Hodiny

Jeho knihy jsou plné nekonvenčních rodinných vzorců a zároveň lásky, naděje i zoufalství. Čtenáře si podmaňují vytříbeným stylem pracujícím s citem pro nálady a okamžiky. Americký spisovatel Michael Cunningham se přes noc proslavil románem Hodiny, který dal vzniknout stejnojmennému filmu. Nyní přijel do ČR představit nový román By Nightfall.

Inspirací pro Hodiny z roku 1998 se Cunninghamovi stala tvorba vrcholné představitelky literárního modernismu Virginie Woolfové. Podobně jako její román Paní Dallowayová se soustřeďuje na jediný den v životě. Tématem je čas, blažený i nešťastný, který nezadržitelně prchá a přibližuje člověka konci.

Cunninghama v Hodinách uhranul způsob vidění a psaní Woolfové, vedeného "zevnitř postavy". Woolfová byla pro něj i "rockovou hvězdou", protože když ji v patnácti letech četl poprvé, napadlo ho, že "s jazykem dělá téměř totéž, co Jimi Hendrix s kytarou".

Stejně jako druhé klíčové Cunninghamovo dílo Domov na konci světa se i Hodiny točí kolem témat izolace a nejistoty, což autor v rozhovorech vysvětlil tím, že ho štěstí až tak moc nezajímá, neboť "barevné fotky si vystačí samy, zatímco naši pozornost si zasluhují chmurné chvíle".

V obou prózách též užívá modernistické metody více hlasů. Postavy se tu bouří proti svazujícímu životu konvencí a nad vším se vznáší krutý přízrak smrti, respektive AIDS. Za román Hodiny získal Cunningham literární Pulitzerovu cenu.

Spisovatel pochází z Cincinnati ve státě Ohio, kde se narodil roku 1952. Když mu bylo deset, přesídlili do Kalifornie. Tam Michael vyrostl na rebelii a rokenrolu. Na Stanfordově univerzitě studoval angličtinu a pohrával si s myšlenkou, že se stane malířem. Ale nakonec se zapsal do kurzů tvůrčího psaní. Maluje ale dodnes.

V roce 1984 mu vyšel román nazvaný Golden States (Zlaté státy). V té době dělal barmana a kniha neměla valný ohlas. Potom několik let cestoval, pracoval jako číšník, často se zamilovával a vyrážel, kam ho srdce táhlo: do Nebrasky s jistou ženou, pak do Řecka s jistým mužem... A celou dobu psal román Domov na konci světa (A Home at the End of the World).

V roce 1988 poslal jednu kapitolu románu do magazínu The New Yorker. Povídku s názvem Bílý anděl redakce přijala a otištěná způsobila senzaci. Domov na konci světa o rok později zaznamenal nadšené recenze.

Nový druh takzvané postnukleární rodiny představuje v dalším románu Flesh and Blood (Maso a krev) z roku 1995. Je to téměř pětisetstránkový dvougenerační imigrantský příběh.

Cunninghamovi hrdinové se podle něj "pokoušejí přetvořit něco, co se vyvíjelo přes tisíc let". Snaží se definovat novou rodinu, která jim bude připadat pevnější a skutečnější než jejich původní rodiny, které se roztříštily. Podle Cunninghama je navíc "každá rodina, každá stabilní jednotka zdrojem bezpečí i zoufalství; je to něco, z čeho se radujete a odkud s křikem utíkáte".

I Domov na konci světa má svoji filmovou verzi z roku 2004. Natočil ji Michael Meyer a v hlavních rolích se objevují Colin Farrel a Sissy Spaceková. A dalším díle s názvem Vzorové dny (2005) udělal Cunningham pro Walta Whitmana totéž, co v Hodinách pro Virginii Woolfovou. Jedná se o tři novely, odehrávají se v různých obdobích, které spojuje Whitmanova poezie.

