Muž a žena

MUŽ A ŽENA

Nejpopulárnější český spisovatel Michal Viewegh se triumfálně vrací! Po zdravotních problémech je opět v plné síle a dokazuje to v knize Muž a žena, což jsou dva příběhy o tom, jak rozdílně řeší životní problémy příslušníci jednotlivých pohlaví. Jedná se o knihu napsanou s humorem a ironií, prostě tak, jak Viewegha máme nejradši!

 

SMRTKA

Vítejte ve světě budoucnosti, kde lidstvo dosáhlo takové úrovně, že zvrátilo stárnutí, vyléčilo všechny nemoci a přemohlo smrt. Aby se planeta nepřelidnila, vznikl tajemný cech smrtek, jejichž jediným údělem je „kosit“. Citra a Rowan jsou vybráni, aby se stali učedníky, smrtkou se ale může stát jenom jeden... A jeho prvním úkolem bude pokosit toho druhého. Vybroušený román Neala Shustermana se stal světovým bestsellerem – stačí si přečíst první kapitolu a pochopíte proč!

 

NOČNÍ PTÁK

San Francisco zaplavila vlna děsivých sebevražd. Jedna žena se uprostřed rozhovoru zvedne z auta a skočí z mostu, druhá se zastřelí na svatbě. A přibývají další. Detektiv Frost Easton cítí, že v tom něco nehraje. Jenže kdosi, kdo se podepisuje jako Noční pták, krouží blíž a blíž. A zná Frostovy nejtajnější noční můry… Psychologický thriller, který budete číst jako v transu!

 

ŠTĚSTÍ PRO LIDI

Aidan ví, jakou hudbu má Jennifer nejraději, jaký film ji rozbrečí i co chce od dokonalého muže. Má to ale háček – Aidan je umělá inteligence. To mu ale nezabrání v tom, aby se pokusil své „paničce“  dohodit perfektního chlapa. Jako by láska nebyla už tak dost komplikovaná! Štěstí pro lidi je ztřeštěná romantika 21. století. Doporučujeme!

 

TERAPIE SDÍLENÍM

Znáte oblíbenou instagramovou stránku Ester a Josefína? Pokud ne, tak mrkněte a okamžitě uvidíte, proč si musíte pořídit Terapii sdílením. Ty nejvtipnější, nejabsurdnější i nejšílenější rozchodové věty, které skutečně někdo použil. Příjemce srdečně litujeme, ale na druhou stranu – když ten vztah stejně skončil, tak proč se tomu aspoň srdečně nezasmát?

 

VŠECHNO, CO JSME OPUSTILI

Volné pokračování bestselleru Všechno, co máme! Je třeba říkat víc? Perfektní tip pro všechny čtenářky Liane Moriarty nebo Jojo Moyesové!

Přidat komentář

Jak se momentálně při psaní cítíte? Baví vás to?

Pokud mi psaní jde, pak mě i baví… A naopak. Píšu třicet let, takže jisté únavě ze psaní se nelze divit. Ale naštěstí to zatím vždycky byla jen únava dočasná. Můj problém však není v psaní jako takovém, ale spíš v tématu. Mnoho témat mě nudí. Už není tak úplně snadné najít příběh, který by mě dostatečně zaujal.

Často zmiňujete, že píšete autobiograficky. Inspiroval jste se realitou i při psaní nových novel?

Samozřejmě. Kde jinde bychom brali inspiraci, když ne z našich životů? Z naší manželské, rodičovské nebo třeba synovské zkušenosti? Nebo minimálně ze životů našich přátel? Ano, pocity protagonisty novely Family Frost si umím velmi dobře představit. Ta druhá novela je sice lehce fantaskní, ale přesto i v ní je třeba v postavě hlavní hrdinky něco z žen, které jsem poznal.

V nových textech se zabýváte vztahem muže a ženy. Vracíte se tedy k tématu mezilidské komunikace?

Mám pocit, že jsem to téma nikdy neopustil.

Bylo by vaše psaní jiné, kdybyste neprožil vážnou zdravotní komplikaci? Byl byste třeba humornější, povrchnější? Má to vliv na vaše témata?

To mohu jen spekulovat. Byl to jaksi „zážitek“, který člověka změní. Bylo by s podivem, kdyby se tak zásadní zkušenost v mém psaní vůbec nepromítla. Přinejmenším se mi od té doby řada témat jaksi vzdálila. Připadají mi náhle příliš povrchní, nebo mě prostě jen „nebaví“. Na něco jsem už dokonce přímo alergický. Třeba, Bůh mi odpusť, na příběhy zamilovaných dvojic. Zvláště pak amerických studentů.

V minulosti jste mluvil o potížích s pamětí. Jak si při psaní pomáháte?

Píšu si podrobnější osnovy než dřív, dělám si víc poznámek. Víc odpočívám. Víc si dělám kafe. Jednou jste řekl, že byste chtěl žít v 19. století. Stále to platí? Proč vlastně? Platí to čím dál víc. Všechny ty „poslední výkřiky techniky“ mě většinou spíš matou a znervózňují. Třeba parkovací automaty: čím jsou modernější, tím jsou pro mě horší… Větší nákupní centrum pro mě znamená pouze větší problém… Moc rád bych žil v pomalejší, přehlednější a hlavně klidnější době, bez onoho šílenství konzumu, reklamy a moderních technologií. (Války, lékařskou péči či hospodářské krize jaksi pomíjím. To 19. století chápejte jako vědomou idealizaci, jako spíše fiktivní, vysněnou dobu.)

Jak vypadá běžný pracovní den spisovatele Michala Viewegha?

