Konec světa & Hard-boiled Wonderland

V Norském dřevu osvědčil Murakami schopnost vystihnout pomocí několika málo slov těžko uchopitelnou nostalgii a krásu vycházející z dávné minulosti, i třeba ze ztráty blízké osoby. Čtenáři také získali pocit, že autor stojí na pomezí východní a západní civilizace a dokáže z obou břehů extrahovat dobré stránky a ty špatné (především konzum i postupující technologizaci společnosti) nechat v životě svých leckdy zoufale nemoderních protagonistů stranou. Tento mix vynesl Murakamimu mnohokrát obvinění z nejaponskosti - tvrzení o to absurdnější, když se podíváme na díla, která Norskému dřevu předcházela i následovala. Lze říci, že Murakami má vášeň pro hrdiny zasažené samotou. Jeho protagonisté volí tváří v tvář okolí, které nedokážou pochopit a přijmout, raději únik do paralelní reality vlastní mysli. Ve snech si tvoří svět, v němž lze dosáhnout na věci, jež jim jsou jinak zapovězeny. Autor je často nechává žít na pomezí reality a představ, takže čtenáři si někdy nejsou jisti, jestli to, čeho jsou svědky, se stalo doopravdy, nebo jen v hlavě jedné z postav. Murakami využívá potenciálu tohoto prostředí beze zbytku, což jeho románům v minulosti nejednou vyneslo nálepku science fiction či magického realismu. Šifrovač a čtenář snů Metodu balancování na pokraji světa reálného a imaginárního dovedl Murakami k dokonalosti právě v románu Konec světa & Hard-Boiled Wonderland, který v originále vyšel ještě před Norským dřevem. Poněkud neobvyklý název odkazuje jak na klasický příběh Lewise Carrolla Alenka v říši divů, tak na autorovu oblíbenou školu hardboiled fiction a jejího představitele Raymonda Chandlera.

Chandlerovy postavy život jen málokdy překvapí, berou jej tak, jak je. Podobně je na tom Murakamiho bezejmenný protagonista žijící v Tokiu blízké budoucnosti, v němž souboj o kontrolu nad městem i civilizací svádí dvě anonymní organizace Systém a Továrna. Hlavní hrdina se živí jako kalkulátor (šifrovač) dat, které je třeba skrýt před kódmany protistrany. O podstatu sporu mezi oběma organizacemi se ani trochu nezajímá, po rozvodu žije sám, je mu pětatřicet a k životu mu stačí málo: něco dobrého si uvařit, vypít pár piv, poslechnout si jazzovou desku a čas od času prožít vztah na jednu noc. Jednoho dne však přijde neobvyklá pracovní nabídka - v podzemní laboratoři jej jakýsi vědec požádá, aby mu data zakódoval pomocí zakázané metody shufflingu. Ukáže se, že protagonista je jediný na světě, který tuto metodu zvládá, a nadto jeho mozek skrývá tajemství, jež v důsledku povede k onomu v názvu zmíněnému konci světa. Ovšem nebyl by to Murakami, kdyby takto jednoduchou zápletku nezakomponoval do složité formální struktury dvou spolu na první pohled nesouvisících příběhů, podobné té z Kafky na pobřeží. V druhé rovině vyprávění se totiž znenadání ocitneme v jakémsi Městě, jež je obehnáno vysokou zdí. Hned při vstupu přijde hrdina o svůj stín, který drží strážný v kobce u brány. Když je mu přidělena práce čtenáře starých snů, zjistí, že lidé ve Městě, ač jsou sympatičtí a milí, postrádají kromě svého stínu i věc daleko podstatnější, totiž duši. Městu chybí jakoukoli spiritualita i cit pro umění. V důsledku je to tedy bezútěšné místo na konci světa, odkud nevede žádná cesta ven.