V roce 2002 vyšel Cunninghamův osobitý cestopis Konec země - Procházka Provincetownem, vytěžený z důvěrné znalosti tohoto útočiště nekonformních jedinců vůbec a homosexuální a lesbické komunity, zvlášť na Cape Cod.

Cunninghamovo dílo představuje výzvu všem zastáncům konzervativních názorů jak v USA, tak jinde ve světě. V ČR dosud vyšly tři knihy tohoto autora: Hodiny, Domov na konci světa a Vzorové dny (Odeon). Před čtyřmi lety sám sebe v Praze představil jako jako romantika, který věří v sílu lásky.

2.11.2010  Zpravodajství ČTK   kul

Nevadí vám, že místo abyste se v klidu soustředil na tvorbu v izolaci, jak činili romanopisci v 19. století, musíte jako prakticky každý známý anglofonní autor absolvovat všechna ta veřejná čtení a autogramiády?

Poslechněte, já nejsem žádný Dan Brown – to on je skutečná marketingová fabrika! Ale když vám vyjde knížka, nakladatel vás nekompromisně pošle na dlouhé turné, tak to dnes chodí. Poslední dny jsem trávil v Itálii, Nizozemsku a Belgii, pak jsem zajel na čtyři dny do Prahy. S románem Za soumraku cestuju skoro pět týdnů, tedy od okamžiku, kdy ve Státech vyšel.
Ani nevíte, jak rád zítra dosednu doma na dolním Manhattanu do křesla a konečně budu moct přestat mluvit o sobě ... Ale jinak píšu bez vyrušování celkem dost, měsíce a měsíce trávím doma. Žiju opravdu jednoduše – mám v New Yorku ateliér, kam z naší svatyně, z loftu v devátém poschodí cihlového činžáku, odcházím každé ráno psát.
Ve čtyři si jdu zaběhat nebo na jógu a pak jdu buď s přáteli ven, nebo se vrátím domů k muži, se kterým žiju posledních čtyřiadvacet let. Čtyřiadvacet let, věřili byste tomu?

Váš přítel Ken Corbett je psychoanalytik, věnuje se zejména studiu maskulinit. Ve svých článcích a knihách vyzývá k vnímání mužství bez předsudků a tradičních očekávání. Vzhledem k mužským hrdinům vašich knížek, včetně říjnové novinky Za soumraku, si troufám tvrdit, že obděláváte stejné pole.

Samozřejmě, hodně se ovlivňujeme. Vzájemně jsme si prvními čtenáři a často diskutujeme o problematice, jíž se on věnuje ve vědě, já v beletrii a koneckonců ji oba žijeme. Edituju Kennyho knihy, opravuju mu překlepy a čárky, ale na nějakou hlubší ideovou kritiku nemám – je na mě moc chytrý. Naopak on je pro mě jakožto poradce naprosto zásadní; ukazuju mu prózy už ve velmi raném stadiu a on má vždycky horu připomínek.

Třeba k psychologii postav? Zachytit vnitřní život tří zcela odlišných žen ze tří různých dějinných období, jak se vám podařilo v Hodinách, musela být fuška. Takže jste na to byli dva?Vlastně ano. Kenny mi radí, pokud jde o charaktery postav a jejich motivace, ale všímá si třeba i větné stavby a navrhuje škrty. Než jako expertní konzultant v oboru psychologie, což by ostatně bylo trochu potrhlé, se mnou mluví spíš z pozice inteligentního, všímavého čtenáře.

