůsobit, vypadat chytřejší, než jsem ve skutečnosti byl, tak jsem si v knihovně vypůjčil Paní Dallowayovou. Po pravdě řečeno jsem té knize vůbec nerozuměl, bylo pro mě doslova utrpením ji dočíst. Ale jedné věci jsem schopen přece jen byl – dokázal jsem vycítit krásu, divokost a citlivost jazyka, kterým byla napsaná. Zažíval jsem velmi podobné pocity, jako když jsem někdy v patnácti poprvé slyšel desky Jimiho Hendrixe – ani jeho stylu hry na kytaru jsem nerozuměl, ale v jeho písních bylo něco tak silného a magického, že jim člověk nedokázal odolat. Byl jsem příliš mladý, abych je plně pochopil, ale cítil jsem, že jsou výjimečné a geniální! A s Paní Dallowayovou to bylo stejné – Virginia Woolfová pro mě byla Jimim Hendrixem literatury. Vlastně ještě o trochu víc, protože kvůli ní jsem sám začal psát.

To proto jste v roce 1998 napsal román Hodiny?

To byl ten důvod; jen dodnes nevím, proč jsem tak učinil až ve svém čtvrtém románě. Chtěl jsem tím Virginii Woolfové složit poklonu, napsat o tom, jak moc může pro někoho znamenat jediná kniha. Proto se můj příběh rovněž odehrává během jediného dne – ovšem za použití více postav. Jednou z nich je vášnivý čtenář; to jsem tak trochu já. Miluji knihy a čtení považuji za nedílnou součást mých životních zkušeností. Mám rád, když autor líčí své první lásky a přináší příběhy o své rodině, ale ještě raději o tom píšu sám. Možná to jsou velmi tradiční témata, ale pro mě velice podstatná.

V Hodinách vystupují tři postavy – vedle skutečné Virginie Woolfové i matka a hospodyně Laura Brownová a lesbička Clarissa. Nakolik jde v jejich případě o reálné ženy?

Virginia Woolfová je jedinou skutečnou postavou v mé knize – druhé dvě ženy jsou smyšlené. I když v případě Laury Brownové jsem použil velmi mnoho z mé matky... Snad každý spisovatel zneužívá pro své romány lidi z blízkého okolí – jenom musí dávat pozor, aby se pak v jeho knihách nepoznali; to by způsobovalo jen problémy. I kdybych někoho vykreslil sebevěrněji, nevěřím, že by se chtěl stát románovou postavou. Každý má bezpočet stinných stránek, které nás trápí – a kdo by si o nich chtěl číst? Lépe je spisovateli držet se vlastní fantazie.

Hodiny se staly celosvětovým bestsellerem, což je vzhledem k jejich tématu velmi překvapivé. Čím si ten úspěch vysvětlujete?

Nemám nejmenší tušení! Pro mě osobně to bylo obrovské překvapení, protože už když můj agent nabízel román nakladatelství Farrar, Straus & Giroux, shodli jsme se s vydavatelem, že jde o uměleckou knihu, které se prodá maximálně několik tisíc a pak jednoduše zmizí z prodejen a zůstane jen v regálech veřejných knihoven – zaprášená, ale neohmataná. Dodnes jsem přesvědčen, že to byla správná úvaha – jak by si ji mohlo koupit přes deset milionů lidí? Vždyť je to kniha o spisovatelce, která za sto let neprodala tolik výtisků všech svých knih dohromady! Navíc v Hodinách nejsou žádné vraždy, násilí, ani sexuální scény... Mám pro to jediné vysvětlení – čtenáři evidentně nejsou tak hloupí, za jaké bývají často považováni. Myslím, že v tomhle ohledu jsou na vině především nakladatelé, kteří rádi podceňují – zpravidla tvrdí, že bestsellerem se může stát jen kniha plná napětí, krve a perverze.

Často tomu tak ovšem je...

Nemám nic proti tomuto druhu bestsellerů, taky je rád čtu. A už vůbec nemám nic proti úspěšným knihám. Jako začínající autor jsem si ostatně taky přál napsat román, který by si koupili miliony čtenářů. Jenom by mě nikdy nenapadlo, že se to může stát zrovna knize o Virginii Woolfové.

Znám několik žen, které tvrdí, že kdyby nevěděly, kdo je autorem knihy, byly by přísahaly, že Hodiny napsala žena...

Řeklo už mi to několik čtenářek a považuji to samozřejmě za obrovskou pochvalu! Vždyť psát jako žena, když jste muž, je tak těžké. Ale nijak zvlášť jsem ženy kvůli své knize nestudoval. Nedával jsem jim číst rukopis a nežádal je, aby mě upozornily na pasáže, kde dámské postavy jednají nebo mluví jako muži. I když v mnoha ohledech muži a ženy vnímají svět zcela odlišně, pořád je tady mnoho oblastí, v nichž jsme si velice podobní – láska, přátelství, vášeň, nenávist... Snad proto jsou Hodiny srozumitelné pro obě pohlaví. Podle mého problémem mnoha mužských spisovatelů je především nenávist k ženám. Ve svých knihách je spíš karikují, než popisují; doslova je zabíjejí.

