Alabama song

2006 – Jonathan Littell: Laskavé bohyně

Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje, nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii.

Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell r. 2006 Velkou cenu Francouzské akademie a prestižní Goncourtovu cenu.

ODEON 2008




2007 – Gilles Leroy: Alabama song

Románová biografie o vztahu velkého amerického spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda a Zeldy Sayrové se odehrává od jejich seznámení v Alabamě roku 1918 až po Zeldinu smrt - uhořela v psychiatrické léčebně roku 1943, tři roky po Scottově smrti. Tihle dva založili a tvořili "ztracenou generaci" 20. let, éru jazzu, alkoholu, sexu a drog.

Fascinující příběh zničujícího i mimořádně naplněného vztahu viděný ženskýma očima.

ODEON 2009

Leroy nazval svou dvanáctou knihu Alabama song – nikoli na počest stejnojmenné slavné písně Kurta Weila na text Bertolta Brechta, ale aby dokonale vystihl jižanského ducha celé té labutí písně uctívaného páru, „Idola a jeho Ideálu“. Zeldiny zápisky počínají v červnu roku 1918, v době, kdy se osmnáctiletá soudcova dcera rozevírá jako poupě a kdy kolem ní krouží spousta sršňů. Jedním z nich je poručík Fitzgerald, který sice na přehlídce padá z koně, ale má nádherné modré oči (a prý začíná psát). Zeldiny věty dlouhé přes celý odstavec přesně splňují defi nici tzv. ženského psaní: přetékají emocemi, odbočují od tématu, jsou překotné s mnohavětými souvětími slátanými dohromady jen pomocí čárek a vy se řehoníte, durdíte a drandíte na vlně krásné Zeldy. Způsob psaní se však proměňuje v závěsu za událostmi. Prvních pár stran je přesyceno bujným a vášnivým hltáním života, ovšem zrušené zasnoubení a pochybnosti těsně po svatebním obřadu předznamenají dlouhý pád, jehož průběh je dobře zmapovaný v dějinách literatury i kinematografi e, nebývá však viděn očima umenšované Zeldy. Je strašné nechat si od ní vyprávět, jak hvězdy bok po boku hasnou – ona nevěrná ve Francii s letcem Edouardem Jozanem, on propadlý Hemingwayovi, namyšlenému začínajícímu autorovi. Manželé si vzájemně kradou náměty a zveřejňují ve svých románech a povídkách dryáčnické detaily z rozbouřené domácnosti. Leroy bohužel až příliš často opakuje, že jeho kniha je převážně dílem jeho fantazie – není tedy jisté, zda můžeme očím fiktivní Zeldy věřit třeba to, že velký romanopisec Dos Passos „byl vždycky prima chlap, lidský, přímočarý a dříč, který se dívá na lidi zpříma a nenechá se oblbnout fanfárami celebrit“. Bez ohledu na reálnost představuje Alabama song Zeldinu obhajobu ve sporu, v němž jsou žalující stranou Fitzgeraldův román Něžná je noc či Hemingwayovy paměti Pohyblivý svátek.

Knížka, jež předloni získala nejvýznamnější francouzské literární ocenění, Goncourtovu cenu, se nečte snadno. Leroy, který má mimochodem se životopisnou tvorbou a psaním v ich-formě velké zkušenosti, totiž nechal Zeldu mluvit i v její nejhorší psychické kondici, rozvíjet stihomam, lhát sobě samé, vykrucovat se. Její zápisky z „nejméně dvaceti klinik na dvou kontinentech“ z roku 1940 prostupují děj a přerušují hlavní chronologickou linii. Více však čtenáře přivádějí do úzkých cizojazyčné vsuvky, hříčky založené na angličtině („Po pravdě, Scott se nerýmuje s hot“) a drobné problémy překladu: existuje několikrát opakované slovo odvánět? A proč Zelda mluví o své dceři jako o Patricii Francesové, když je Frances její druhé křestní jméno, nikoliv příjmení. Přes tyto maličkosti a přesto, že Leroy nepoužil fascinující dopisy z reálné korespondence Zeldy a Scotta (vydal ji Gallimard roku 1965), je v závějích bibliografi í o slavném páru trocha fikce a Zeldin pohled osvěžujícím prvkem i pro ty, kteří doufali už všechno vědět z encyklopedií.

Autor: Kateřina Kadlecová
Zdroj: Reflex str. 54 Labyrint kultury - literatura, 5.3.2009