Oba jste svou podstatou akademici. Sám jste vedl desítky kursů tvůrčího psaní, momentálně přednášíte na jedné z nejlepších vzdělávacích institucí světa, Yaleově univerzitě. Věříte, že ve škole se člověk může naučit dobře psát?
Překvapuje mě, že nikdo nezpochybňuje smysluplnost výtvarných akademií nebo hudebních a tanečních škol, ale spisovatelé by se podle všech měli naučit svému řemeslu tak nějak samospádem. Co to asi vypovídá o našem mínění o obtížnosti procesu psaní? Taky nečekáte, že se muzikant posadí ke klavíru a sám od sebe začne preludovat! I jazyk je nástroj, který se člověk musí učit ovládat, a k tomu nestačí jen hodně číst a mít talent. Třeba můj kurs na Yale dá studentům zejména příležitost navštěvovat po dva roky jakýsi literární salón, komunitu autorů, kteří diskutují o psaní. Což je podle mě cennější než to, co jim já řeknu od katedry. Uvědomte si, že ve Státech žije většina lidí ve městech, jako je Dallas – a to věru není žádná Paříž dvacátých let. Jasně, Hemingway nebo T. S. Eliot nechodili do kursů tvůrčího psaní, ovšem první měl k ruce Gertrudu Steinovou, druhý Ezru Pounda. Dnešní autoři nemají, s kým by o své tvorbě mluvili, kdo by je posouval dál.

V té souvislosti mě překvapuje, že nečtete recenze a kritiky svých románů. Sám učíte o psaní – a nenecháte literární kritiky, aby něco naučili vás?

Já se učím od svých čtenářů, hodně dám na názor editorů, Kennyho a pár dalších lidí. Ale máte pravdu – kritikům nevěřím a nerespektuju je.

Protože ti američtí bývají domýšliví snobi?

To sedí. Navíc často nemluví o textu – oni ho jen soudí, což mi moc nepomáhá. Nečtu jejich články, protože dobré recenze člověka nikam neposunou a kritické recenze jsou depresívní. Ve Státech není mnoho dobrých kritiků – většinu recenzí píší jiní spisovatelé a já nechci, aby mi další prozaik radil, jak mám psát. Samozřejmě s drobnými výjimkami typu nedávno zesnulého Johna Updikea a několika dalších.

Jak se literatura v USA stále víc podobá byznysu, imperativ Publish or perish, Publikuj nebo zhyň, se z akademických kruhů přesunul i do psaní fikce. Vy jste na dnešní poměry relativně pomalý psavec; trvá vám nějakých pět let, než dokončíte knihu. Děláte si něco z tlaku okolí? Znervózňují vás chrliči pís menek?

Vůbec ne. Můžu psát jen tak rychle, jak to dovedu; v tvůrčím procesu se nelze srovnávat s ostatními. To bychom všichni museli umřít v depresi z takové Joyce Carol Oatesové, u níž mám pocit, že vydá každé tři měsíce novou knihu. Co by si počal třeba John Franzen, který píše román deset let? Každý máme jiný „psací metabolismus“ a já, než bych se zatěžoval frustracemi z toho, že nejsem dost rychlý, a taky aby můj jediný příjem nebyl závislý na mé inspiraci, beru jiné kšefty – učím, pracuju pro Hollywood.

Po několika úspěšných scénářích se momentálně do Hollywoodu snažíte protlačit ten o slavné britské zpěvačce Dusty Springfi eldové, kterou by měla hrát Nicole Kidmanová, a taky pracujete na adaptaci více než sto let staré duchařské novely Henryho Jamese Utažení šroubu ...

Ještě nemáme režiséra, ale už bezpečně vím, že chci, aby hlavní roli guvernantky hrála Anne Hathawayová. Annie je ohromně talentovaná, ale taky nádherná, takže často dostává role trochu bezduchých krasotinek, jako třeba v komedii Ďábel nosí Pradu. Pokud jde o film o Dusty, scénář je hotov a teď s Nicole hledáme někoho, kdo by byl ochoten snímek produkovat. Nechci totiž vyprávět o nádherné blonďaté popové divě padesátých a šedesátých let, ale o skutečné Dusty Springfi eldové, jež byla temná a ztrápená, hodně pila, fetovala, řezala se ... Dnešní Hollywood o tohle nestojí – oni chtějí snímek o šťastné kurážné krasavici, která překoná nesnáze osudu a stane se obrovskou hvězdou. Fakt, že máte Nicole Kidmanovou v hlavní roli, už vám dneska bohužel nestačí k tomu, aby producent promptně vystavil šek na 40 miliónů dolarů. Hollywood nestojí o malé filmy, i když zaručeně přinesou nějaký zisk. Chtějí Terminátora 4, chtějí na každém kousku vydělat stamilióny dolarů. Díkybohu to s literaturou zatím není podobné – jinak bychom měli v knihovnách jen Dana Browna. Ještě pořád vycházejí „malé“, dobré knihy, takže psaní nevzdávám. Zato ten Hollywood možná vzdám.

