Tvář toho druhého

Ztratit tvář je zvláště v japonské společnosti, zdůrazňující ctnost, důstojnost a hrdost, synonymemsmrti. Zvolený námět románu z roku 1964 - následky faktické destrukce obličeje coby nositele identity - vede Kóbó Abeho (1924-1993), držitele prestižní Akutagawovy ceny, k celé řadě filozofických otázek a jejich možných řešení. Prostředníkem jemuk tomu aluzivní využití jekyllovskohydeovské, resp. frankensteinovské literární linie. Ne nadarmo je tento avantgardní prozaik přirovnáván k Franzi Kafkovi -paralela s Proměnou se nabízí. Naliterární narážky se však román neomezuje. Existenciální horor, který zažívá vypravěč, vědec, jenž si nenávratně zničí obličej při laboratorním pokusu, je jen zdánlivě vyhrocen. Další z Abeho bezejmenných hrdinů, žijící náhle v absolutní izolaci -zbaven manželčiny lásky i pouhé možnosti vyjít mezi lidi, aniž by je vizáží děsil - se rozhodne čelit své situaci dalším experimentem.

Poté, co zkouší žít ukryt pod vrstvou obvazů, odhodlá se vyrobit pro svou duši novou tvář, dokonalého neodhalitelného prostředníka umožňujícího návrat do společnosti. Co tato absolutní proměna a s ní spojená svoboda může přinést, zda se její původce dočká kýženého efektu a jakou cenu za to zaplatí, spekuluje Abe prostřednictvím řady úvahových pasáží. Co maska zakrývá a co naopak odkryje? Jakou tvář si vybrat, jakou formují dát a v čí kůži se můžete cítit pohodlně? Děj alegorického románu o pokrytectví je prostředkován deníkovými záznamy hlavního hrdiny, třemi různobarevnými zápisníky, které zachycují postupný vývoj jeho psychiky, uvažování, činů i událostí, které spustí. Poznámky adresuje své ženě jako vysvětlivky k plánovanému odhalení masky. Jakmile totižmužbez tváře vypiplá svou pohyblivou ulitu k dokonalosti, zjišťuje, že vytvořil alternativní já, které je schopné čehokoli, které nadto svého strůjce, jenž se stává pouhým pozorovatelem vlastních činů, ovládá. Protože smyslem výroby „toho druhého“ bylo především získat zpět manželku, ocitne se hrdina v situaci, kdy čelí její nevěře se sebou samým.

Úryvek z knihy
Vlak byl dost plný, neboť se blížila hodina, kdy z podniků s časným koncem pracovní doby již začali odcházet zaměstnanci. Trochu jsem se pohnul. Stehnem jsem se dotkl zadku mladé ženy v zeleném plášti. Zavrtěl jsem se, protože jsem nechtěl, aby vyšlo najevo, že mám v kapse pistoli, ale náš vzájemný dotyk se tím ještě zesílil. Ale protože se mu žena nijak nepokusila vyhnout, rozhodl jsem se i já zůstat dál ve stejném postoji. Při zakolébání vlaku náš dotyk ještě sílil a kontakt mezi našimi těly se ani jednou nepřerušil. Ženiny hýždě chvílemi tuhly, chvílemi měkly, ale ona jen vytrvale předstírala spánek. Bylo mi lehce u srdce a v duchu jsem se obíral různými představami: co by se například stalo, kdybych jí zkusil hlavní pistole dloubnout do zadku. Konečně vlak dorazil do stanice, kde jsem vystupoval. V okamžiku, kdy jsem se chystal vystoupit, jsem vrhl na ženu pohled zpředu. Nebyla tak mladá, jak jsem si zezadu podle jejího účesu myslel, tvářila se hrozně vážně a ze všech sil upírala zrak na reklamní tabule na konci nástupiště… Ne, žádný větší význam to nemělo. Jen jsem tím chtěl říci, že kdybych neměl nasazenu masku, něco takového by se nikdy nemohlo stát.

Nelze než dospět k ústřední otázce - kdo jsme, co naše já nese, co jej jistí před destrukcí a zda je beztrestně nahraditelné. Není silikonová slupka, kterou si hrdina každé ráno nasazuje, ničím víc než jen jednou z podob přetvářky, k níž se uchylují i lidé s tváří nepoškozenou?Kammůže inteligentního člověka zavést zdánlivě bezdůvodné pokoření, odmítnutí a následná neviditelnost? Jaký je rozdíl mezi jedinečností a anonymitou? Tyto obecné provokativy nemohou nepřimět k pohledu na vlastní tvář, původ vrásek i podoby, které jí vědomě i mimovolně nasazuje. Nutně se tak přidá k Abeho sofistikované meditaci nad metaforou masky - k přemýšlení o lidské identitě a její křehké kostře. Spojení soudobé reality se sci-fiprvky, důraz na vnitřní svět hrdinů a nenápadné napětí jsou pro Abeho, obdivovatele techniky i próz Karla Čapka, typické. Nyní si je může podruhé po 27 letech (opět v překladu japanoložky Vlasty Winkelhöferové, kteráAbemutlumočila už při jeho účasti na pražském sjezdu spisovatelů v roce 1956) užít i český čtenář.

O autorovi
Kóbó Abe (1924-1993), přední japonský romanopisec, povídkář a esejista, dramatik a filmový scenárista, se narodil v Tokiu. Dětství prožil v Mandžusku, vystudoval medicínu, lékařskou praxi však nikdy neprovozoval. Publikovat začal ve třiadvaceti letech; výrazněji na sebe upozornil v roce 1951 povídkovou sbírkou Zeď - Zločin pana S. Karmy, za niž získal Akutagawovu cenu. Bývá považován za hlavního představitele japonské avantgardy. Z jeho tvorby je znát, že si oblíbil západní literaturu, zvláště pak surrealismus, vědecko-fantastický žánr a Franze Kafku, oceňoval Karla Čapka. Několikrát navštívil Československo a čeština se stala vůbec prvním cizím jazykem, do něhož bylo Abeho dílo přeloženo. Knižně vyšel soubor povídek Červený kokon (Odeon 1971) a kromě Tváře toho druhého (č. 1981) rovněž klíčové dílo Písečná žena (č. 1965, 2005). Oba dva romány byly zfilmovány. Od přelomu šedesátých a sedmdesátých let se Kóbó Abe stále intenzivněji soustředil na dramatickou tvorbu - jeho nejznámější divadelní hrou se stala Černá komedie Přátelé, uvedená na scénu Studiem Ypsilon roku 2000.

Autor: Olga Stehlíková Zdroj: Pražský deník str. 27 Kultura, 21.7.2008