Dobré beletrie existuje spousta, vlastně jí existuje mnohem víc, než kolik toho člověk stihne za život přečíst. Pak ale existují knihy natolik výjimečné, že je záhodno dát jim před běžnou dobrou beletrií přednost, protože nepřečíst je by byla opravdu škoda. Psychologický sci-fi/fantasy/symbolistní román Konec světa & Hard-boiled Wonderland významného japonského spisovatele Haruki Murakamiho k těmto knihám patří.
Jaký příběh nám tedy Murakami vypráví? Představme si, že existuje svět (vykreslený jako Tokio konce osmdesátých let), v němž probíhají závody ve zbrojení mezi lidmi, kteří šifrují informace a chrání je proti zneužití, jimž se říká kalkulátoři – což jsou lidé fungující jako šifrovací stroje pracující pro organizaci zvanou Systém, a těmi, kdo se naopak snaží informace ukrást, kódmany, pracující pro mafiánskou organizaci zvanou Továrna. Hlavní hrdina, jeden z kalkulátorů, je najat, aby zakódoval důležité vědecké informace, ale posléze se ukáže, že nic není takové, jaké se to na počátku jevilo – a vypravěč (kniha je psána v ich formě) se nezadržitelně propadá "králičí norou" do světa divů, o které ovšem ani v nejmenším nestál, neboť jeho jedinou životní ambicí je našetřit si dost peněz, odejít co nejdříve na odpočinek, kdy by se pak někde v horách učil řecky a hrát na cello. Jeho manévrovací možnosti se však neustále zužují a hrdinovi nezbývá, než prožívat a suše komentovat vír událostí, jenž jej polapil a stahuje ke dnu, kde na něj mimo jiné čeká i příjemně hororová cesta říší odporných, v podzemí žijících pokoutníků...
A nyní si představme jiný svět. Svět, v němž existuje Město obehnané vysokou hradbou, jíž překonají jen ptáci. V tom městě žijí lidé, kteří po ničem netouží, prožívají klidné a jednotvárné životy a jsou spokojení. Každý, kdo chce do města vstoupit, je nadpřirozeně ostrým nožem Strážného u brány připraven o svůj stín, ten pak vede samostatnou, ale nepříjemnou, existenci coby vězeň odsouzený k nuceným pracím jako Strážného pomocník. Po nějaké době stín zemře a člověk, jehož byl dříve součástí, přijde o duši a stane se tak definitivně řádným obyvatelem Města. Ve Městě žijí jednorožci, kteří jsou vždy na noc vypouštěni Strážným branou mimo město a každé ráno zase do Města přicházejí. Hlavní hrdina, v němž tušíme alterego kalkulátora z předchozího světa, přijde o stín a s ním i o paměť a pomalu se stává součástí Města. Přesto si však není jist, zda doopravdy chce přijít o svou duši, navzdory klidu, jenž by tím získal. Postupně poznává další a další zákonitosti Města a kreslí jeho mapu. Pomalu, ale nezadržitelně se blíží zima – což je doba, kdy stíny umírají...
Kapitoly z prvního a z druhého světa se v knize pravidelně střídají a místy na sebe i navzájem působí; zda a nakolik se nakonec prolnou, prozrazovat nebudu. Oba příběhy z obou světů jsou přímo uhrančivé a vytvářejí kontrast mezi akcí světa prvního a až nepřirozeným klidem světa druhého, přičemž většina kapitol končí tak, že přímo nutí čtenáře číst dál – je opravdu obtížné se od této knihy odtrhnout. Murakami je navíc brilantní stylista s dokonalým smyslem jak pro celek tak i pro detail – například prvních sedm stran knihy jede vypravěč výtahem – a je to zábavné čtení! To se hned tak někomu nepodaří... Způsob, jakým hrdina prvního příběhu komentuje dění kolem sebe, je úchvatný, velice vtipný a originální, přičemž Murakami je mistrem úžasných metafor. Příběh umístěný do polosnového fantasy Města je napsán odlišným, zasněným a okouzlujícím stylem, kontrast není jen dějový, ale i stylistický. Je zjevné, že v případě Města byl autor inspirován Freudem a Jungem a nutno říci, že ačkoli jsou jejich teorie dnes již do značné míry překonány, už jen to, že inspirovaly vznik tak báječné knihy jako je tato, opravňuje jejich existenci. Symbolický charakter díla dokresluje i skutečnost, že se v něm neobjeví jediné vlastní jméno – vždy jsou použity nepřímé deskripce ("tlustá dívka", "starý pán", "Strážný", "Plukovník"...)