Neříkejte! Vždyť právě Hollywood vás vynesl na piedestal – až když váš čtvrtý román Hodiny v roce 2002 zfi lmoval Stephen Daldry, zaplnil ho fantastickými herci a Nicole Kidmanová získala za roli rozervané Virginie Woolfové Oscara, staly se z vašich próz bestsellery.
Nejsem naivní – je mi jasné, že filmových diváků je mnohem víc než čtenářů knih. Naše vizuální kultura, včetně těch nejrigidnějších intelektuálů, miluje kinematografi i. Filmy jsou sexy. Samozřejmě bych si přál, aby si sto miliónů diváků přečetlo Hodiny, aniž by předtím vidělo film, ale účel světí prostředky: pokud je příběh zaujal natolik, že si pak přečetli můj román, a navíc ještě Paní Dallowayovou od Virginie Woolfové, jsem spokojen. Víte, že tahle náročná kniha z roku 1925 se po příchodu Hodin do kin dostala do žebříčku bestsellerů, a dokonce se prodávala líp než Hodiny? Duch Virginie Woolfové se jistě raduje!

Nechal vás režisér mluvit mu do natáčení? Byl jste na placu ještě jindy než v té vteřinové scéně, v níž se na plátně mihnete před Meryl Streepovou na cestě z květinářství?
Byl jsem překvapen, jak hodně se mnou konzultovali – jak scenárista David Hare, tak Stephen Daldry. Třeba ve věci soundtracku Philipa Glasse, silné, strhující, pro někoho až rušivé hudby, jsme se báječně shodli. Stephen je ohromně inovativní a otevřený, mnohokrát se se studiem Paramount porval za naše představy o tom filmu ... Jsem snad jediný žijící romanopisec, který má dobrou zkušenost s Hollywoodem. Účastnil jsem se natáčení, jak to jen šlo, chtěl jsem poznat všechny ty skvělé herce. A v té scéně, o níž mluvíte, jsem měl dokonce repliku! Jednu větu. A oni ji vystřihli! Taková škoda! Přitom jsem byl fantastický! Meryl Streepová žertovala, že kdyby navrhli novou oscarovou kategorii, Nejlepší herecký výkon – štěk nebo Nejlepší jednověté vystoupení, mohl jsem mít doma Oscara!

Nezměnil se váš přístup ke psaní po úspěchu filmových Hodin? Nezačal jste přemýšlet o tom, zda je ten či onen dialog vhodný pro filmové plátno? Nemáte při budování postavy před očima herce, který ji má podle vás ztvárnit?

U obou svých románů napsaných po Hodinách jsem se zatraceně snažil, aby byly těžko zfi lmovatelné. A asi mi to klaplo – zatím žádné nabídky od producentů!

Rád ve svých románech střídáte postavy v různých časových rovinách a používáte osudy slavných literátů – zmíněná psychicky rozkolísaná Woolfová v Hodinách, všudypřítomný básník Walt Whitman ve Vzorových dnech ... Do svého nového románu Za soumraku jste zakomponoval ducha novely Smrt v Benátkách. Mannův polský adónis Tadzio se v mých očích nápadně podobá vaší postavě Mizzyho, který dočasně okouzlí svého švagra, o dost staršího obchodníka s uměním Petera Harrise ...