Postupem času začne být zřejmé, jaká je souvislost mezi oběma hrdiny - oba světy se jeden druhému až překvapivě podobají. V obou vládne šero, přítmí či úplná tma, v obou provázejí protagonisty podobné postavy - a oba také na konci čeká odchod z dosavadního života. Výsostně japonský Západ Konec světa & Hard-Boiled Wonderland je samozřejmě plný aluzí na západní civilizaci - všudypřítomné zmínky o jazzových skladbách a muzikantech (z pozice bývalého majitele jazzového baru v Tokiu disponuje Murakami znalostmi takřka nekonečnými), ale také o Jorge Luisi Borgesovi či ruské literatuře (kalkulátor si rád čte Turgeněva a na konci knihy nachází útěchu v paralele s osudy hrdinů Dostojevského Bratrů Karamazovových). A typicky západní je samozřejmě i volba žánru: Konec světa začíná jako iniciační román střídaný antiutopickou vizí Města za hradbami a postupně se mění v příběh s prvky sci-fia kyberpunku. To jsou však pouhé propriety dotvářející celek - a ten je výsostně japonský. Hlavní úlohu v něm hraje prostor mezi naším světem a hájemstvím mrtvých; v tomto mezisvětí není hlavní hrdina ani úplně naživu, ale ani úplně mrtev. Smrt je tu nadto prezentována jako nevyhnutelná součást života, jak na jednom místě protagonista prohlásí, „nedovedl jsem si dost dobře představit svět, v němž neexistuje smrt“. V absenci lpění na bytí na tomto světě se Japonsko nejvíce liší od současné západní společnosti, která svou existenci zakládá na zdraví, dlouhověkosti, lpění na životě a úspěchu. U Murakamiho je to jiné: když už není jiné cesty, náš hrdina prostě přijme fakt, že jeho pobyt na tomto světě je u konce, a odchází - klidný, oholený, bez srdceryvných scén..

Mnohem horší než smrt je podle Murakamiho ztráta vlastní duše - to je ostatně hlavní úkol muže ve Městě obklopeném hradbami. Pokud pozbude duše, bude stejně šťastný jako všichni ostatní - ale stejně tak odsouzený k věčnému životu na jednom místě. V jedné z nejkrásnějších pasáží celé knihy objevuje hrdina pomocí hudby, jak zachránit sebe i místní knihovnici, které její ztracená duše pořád chybí. Umění a krása vítězí nad strohou uměřeností. A jen v takových chvílích může být hrdina sám sebou, svobodný. Koncept duše je v Murakamiho podání čistě japonskou záležitostí, což přesvědčivě dokazuje ve fundovaném doslovu i dvorní překladatel Murakamiho Tomáš Jurkovič. Konec světa & Hard-Boiled Wonderland není knihou stejně přístupnou jako třeba zmíněné Norské dřevo či Na jih od hranic, na západ od slunce. Nenabízí ani relativně pochopitelný příběh patnáctiletého chlapce Kafky Tamury, který musí projít údolím smrti, aby se posléze mohl vrátit zpět na svět. Jde o román, v němž je naděje jen málo, kde na člověka v podzemí útočí odporní pokoutníci a kde si jeden musí hlídat i vlastní stín, aby o něj nepřišel. Najdeme tu však pasáže, jež se krásou a poetičností směle vyrovnají všemu, co jsme dosud od Murakamiho mohli v češtině číst. Konec světa sice není radostná záležitost, ale přesto se dá vylíčit s noblesou a jistou špetkou zklidňující nostalgie..

Uveďme hned na úvod, že příběh sám skýtá mnoho různých interpretací, jak to ostatně uvádí v doslovu i Tomáš Jurkovič, který román do češtiny přeložil. Jeden z několika plánů díla upomíná čtenáře k literatuře science-fiction. V souvislosti s Murakamiho románem jako celkem by však takové žánrové vymezení bylo do značné míry scestné a limitující. Osobně vnímám celou škálu ireálných prvků v autorově vyprávění především jako mnohoznačná, provokativní a nejednoznačně dešifrovatelná podobenství současného přetechnizovaného světa, v němž je člověk - a zde i hlavní protagonista románu - zbavován vlastního ega, vlastního já, dokonce i vlastních vzpomínek, aby splnil úkol, který mu byl kýmsi zadán. Aniž by tušil, jaké to pro něj bude mít následky. „Proč jsem ale musel opustit svůj starý svět? (…) Něco, nějaká síla mě sem seslala. Síla absurdní a síla brutální. Kvůli ní teď ztrácím stín i svou paměť, kvůli nim mě má opustit i duše, kterou v sobě mám.“ Svéprávná svobodná bytost se před zraky čtenáře mění téměř v loutku. Ztrácí vlastní vědomí, vlastní „stín“ - tedy samou podstatu sebe sama. Přichází pozvolna o nedokonalou stránku svého lidství, aby mohl žít ve fiktivním městě, které je utopickou metaforou nového „dokonalého“ světa, v němž slovy autora „(…) nikdo s nikým o nic nebojuje. (…) Nikdo nenaříká, nikdo se ničím netrápí. (…) Všichni jsou spokojeni a žijí si v klidu a míru. (…) Je to proto, že v sobě nemají žádnou duši.“ Taková je podmínka i daň, kterou člověk musí zaplatit, aby mohl v novém světě „být“ - sice zbavený bolesti a utrpení, ale obraný i o možnost milovat. Zde spatřuji autorem do krajnosti vyhrocenou vizi budoucnosti, pramenící z obavy, jakým směrem se současný civilizovaný svět ubírá a jakými hodnotami a principy se řídí. Bezejmenný protagonista románu čelí mnoha úskalím, někdy téměř „nejapným“, ale též skličujícím mystifikacím. Je veden do slepých uliček, aby z nich pak sám nebo s pomocí druhých hledal sebezáchovná východiska. Je to jistý druh iniciační cesty, kterou hrdina podstupuje, a vystavován mnoha překážkám chvílemi bojuje o holé přežití. „Když mi vzali stín, jako by s ním někam zmizely i vzpomínky na starý svět. (…) Mně se to zdá zvrácené, i celé tohle místo. Člověk bez svého stínu nepřežije a stíny nemohou existovat odděleně od lidí. A přesto jsme se teď octli každý zvlášť.“ Za vším, co se v dílčích epizodách příběhů odehrává, je skryto mnoho obtížně vysvětlitelných záhad. Kdo jsou ti pokoutníci, kódmani, o nichž se v románu mluví a jimž je hrdina i díky profesorovým pokusům vystaven na milost a nemilost? Co jsou zač všechny ty bytosti bez duše, s nimiž se hrdina románu střetává - například knihovnice, která je jeho pravou rukou při čtení snů z lebek mrtvých zvířat a do níž se posléze zamiluje?

