Rodová znamení

2004 – Jean-Paul Dubois: Život po francouzsku

Vypravěč románu je obyčejný Francouz: Paul Blick vyrůstal jakoby ve stínu svého zemřelého bratra, po bouřlivácké éře 60. let se dobře oženil a usadil, začal pracovat jako novinář. Teď má na krku padesátku a jako kdekdo polyká prášky na uklidnění. Žije sám, žena ho zruinovala, děti se mu vzdálily. Autor podává osobité svědectví o francouzské společnosti, politice, rodině i sexualitě.

Tato tragikomická generační výpověď se stala ve Francii bestsellerem.

ODEON 2006, 2010




2006 – Nancy Huston: Rodová znamení

Vypravěči románu jsou čtyři šestileté děti, každé zastupující jinou generaci, ale patřící k téže rodině. Chronologie jde proti proudu času: první dostává slovo Sol, rozmazlený a namyšlený chlapec ze současné Ameriky, fascinovaný internetem, násilím a pornografií, po něm jeho otec Randall, svědek izraelsko-palestinských konfliktů, dále Randallova matka Sadie, až obsesivně pátrající po minulosti své matky, spjaté s nacistickým programem převýchovy unesených dětí Lebensborn. A konečně přichází dramatický osud talentované Kristiny-Erry, kterou proslaví zpěv beze slov - specifický způsob, jak se vyrovnat se svou vykořeněností a neexistencí mateřštiny.
Více než nacistické zločiny či konflikty víry autorku zajímá, nakolik dějinné události a společenské trendy zasahují osobnost člověka, jakou morální a psychickou výbavu mu do života přinášejí a jak působí na postoje k rodinnému životu jako takovému i k vlastní rodině.

ODEON, 2008

Na přebalu je označen jako „polyfonní“, neboli román několika vypravěčů. To není v literatuře nic neobvyklého, síla sděleného, postupně rozvíjeného příběhu je však věčně přitažlivá. I když ne všem autorům se jí podaří docílit tak jako právě Huston. Autorka se na čtenáře obrací ve čtyřech oddílech a pokaždé vypráví z pohledu šestiletého dítěte. Na opakovaných sondách do života jedné rodiny ukazuje velké i malé dějiny šíleného 20. a počátku 21. století.

Nejprve promlouvá Sol. Píše se rok 2004 a americké matce, hystericky pečující o duševní a tělesné zdraví jediného dítěte, jaksi uniká, že se její miláček v každé volné chvíli připojuje na internet a radostně onanuje nad záběry zmrzačených vojáků v Iráku. Úvodní část, v níž se čtenář zbavuje veškerých iluzí o „bezstarostném“ či „nevinném“ dětství, dává bez obalu najevo, že tak malý glosátor dokáže skutečnost kolem sebe vidět ostřeji, než bychom čekali. V dalších oddílech, které zachycují osudy mnohem drsnější, se ostatně toto vědomí bude hodit. Ve druhé kapitole sledujeme, jak Solův otec Randall (zatím také šestiletý) trpí na počátku 80. let nedostatkem mateřské lásky – a mozaika se dál skládá. Přes dětství babičky Sadie, matkou téměř opuštěné ve svobodomyslných 60. letech, se dostáváme na začátek rodinných traumat a prokletí, do roku 1944 a 1945, kdy prababička Kristina objevuje svůj skutečný původ do Německa zavlečeného ukrajinského dítěte. Nedostatek lásky a pozornosti, měnící se přístup k výchově, celoživotní stresy a kontrast mezi tím, jaká je skutečnost a co je dětská představa o štěstí, to vše ovlivňuje život jednotlivých členů rodiny. Jsou metaforicky spojeni dědičným mateřským znaménkem a mezi první a poslední kapitolou autorka rozklenula velký oblouk: Kristině nenápadná piha zachránila život – Solova matka ji synovi nechá operativně odstranit. A čtenář teprve na konci napínavého románu zjistí, proč se některých věcí zbavit nelze, i když třeba na první pohled nepůsobí příliš esteticky.