Každý spisovatel čerpá z vlastní zkušenosti. Čeká se, že budeme psát o svých rodinách a blízkých. Mně je blízká literatura, píšu tedy o ní. Nemyslím, že se literatura točí v kruhu, opakují se známá schémata a postavy a současní spisovatelé už nemají co sdělit. Citacemi a aluzemi na životy literátů jim chci, a určitě nejen já, prokázat poctu. Nepřepisuju staré knihy, jen na ně tvořím variace, čerpám z nich, jako jazzmani těží z klasických kousků. Minulost je součástí naší přítomnosti, neškodí občas si to připomenout.

V příběhu Za soumraku tedy také užíváte motivy z vlastní zkušenosti? Takže trávíte dny v galeriích a na recepcích zbohatlických snobů ve stylových bytech omračujících luxusem, procházíte existenciální krizí středního věku ...

Nic z toho. Ale když žijete v New Yorku, zvláště někde kolem oblasti na rohu 16. ulice a 6. avenue jako já, vždycky znáte lidi, kteří mají spoustu peněz a investují do umění nebo nábytku. Informace o luxusních komoditách a osobnostních krizích tak nějak nasáváte s newyorským vzduchem. Já jsem navíc dost rešeršoval. A nejen v knihách – úspěšný newyorský galerista Jack Shainman byl tak laskav a dovolil mi, abych s ním týden pobýval v jeho galerii a pochytil tak, o co v tom odvětví vlastně jde. Mimochodem, nejsem sice Dan Brown, ale ta kniha se prodává opravdu velmi dobře.

Není divu, svět obchodu s výtvarným uměním je ohromně atraktivní téma. Sám jste ostatně chtěl být malířem.

To ano. Ale neměl jsem talent. Lépe řečeno, neměl jsem ho dost. Takže jsem přestal a místo toho začal psát. Ještě pořád trochu kreslím a maluju různé abstrakce – miluju styl Roberta Rymana nebo Agnes Martinovou (malíři druhé půle 20. století, kteří se hlásili k minimalismu a věnovali se monochromatické malbě; pozn. K. K.). Ale radši to nikomu neukazuju, poněvadž prostě nejsem Robert Ryman ani Agnes Martinová. Navíc mě vášeň, která je pro mě předpokladem tvorby, při malbě opustila, zatímco při psaní ji cítím. A kdybych nebyl spisovatelem, chtěl bych být truhlářem. Chtěl bych dělat praktické věci, stoly a židle, na něž nikdo nepíše recenze.

Ale místo truhlařiny jste vystudoval anglickou literaturu na prestižní kalifornské Stanfordově univerzitě. Už na škole jste netajil svou homosexualitu, ačkoli společnost tehdy nebyla příslušníkům vaší sexuální orientace příliš nakloněna. O pár kilometrů dál, v San Francisku, se to v téže době pokoušel změnit senátor Harvey Milk, o jehož aktivismu ve prospěch gayů a jejich práv předloni vznikl výborný film. Potkali jste se?

Když Harveyho Milka v roce 1978 zastřelili, zrovna jsem se ze San Franciska stěhoval. Ve filmu Milk jsem samozřejmě poznal různé bary pro homosexuální klientelu i jeho obchod s fotografi ckými potřebami. Pracoval jsem blízko toho krámu, ale nikdy jsme se nesetkali, nebyl jsem nijak politicky aktivní. To ostatně nejsem ani dnes, proto žiju v New Yorku, jenž je vůči homosexuálům velmi vstřícný.

Takže by se všichni homosexuálové měli odstěhovat do New Yorku nebo do Kalifornie, aby v dnešních Spojených státech dokázali žít?

Ne, naopak – měli by žít tam, kde chtějí, a trvat na svých právech. Obdivuju ty, kteří se snaží prosazovat práva homosexuálů řekněme v iowské metropoli Des Moines a dalších konzervativních částech USA. Musí to být obtížné a často i nebezpečné. Ve Státech není snadné být gayem – stejně jako na většině našeho území není snadné být černý, být Hispánec, dokonce ani být žena. Není to jako u vás v Evropě.