Podle Hodin vznikl v roce 2002 film. Jak se vám líbil váš příběh na stříbrném plátně v podání Stephena Daldryho?

Nejspíš jsem jediný spisovatel, který byl šťastný z toho, jak Hollywood zpracoval jeho knihu. Je úžasné vidět zhmotnělé postavy, které jste si stvořil ve fantazii. Řekl bych, že spisovatelova představivost je dvourozměrná a plátno jí dodá třetí rozměr.

Někdy se ale představy filmařů se spisovatelovou fantazií diametrálně rozcházejí – vy jste se podílel na výběru herců?

Ptali se mě, co soudím o výběru hereček pro jednotlivé role. Ale ten byl natolik dobrý, že jsem jen souhlasně přikyvoval. Zkuste říct, že nechcete, aby ve filmu podle vaší knihy hrála Meryl Streepová, Julianne Mooreová nebo Nicole Kidmanová. I když je pravda, že nad posledně jmenovanou vládly u tvůrců určité rozpaky. Nicole Kidmanová totiž nikdy předtím takhle vážnou roli nehrála, navíc ji většina lidí vnímala buď jako bývalou manželku Toma Cruise, nebo jako herečku z filmu o Batmanovi. Málokdo jí věřil, že to zvládne, ale zahrála to skvěle! Ostatně zaslouženě za svůj výkon získala Oscara.

Film byl komerčně velmi úspěšný. Co to konkrétně znamenalo pro vás?

Zlom v kariéře. Stal jsem se mnohem zaměstnanějším mužem, než jsem kdy předtím byl. Ale že bych se nějak vnitřně změnil, to ne. Zkrátka jsem zažil chvilkový úspěch, ale pak jsem zase sedl a začal psát další knihu.

Hodiny vám mimo jiné vynesly Pulitzerovu cenu. Neočekává se od každé nové knihy držitele takového ocenění přece jen trochu víc?

Ocenění a úspěch jsou svým způsobem prokletím, protože po nich vždycky následuje stejná reakce čtenářů a zpravidla bohužel i recenzentů: „Ta jeho nová kniha už zdaleka není tak dobrá jako ta předchozí.“ A tak si nový román koupí mnohem méně lidí než ten předchozí, všeobecně vychvalovaný a oceňovaný, takže se skutečně stanete méně úspěšným a vaši kritici na to reagují: „Vždyť my jsme říkali, že ta kniha je zklamáním.“ Je to hloupý začarovaný kruh. Jediný způsob, jak z něj vystoupit, je na podobné věci vůbec nemyslet.

Vy sám jste vystudoval literaturu na Stanfordské univerzitě. Nakolik vám tyto teoretické znalosti pomohly při psaní?

Zastávám názor, že každý spisovatel musí v první řadě hodně číst. A nejlepší způsob, jak mít dost času na čtení dřív, než se stanete autorem na volné noze, je studovat literaturu. Alespoň já sám jsem se takhle seznámil s řadou knih, které bych za jiných okolností nikdy neotevřel. A všechno, co přečtete, se vám jako literátovi může hodit – třeba proto, abyste neopsal to, co už bylo napsáno.

Náruživé čtení ale ještě z člověka spisovatele neudělá...

To je pravda. Já jsem začal psát už na univerzitě, protože to vždycky byla moje vysněná práce – nic jiného jsem nikdy dělat nechtěl. Akorát mí rodiče z toho nebyli příliš nadšení a dodnes věřím, že doufali, že se ze mě nakonec přece jen stane seriózní profesor literatury. Tomu ovšem rozumím. Existuje nepochybně jen velice málo rodičů, kteří mají radost, když se jejich dítě rozhodne zasvětit svůj život natolik pochybné profesi, jako je psaní. To sice zdánlivě vypadá jako pohodlná práce – sedíte v klidu, teple a suchu u stolu a ťukáte do klávesnice. Ve skutečnosti je to ale obrovská dřina – skoro každá kniha vám pohltí několik let života a velmi snadno se pak může ukázat, že to byly zcela promarněné roky; to když váš román žádný vydavatel nepřijme. Znám bohužel mnoho velmi dobrých, ale neúspěšných spisovatelů...

Učíte dnes tvůrčí psaní na proslulé Yaleově univerzitě. Co se snažíte studentům předat?