Román poprvé vyšel v Japonsku v roce 1985, proto se po sci-fi stránce může jevit jako poněkud zastaralý, rozhodně není tak propracovaný a futuristický, jako díla představitelů kyberpunku, nicméně o to zde zase tolik nejde – hlavní roli zde hraje psychologie a imaginace, nikoli futuristické vize.
Kniha má vlastně, tedy pro mě, jen jediný nedostatek – její četba pro mne byla, jako pro spisovatele, značně demotivující. Když čtete něco tak dobrého, můžete snadno propadnout pocitům méněcennosti. Ale i tak to stálo za to. Konec světa & Hard-boiled Wonderland je kniha, která mne hluboce ovlivnila, přiměla mě přemýšlet o své vlastní duši a o svých vlastních ambicích a to ve chvíli, kdy jsem takový podnět právě potřeboval. Způsob, jakým autor pojednává téma klidu, věčnosti, časovosti, smrti a duše, mne hluboce oslovil a přiměl mě vést s knihou aktivní dialog.
Závěrem je ještě třeba ocenit práci překladatele Tomáše Jurkoviče – málokdy se stane, že v knize neobjevím ten či onen lapsus. Tato kniha je v tomto směru výjimkou. Samozřejmě nemohu vyloučit nějakou chybu v japonských reáliích, k jejímuž odhalení nejsem vybaven, ale soudím, že v knize spíše žádná nebude. Překlepy jsem zaregistroval tři, je tedy nutno ocenit i práci odpovědného redaktora (Jindřich Jůzl). Překlad je prostě skvělý a sám o sobě je uměleckým dílem. Tomáš Jurkovič napsal i doslov, v němž nabízí vlastní zhodnocení Murakamiho románu. Abych jím nebyl při psaní této recenze ovlivněn, přerušuji nyní psaní a přečtu si, jak knize porozuměl její překladatel...
Tomáš Jurkovič ve svém zhodnocení pojímá knihu jako kritiku konzumního světa, jehož odvrácenou stranu hlavní hrdina spatří. Já jsem to takto nevnímal, nicméně možný pohled to jistě je. Doslov je hodnotný i proto, že zasazuje Murakamiho knihu do širších souvislostí japonské literatury a tradic, jako je například souvislost Města a japonských mýtů o zemi mrtvých. Také se dozvídáme, jaké měl překladatel problémy s překladem specificky japonského termínu "kokoro", který přeložil jako "duše", přičemž se ale jedná spíše o duševno, kombinaci mysli a emocí, někdy je tento výraz překládán jako "srdce", je to současně něco blízkého termínu "ego" či – zabrousíme-li do kabalistické okultní mystiky – něco jako "ruach" (to doplňuji za sebe; v knize je však souvislost s dechem a větrem zcela explicitní). Myslím, že překladatel volil dobře, z knihy je patrné, co měl autor na mysli.
Kam dál? Zdá se, že opět budu muset porušit svoje rozhodnutí kupovat beletrii co nejméně a pokud možno vůbec, neboť jí mám doma víc, než do smrti stačím přečíst. Haruki Murakami je pan spisovatel a těším se i na jeho další knihy.
autorem recenze je Jaroslav A. Polák
Přidat komentář