Otrávený pramen života
Jedním z citovaných pramenů, který u svého románu Nancy Hustonová uvádí, je i film Der Lebensborn - Pramen života Milana Cieslara, natočený podle scénáře nositele Státní ceny za literaturu Vladimíra Körnera. Román Rodová znamení se totiž proti proudu času vrací až do doby druhé světové války. Příběh Nancy Hustonové vyprávějí čtyři členové jedné rodiny. Jedná se vždy o šestileté děti, které tak svět nahlížejí v letech 2004, 1982, 1962 a 1944-1945. Co se týče rozhodnutí o tom, že svůj román „dá k dispozici“ šestiletým, nejedná se o nějakou autorčinu povrchní rozmařilost. V šesti letech se jí totiž výrazně změnil život - její rodinu se rozhodla opustit matka. Nancy Hustonová (1953) se narodila v Calgary. Autorka s irskými kořeny studovala v New Yorku, ale také v Paříži, která jí přirostla k srdci natolik, že už v ní zůstala. Jejím manželem je známý literární vědec Tzvetan Todorov. Debutovala v roce 1981 knihou Goldbergovské variace a od té doby vydala na dvě desítky děl, přičemž se zaměřuje především na - v současnosti obecně velmi rozšířený - polyfonní román. Své knihy píše francouzsky a anglicky a sama si je také do druhého jazyka překládá. Dosud poslední román Rodová znamení (2006) se rovněž, jak již naznačeno, drží vícehlasého způsobu vyprávění. Autorka za něj získala prestižní francouzské ocenění Prix Femina. Kořeny zla - matčina výchova Román začíná částí vyprávěnou Solem v roce 2004. Tento americký chytrolín nepatří mezi sympatické postavy, ale jeho part není zanedbatelný. Velmi trefně totiž načrtává současnou Ameriku a při jeho čtení je také až fyzicky nevolno z úporně omezené péče Solovy matky. Nicméně autorka na začátek skutečně nevynesla největší trumf... Nechtěla však patrně zaprvé vyprávět „nudně“ lineárně a zadruhé by pak román negradoval, ale postupně uvadal. Těžko říci, jestli by se lineárním postupem pak také ještě více nezdůraznilo, že Rodová znamení jsou románem o tom, že (pra)dědové a (pra) babičky měli (mají) daleko zajímavější životní příběh, který jim však jejich potomci nezávidí - a mnohdy je už ani nezajímá. Obvykle je dnes doba druhé světové války už leda tak dobrá jako základ pro oblíbenou počítačovou hru do tuposti rozmazleného vnoučka. Solův otec Randall také není dvakrát výraznou postavou, ale jeho vyprávění z roku 1982 jej aspoň ukazuje jako sympatického hocha - který se v důsledku matčina výzkumu musí přesunout do Izraele. Jeho matka Sadie totiž bádá a přednáší o zlu, jak říká malý Randall, tedy o holokaustu i Lebensbornu, a to v důsledku minulosti své matky. Sadie tedy zas patří k té generaci, která ač přímo druhou světovou válkou nezasažena se právě jejími důsledky zabývá daleko více než mnozí postižení. Které jméno je mé? Rodová znamení vrcholí kapitolou vyprávěnou šestiletou Kristinou, vyrůstající v německé rodině. Původně ukrajinské nemluvně jménem Klarysa z rozhodnutí americké komisařky po válce nezamíří zpět za svou matkou - k „rudým“ -, ale je poslána bezdětnému páru do Toronta. Tak vznikne Krissy Kriswatyová, později Erra, proslulá svým zpěvem beze slov, který má samozřejmě kořeny v její vykořeněnosti. Román působí svou kompozicí možná až příliš technicistně. Navíc někdy autorka pracuje s motivy, které v souvislosti s dětstvím přijdou na mysl hned jako první. Vedle užívání těchto klišé také Nancy Hustonová často nechává své hrdiny promlouvat tuze moudře. Na šestileté děti si jsou schopné nejen až příliš dávat věci do souvislostí, ale také vše výborně formulovat. Je pravda, že Sola se autorka snažila modelovat jako mudrlanta - ale tady zas jako by se zastavila v půli cesty. Přes tyto dílčí nedostatky jsou Rodová znamení pozoruhodným románem. Možná spíše z důvodů mimoestetických - třeba proto, že si člověk znovu uvědomí, že se stále marně snažíme pochopit nacistické zlo, a vnukové tehdejších obětí už nejenže o této historii často nic nevědí, ale také jejich chování začíná nebezpečně sklouzávat k způsobu, jakým smýšleli árijští „nadlidé“.


Autor: Ondřej Horák
Zdroj: Lidové noviny str. 3 Premiéry, 19.6.2008