Před osmou vstanu, zhruba od devíti až do odpoledne píšu. Občas jdu mezitím i běhat. Co vám dává životní sílu? Mé tři dcery, má přítelkyně, moje rodina, dobří kamarádi, slunce, můj sázavský dům, zahrada, víno, běhání, láska, viagra (smích).

S Michalem Vieweghem si povídala Lucie Zelinková

Přidat komentář

Autorova zatím poslední novela se jmenuje Family Frost; spolu s dlouho avizovanou novelou Čarodějka z Křemelky vyšla 4. dubna v útlé knížce s názvem Muž a žena. Hrdinou prózy, jako vždy poměrně silně autobiografické, je rozvedený Vincent, otec Báry a Sáry. Po rozvodu a podrazu od obchodního partnera (a zároveň dobrého kamaráda) se dostal do potíží s penězi i s mezilidskými vztahy ve své „zamrzlé rodině“. Aby si kdysi bohatý gurmet vydělal na chleba, jezdí s vozem firmy prodávající mražená jídla...

Cítíte se být, abych parafrázovala název vašeho povídkového souboru z roku 2015, skutečně Zpátky ve hře?

Jsem zpátky ve hře, ale ta hra už vypadá jinak. Dnes už bych nejel sám na turné po Evropě, potřebuju asistenci na letištích, na nádražích i v hotelích. Letím na dovolenou a nechám si mobil v palubní přihrádce auta na parkovišti – kdyby tam se mnou nejela přítelkyně, lidi by si mysleli, že jsem umřel, když jsem jim pak dvanáct dní neberu telefon. Řekněme, že v běžných, provozních věcech jsem zhruba na sedmdesáti procentech toho, co bylo dřív; u samotného psaní možná o pár procent výš. Nicméně motivů rozvodu a nemoci se moje knihy zatím nezbavily, autobiografičnost je pro mě pořád přirozeným odrazovým můstkem k psaní. Lze ale psát zcela neautobiograficky? I když budu psát třeba román o Marťanech, kde jinde o jejich životě získám představu než tady doma na Zemi, ze své vlastní životní zkušenosti? I moje divoké fantazie nutně vycházejí z toho, co znám. Autobiograficky píšeme všichni, jen se lišíme v tom, do jaké míry to skrýváme. Ano, píšu většinou dost autobiograficky, ale zároveň snad i dostatečně sebeironicky. Třeba ve Family Frost je moje literární alter-ego téměř neznámý spisovatel, opilec. Je to sarkastická vize, jak bych mohl vypadat za dvacet let.

Mimochodem, za tímto otcem jede jeho rodina na autorské čtení do bohem zapomenuté vísky Tvrdonic u Břeclavi…

…s tím čtením mám neblahé zkušenosti. Stalo se mi téměř přesně to, co popisuju v knize – tu scénu jsem jaksi dostal zadarmo, naservírovanou na stříbrném podnose. Tehdy jsem ovšem cítil vztek a ne vděk. Jel jsem tam 250 kilometrů… Z čiré ješitnosti jsem vzal s sebou i přítelkyni, abych jí předvedl, jak vypadá mé autorské čtení a jak mi dvě stě lidí tleská a žádá mě o autogram… Jenže pořadatelé mou přítomnost publiku z neznámých důvodů zcela zatajili. Na mé čtení nepřišel kromě nás dvou vůbec nikdo!

Řekl jste v nadsázce, že „dřív jsem byl nejprodávanější autor se 180 tisíci výtisky za rok a dneska jsem třetí nejprodávanější s 18 tisíci za rok“. Moc se mi ta čísla nezdají – románu Radky Třeštíkové Bábovky se prodalo vysoko přes sto tisíc, románu Okamžiky štěstí Patrika Hartla na sto padesát tisíc, obě cifry jsou potvrzeny nakladateli. Jste opravdu třetí?

Býval jsem léta první nebo druhý, tak jsem si troufl odhadnout, že bych teď mohl být zhruba třetí. To, že se mé předposlední povídkové knihy Bůh v Renaultu po roce od vydání prodalo údajně jen osmnáct tisíc, mi sdělil nakladatel. Byl to nicméně jen pokus o aforismus, který měl ilustrovat propad prodeje knih – a ten je nepopiratelný. Tedy přesněji: prodává se stále více knih v čím dál menším nákladu.

Vy sám si jich v posledních letech nejspíš mnoho nekupujete. Má vůbec cenu číst, když si přečtené vinou vašich problémů s pamětí vlastně nepamatujete? Co vaši oblíbenci Roth nebo Carver?

Čtu hrozně málo, opravdu mi to nejde. Večer přečtu šedesát stránek a ráno je musím číst znova, protože to v paměti přes noc nezůstalo. Kreslím si taky na čtvrtku barevnými fixy schémata vztahů, jinak bych se v tom vůbec neorientoval. Když jdu nakoupit bez seznamu, koupím desetinu věcí, co potřebuju… No, zatím se nepomočuju. Své trable jsem popsal v Mém životě po životě a pořád přetrvávají. Ale problém dočítat tlusté knihy jsem měl vždycky, zvlášť dnes v konkurenci tolika skvělých a snadno dostupných seriálů a filmů. To je těžko porazitelný soupeř. Literatura je dnes jen pro lidi, co si na knihu zvykli a život bez ní si neumějí představit, ale získávat nové, mladé čtenáře v konkurenci desítek televizních kanálů, facebooků a youtuberů je skoro nemožné. Zaplaťpánbu, že moje Báječná léta pod psa tvoří jednu maturitní otázku. Asi bych měl lobbovat na středních školách, aby rozšířili seznam povinné školní četby o pár dalších mých titulů.

Kateřina Kadlecová
Reflex.cz, 31. března 2018

Přidat komentář