Existuje jediná věc, kterou nelze naučit – talent. Ve všem ostatním je možné studentům pomoci. Osobně se ze všeho nejvíc snažím dodat mladým adeptům spisovatelství odvahu k objevení jejich vlastního hlasu a schopnosti experimentovat. Vedu své studenty ke snaze porušovat zažitá pravidla literatury – hrát si s formou, stylistikou a jazykem, nebát se být jiný, nový, osobitý. Oni jsou příští generací amerických autorů a je třeba, aby přicházeli s novým pohledem na literaturu. Nemohu je naučit psát, ale dokážu jim poradit s technikou – tak jako se to dělá na herecké nebo malířské škole. A je to nesmírně stimulující i pro mě. Nemůžete se ptát a dostávat na své otázky odpovědi, aniž by vás to k něčemu neinspirovalo. Navíc je to příjemné osvěžení – i když učím jen v letním semestru, navíc jen dvě hodiny týdně. Ale pouze psát vlastní knihy by mě nebavilo. Nehledě na to, že mě mí studenti milují – opakovaně mě ujišťují, že zbožňují mé knihy. Co mají taky říkat jiného, když mám Pulitzerovu cenu. A oni navíc chtějí dostat zápočet...

Hodiny jsou o Virginii Woolfové, román Vzorové dny vzdává zase hold americkému básníku Waltu Whitmanovi. Samé historické postavy...

Strašně rád propojuji historii se současností, baví mě nově interpretovat spisovatele, kteří žili ve vzdálené době. Je zvláštní, jak odlišně byli Virginia Woolfová nebo Walt Whitman vnímáni ve své době a dnes. Vlastně se dá říct, že jsem takový jazzový pianista, který na začátku jedenadvacátého století hraje variace na sto let staré standardy – s láskou a úctou, ale nově a moderně.

Psaní o historických postavách však vyžaduje určitou znalost doby. Nakolik pečlivě studujete své literární postavy?

V tomhle ohledu jsem opravdu docela pečlivý, takže věnuji poměrně hodně času rešerším. Je pro mě nutné přesně vědět, jak se mí literární hrdinové tehdy oblékali, chovali a vyjadřovali. A musím říct, že mě tohle pátrání v minulosti vždycky strašně baví – není to pro mě ani v nejmenším úmorná práce. Vlastně nejtěžší na této činnosti je umění říct si jednoho dne stop, nastudoval jsem toho o konkrétní době dost na to, abych už začal psát. Pokud tenhle okamžik neobjevíte, může se vám taky velice snadno stát, že celý svůj život budete studovat určitou epochu, ale žádnou knihu o ní nikdy nenapíšete.

A vy už píšete novou knihu?

Pracuji už na novém románu, ale zatím jsem napsal jen asi padesát stránek. A proto vám o ní víc neřeknu. Mám totiž jedno pravidlo – nikdy nemluvit o rozpracované knize, dokud nemáte napsaných alespoň sto stran!



MICHAEL CUNNINGHAM Rodák z amerického Cincinnati (1952) vystudoval anglickou literaturu na Stanford University a na univerzitě v Iowě navštěvoval kurzy tvůrčího psaní. Následně začal publikovat povídky v časopisech Esquire, The New Yorker a Vogue. Knižně debutoval v roce 1984 s nepříliš úspěšným románem Golden States, renomé mu vynesl až následující Domov na konci světa (1990, česky 2005). Celosvětové popularity se však dočkala až kniha Hodiny (1998, česky 2002), poctěna Pulitzerovou cenou a v roce 2002 zfilmována ve stejnojmenném oscarovém snímku. Námětem knih Michaela Cunninghama je homosexualita a sám autor už neskrývá, že je gay.


3.9.2011  Lidové noviny  

Přidat komentář

Šestý román autora slavných Hodin, jež znají i nečtenáři díky filmové adaptaci s oscarovou Nicole Kidmanovou v roli excentrické prozaičky Virginie Woolfové, v češtině vychází pouhých deset měsíců po originálu. Když loni v listopadu zavítal Cunningham, držitel Pulitzerovy i Faulknerovy ceny, již podruhé na Festival spisovatelů Praha, četl před přeplněnými sály z úplně čerstvé novinky, která už měsíc po svém vydání v USA sklízela velmi příznivé recenze a dobře se prodávala.

Příběh nečekaného vetřelce Míly, narušivšího poklidné (možná až příliš poklidné) rutiny dobře situovaného manželského páru, je variací na klasické téma; Cunningham stejně jako v případě Hodin sáhl po silném a univerzálním příběhu, tentokrát explicitně odkazujícím na Mannovu Smrt v Benátkách, na onu lásku staršího muže k chlapci, nikoli vášnivou, spíš nostalgickou, více než sexualitu vzývající ztracené mládí. Čtenář polyká příběh jak smyslů zbavený a nemůže se zastavit. Stane se obchodníkem s uměním Peterem Harrisem, vzdělaným mužem hledajícím dokonalou krásu, perfektní tvary, snažícím se udržet v mysli obraz ideálu a smířit se s tím, že i docela vybraní lidé (jako je třeba on, no ne?) mají na spodním prádle stopy moči – a občas nemilují dost silně.

