Alabama song

Nakladatel:Odeon
Edice:Světová knihovna
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:184
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:133 × 207 mm, 310 g
Více podrobností
Běžná cena: 239 Kč

Sledovat titul
Není skladem 
Bližší informace o dostupnosti nejsou k dispozici.
Informace o dostupnosti

Zboží bohužel momentálně není skladem. Pokud chcete být emailem informováni o jeho naskladnění, klikněte na tlačítko "Sledovat titul" a zadejte svou emailovou adresu.

Poslední změna: 14.11.2018 15:49

Anotace

Románová biografie o vztahu velkého amerického spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda a Zeldy Sayrové se odehrává od jejich seznámení v Alabamě roku 1918 až po Zeldinu smrt - uhořela v psychiatrické léčebně roku 1943, tři roky po Scottově smrti. Tihle dva založili a tvořili "ztracenou generaci" 20. let, éru jazzu, alkoholu, sexu a drog. Fascinující příběh zničujícího i mimořádně naplněného vztahu viděný ženskýma očima. Autor získal za román prestižní Goncourtovu cenu.

Specifikace

Název: Alabama song

Originální název: Alabama Song

Autor: Gilles Leroy

Překladatel: Alexandra Pflimpflová

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-207-1291-2

EAN: 9788020712912

Objednací kód: -

Odkazy

Goncourtova cena

22.7.2010

Goncourtova cena je nejvýznamnější francouzská literární cena. Vznikla na základě závěti Edmonda de Goncourta, v níž ustanovil zřízení desetičlenné akademie (l’Académie Goncourt), která od roku 1903 každoročně vybírá nejvýznamnější román francouzské literatury. Cena je vyhlašována v pařížské restauraci Drouant po skončení oběda členů akademie, kteří zde doživotně vlastní příbor. Hodnotící porota pracuje ve složení devíti spisovatelů a jednoho recenzenta. Každý literát dostává cenu maximálně jednou za život. Jedinou výjimkou je autor Romain Gery, který ocenění obdržel za knihu Les racines du ciel (1956) a podruhé pod pseudonymem Émile Ajar za La vie devant soi (1975). Finanční odměna je zanedbatelná. K roku 2009 činila 10 €. Přesto díky prestižnosti ocenění zajišťuje laureátovi zvýšení prodejnosti svých děl.

Fiktivní deník Zeldy F.

6.3.2009

„Dvacátá léta, to byli tihle dva.“ Francis Scott Fitzgerald byl nejobdivovanější spisovatel Spojených států; byl mladý a pohledný a jeho knihy přímo vydechovaly atmosféru jazzového věku a ztracené generace. Jeho manželka Zelda Sayreová se proslavila jako alabamská kráska ze skvělé rodiny, božská tanečnice „se šaty vykasanými k pasu“ a královna večírkových skandálů. O pár let později je z něj zapomenutý rozfňukaný slaboch s věčnou hladinkou, ona schovává své mizerně psané deníky pod slamníky psychiatrických léčeben a na někdejší posedlost baletem už jen vzpomíná. A francouzský spisovatel Gilles Leroy tyto neutěšené rodinné poměry popsal v Zeldině fiktivním deníku, který před dvěma týdny vyšel i v češtině.

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

Když je Scott ožralý, močí do umyvadla. Někdy i vedle. Ráno nacházím na dlaždičkách kapky a na porcelánovém umyvadle žluté skvrnky. Bydlím snad ve zvěřinci? Když je někdo slavný, tak může být prase? A přitom jsme se dohodli - alespoň jsme si slíbili -, že budeme doma udržovat co největší čistotu. Je mi jasné, že manžela pomalu ztrácím. Ještě donedávna jemný muž, puntičkář, přecitlivělý, pokud jde o vůně, se dnes spokojí s objetím kdejaké štětky, s ukoptěným výstřihem. Už ani necítí vlastní smrdutý, nesnesitelný dech. Zvyká si na to, že ztrácí úroveň. Smiřuje se s úpadkem. Nebo mu snad jde vstříc?
Všichni nás teď totiž odepisují: říkají, že Scott strašně rychle stárne, že tloustne, že ho alkohol mění k nepoznání, k horšímu. Ale co si vlastně ti pitomci myslí? Svoje knihy si musí protrpět, k románům se dostane vzácně, zato psaní na objednávku má až přespříliš. Jeho knihy jsem si navíc protrpěla i já. Pro někoho je psaní něco jako dlouhá rozmluva se sebou samým, jako zpověď před rodinným knězem (vybavuje se mi fara při Svatém Patricku, všecky ty katolické žvásty irského faráře, který páchnul přepáleným omastkem a mně se zvedal žaludek od tuberóz ve váze na malém oltáři, z těch kytek a žluklého oleje, z té směsi omamné vůně a přiboudliny, točila se mi hlava, nedobrý svazek, říkala jsem si, rizikové manželství, myslela jsem, že omdlím, že spadnu na tu černobílou dlažbu), a pro jiné zas je psaní něco jako lehat si před jakýmsi panem Freudem či slečnou Freudovou.
Jenomže ne: psaní znamená jít přímo na věc, rovnou do pekel, nepřetržité rožnění a čas od času potěšení ze zásahu tisíce voltů.


Žánry