Jednou z četných předností Murakamiho románu je skutečnost, že čtenář v žádné jeho fázi nemůže odhadnout, jakým směrem se bude významově bohatý a členitý příběh odvíjet. Někdy je až obtížné zorientovat se v nelineární expozici dílčích motivů, které tak či onak pojí nějaká, třeba i dialektická souvislost. Stejně tak není jednoduché dešifrovat, jaký význam mají některé mystikou zahalené motivy. Můžeme jmenovat čtení snů z lebky jednorožce, jímž je coby ještě neplnohodnotný obyvatel „nového světa“ hrdina románu pověřen. Nebo profesorovy pokusy ovládnout lidské vědomí a shromažďovat z nich data do tzv. černých skříněk. Či spalování těl mrtvých zvířat strážným města, který drží v zajetí stíny některých jeho obyvatel. Ze strany autora se čtenář žádných jednoznačných vysvětlení nedočká. V tom tkví ostatně i podstata Murakamiho fabulace - detailně promyšlené a z pozice čtenáře ne vždy snadno uchopitelné. Pakliže lze tomuto románu něco vytknout, jsou to snad (především v první polovině) zbytečně obsáhlé, doslovné popisy vedlejších událostí - minimalističtější styl narace by v některých částech textu jistě prospěl dynamičtějšímu epickému spádu a přehlednější návaznosti klíčových motivů. Celkově melancholickou atmosféru románu, která je znakem i mnoha předchozích autorových próz, narušuje snad jen vztah knihovnice a hlavního hrdiny. Příběh hledání dívčiny ztracené duše je zdánlivě vedlejší, ale o to více naléhavější linií díla, která především v poslední třetině románu nabývá na významu. V konfrontaci s odosobněným světem, v němž postavy přebývají, působí protagonistova bezelstná láska ke knihovnici jako zjevení, jako zázrak v tom nejvěrnějším slova smyslu. Láska je nakonec pro oba jedinou možnou záchranou, jak si zachovat vlastní já navzdory všem, kteří se jim v tom snaží bránit. „Ať se děje co chce (…) rozhodl jsem se (…) vydobýt si své ztracené vzpomínky nazpátek do poslední vteřiny. (…) Musím se zas vrátit k sobě samému, tak jak to má být. (…) Já se rozhodl přežít, ať se bude dít cokoliv. (…) Zatoužil jsem to najednou vykřiknout na celý svět. Už se mnou nebudete orat, slyšíte?“ Tento zoufalý křik lze vnímat jako jedno z významných a dnes zvlášť aktuálních poselství románu - nenechat sebou orat a snažit se vést autentický, plnohodnotný život i přes četná úskalí a protivenství, která to s sebou přináší.

Dodejme, že dílo Haruki Murakamiho bylo přeloženo již do šestatřiceti jazyků. Román Konec světa & Hard-boiled Wonderland vyšel v originále už v roce 1985. (Byl oceněn prestižní Tanizakiho cenou.) Ponechme stranou, proč vyšel tak zdařilý román v českém překladu až nyní. Tím spíše stojí za to uvést, jak je i po více než dvaceti letech od svého vzniku příběh v celé své šíři stále sdělný a svými vizemi směřovanými k budoucnosti bez nadsázky jasnozřivý.

Autor: Jan Jurek
Zdroj: Tvar str. 20 Recenze, 19.2.2009