Postavy jsou živoucí, dokonale propracované. Čtenář z papíru doslova cítí jejich vůni, leckdy tuší, co partner partnerovi odvětí v perfektně odposlouchaných všednodenních dialozích; děj plyne po jediné linii jako voda, místy se zastaví, meandruje, jinde jsou nervy napjaté k prasknutí. Román je napsán zcela bravurně, elegantně a s vtipem, a překlad do češtiny úsporný, vybroušený styl nepoznamenal. Život Harrisových se do velké míry shoduje s Cunninghamovým životem vlastním. Stejně jako jeho literární hrdinové přemítá osmapadesátiletý spisovatel nad smyslem života člověka středního věku, procházejícím soumrakem a zvolna kráčejícím do hrobové tmy. Tak jako oni bydlí v loftu v cihlovém činžáku v srdci New Yorku, i on žije se svým partnerem, psychoanalytikem Kenem Corbettem, už čtvrtstoletí. Jak víme, je homosexuál – a homosexualita možná pronásleduje i Petera Harrise, jehož bratr-gay zemřel, mladý a půvabný, na AIDS. A stejně jako těch několik postav, s nimiž se v příběhu seznámíme, i autor sám je fascinován krásou, uměním.

Cunningham uchvacuje svými dlouhými popisy okolností provozu galerií, podrobnostmi o designu interiérů, nedbale po stránkách knihy trousí pečlivě nastudované detaily o moderním umění. Sám se totiž kdysi toužil stát malířem a dodnes maluje; zmiňuje-li na stránkách Za soumraku obraz minimalistky Agnes Martinové jako „zlatý hřeb“, jenž „vládne místnosti jako božstvo na návštěvě“, a dílo Roberta Rymana jako „jednu z nejúžasnějších věcí, co tu Potterovi mají“, činí tak proto, že tito dva umělci patří k jeho zamilovaným, skládá jim hold. A stejně jako Cunninghamovy znalosti, mistrovství pera a vášeň pro prostý, ale nebanální příběh nadchne čtenáře poselství téhle knihy: Krása existuje bez našeho vlivu. Na všem ostatním je nutné pracovat.

Autora románu Za soumraku dělí jen krůček od čtveřice nejvýznamnějších žijících amerických autorů. Vážený literární kritik a profesor na Yaleově univerzitě Harold Bloom za taková esa před osmi lety označil Thomase Pynchona, Philipa Rotha, Cormaca McCarthyho a Dona DeLilla. Pravda, tehdy ještě neexistovala Cunninghamova novinka ani jeho předchozí román Vzorové dny, který po celosvětovém úspěchu Hodin (1998) vydalo v češtině nakladatelství Odeon ve své prestižní edici Světová knihovna stejně jako Cunninghamův v pořadí druhý román Domov na konci světa (1990).

Co mají prózy Michaela Cunninghama, absolventa anglické literatury na Stanfordově univerzitě a učitele tvůrčího psaní na Yale, společného? Vznikaly poměrně dlouho, vždy kolem pěti let; mají velmi příznivé kritiky; většinou v nich hraje důležitou roli New York; objeví se v nich smrt, láska, odkazy na díla či osudy průkazně či domněle homosexuálních spisovatelů a aspoň jeden gay nebo lesba s problematickou psýché; jsou díky vzdělanostnímu zázemí svého autora bohaté na odkazy na literaturu a jiné umělecké disciplíny.

Světoznámé Hodiny tak sledují ve třech časových liniích jediný den depresívní spisovatelky Virginie Woolfové ve 20. letech, americké matky a manželky v 50. letech a dnešní lesbičky, jejíž přítel básník právě získal významné literární ocenění a umírá na AIDS. Také zfi lmovaný Domov na konci světa má tři hlavní postavy – přátelé z dětství Bobby a Jonathan se po letech setkávají v New Yorku, jeden z nich se zamiluje do spolubydlící druhého a má s ní dítě, avšak to těm třem mladým dospělým nebrání v tom, aby se vespolek měli rádi a vytvořili dosti netradiční rodinný model. Vzorové dny se pak stejně jako Hodiny odehrávají ve třech časových rovinách a mají tři hlavní postavy – muže, ženu a chlapce. Nepočítáme-li ducha básníka Walta Whitmana, který se nad všemi příběhy vznáší v podobě citací a odkazů, pokud není rovnou fyzicky přítomen.


15.9.2011  Reflex 

Přidat komentář