A bohužel v nejbližší době ani nebude. Co říkáte na nedávné volby a Obamovu masívní ztrátu popularity?

Je to tragédie. A mohlo to být ještě horší – zatím demokraté aspoň udrželi většinu v Senátu. Pro mě osobně je velkým zklamáním, že američtí voliči nemají víc trpělivosti. Obama po Bushovi zdědil zemi v příšerném stavu, ekonomii v troskách, a lidi mu nedopřejí čas, který k obnově potřebuje. Dva roky prostě nestačí. Měsíc poté, co Obamu zvolili, se v televizi objevovali lidi a říkali: „Pořád ještě nemám práci! Jak je to možné?“ Neumějí čekat. Taková už je doba. Samozřejmě jako spousta našich známých občas přemýšlíme, že bychom přesídlili do Evropy: „Proboha, přestěhujme se už konečně do Prahy nebo do Berlína nebo do Amsterdamu ...“ Ale nakonec vždycky dojdeme k tomu, že je lepší zůstat doma a bojovat.

Ještě prozraďte, v jakém stadiu boje se nacházíte, pokud jde o tvorbu.

Pracuju na té jamesovské filmové adaptaci a taky na novém románu. O tom vám bohužel vůbec nic neřeknu. Dobře, tak něco málo. Jako vždy tam vpašuju nějakého gaye, ale hlavní postava není homosexuální. Příběh je ze současnosti. Ze Států. A věřte nebo ne, už v něm není žádný mrtvý literát.


Jak plynou Hodiny
Je tomu rovných dvanáct let a týden ode dne, kdy se na americkém knižním trhu objevil román The Hours, Hodiny, od Michaela Cunninghama. Ten název už kdysi chtěla použít britská spisovatelka, proslulá svými feministickými názory, užíváním psací techniky proudu vědomí a sebevraždou. Virginia Woolfová tak zamýšlela pojmenovat svůj román Paní Dallowayová a právě jeho postavy i děj inspirovaly Cunninghama k tomu, aby napsal prózu o třech ženách, které Paní Dallowayová ovlivnila. První z nich je sama Virginia Woolfová. Píše v roce 1923 už zmíněný román a spíš než s procesem tvorby bojuje se svými psychickými problémy a depresemi. Druhá, Laura Brownová, je ženou válečného veterána a matkou malého Richieho; v roce 1949 si rozečte příběh Clarissy Dallowayové. A třetí Cunninghamovou ženskou hrdinkou je lesbická intelektuálka Clarissa Vaughanová, jež na sklonku milénia pořádá oslavu pro svého expřítele, který dostal cenu za své básně na smrtelné posteli. Cunninghamův román je formálně, typologií postav, problematikou odlišné sexuality i rozvržením děje do jediného dne a mnoha dalšími rysy objevnou a čtivou variací Paní Dallowayové a zároveň poctou její autorce. Každodennost a triviálnost se mísí s velkými city a hnutími tří různých ženských duší ve třech různých érách. Ten román je skvělý a v roce 1999 po zásluze získal Pulitzerovu cenu, která zcela jistě pomohla jeho neméně vynikajícímu průlomu na filmové plátno v roce 2002.

MICHAEL CUNNINGHAM (nar. 6. listopadu 1952) je americký prozaik a scenárista. Získal roku 1998 Pulitzerovu cenu a Faulknerovu cenu amerického PEN klubu za román Hodiny (známý i díky stejnojmennému oscarovému filmu), který stejně jako jeho další prózy – Domov na konci světa a Vzorové dny – vyšel i v češtině. Cunninghamův šestý román, říjnovou novinku By Nightfall, vydá pod názvem Za soumraku nakladatelství Odeon zřejmě v červenci 2011 v překladu Veroniky Volhejnové. Michael Cunningham žije se svým přítelem v New Yorku

18.11.2010  Reflex  str. 24  Rozhovor