Nakladatel:Ikar
Edice:Edice světový bestseller
Série:Charlie Zailerová a Simon Waterhouse
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:320
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:152 × 233 mm, 510 g
Více podrobností
Klubová cena: 299 Kč
Běžná cena: 349 Kč
Ušetříte: 50 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Doručíme do Vánoc 
Připraveno k expedici
Informace o dostupnosti

Zboží skladem předáváme dopravci do 2-3 pracovních dnů.

Doba přepravy dopravcem:
  • 1 den

Poslední změna: 15.12.2017 16:19

Anotace

První román, ve kterém se čtenářům představují policisté Charlie Zailerová a Simon Waterhouse.

Jen na pár hodin si Alice Fancourtová odskočila od svého dvoutýdenního miminka. Starost o malou Florence svěřila svému manželovi. Jakmile však po návratu vstoupí do dětského pokoje, jako by se propadla do zlého snu. Trvá na tom, že dítě, které leží v postýlce, není její dcera. Její manžel David tvrdí, že Alice buď lže, nebo se zbláznila. Jenže Alice ví, že musí policii přesvědčit, než bude příliš pozdě…

Podívejte se na záznam z autogramiády autorky z 3. prosince 2015 v Paláci knih Luxor v Praze:

Další verze titulu

Pusinka Elektronická kniha Ihned ke stažení

Specifikace

Název: Pusinka

Originální název: Little Face

Objednací kód: NA037393

Zobrazit podrobnou specifikaci

Čtenářské recenze

Recenze – Kdo za to asi může

29.12.2015

Citová vazba mezi matkou a dítětem se utváří již v prvních hodinách po porodu, a tak není divu, že by každá matka dokázala vycítit a snad i poznat jakoukoliv změnu, která by se udála. Co ale taková výměna dítěte. Zvládla by to?

Čtenářská recenze – Sophie Hannah: Pusinka

7.12.2015

Řeknu to takhle: kromě skvělých Vražd s monogramem mi zatím knihy Sophie Hannah nepřišly nijak výjimečné. Nemůžu říct, že by byly špatné, ale že by ve mně zanechaly dojem, to se taky říct nedá. Když ale paní Sophie přijela do Prahy, zašla jsem na její autogramiádu a koupila jsem si novinku Pusinka, aby mi ji mohla podepsat.

Odkazy

Tohle není moje dítě!

7.12.2015

Noční můra každé matky. Tahle věta z obálky psychothrilleru Pusinka nelže. Britská spisovatelka Sophie Hannah (mimo jiné autorka Vražd s monogramem a bestselleru Bludná sdělení) v knize pracuje s jednoduchým motivem strachu matky o dítě, ovšem nechává tento mateřský pud nakynout do nehezkých rozměrů…

Akce

Autogramiáda britské autorky Sophie Hannah

SOPHIE HANNAH (1971), ve světě i u nás známá spíš jako pokračovatelka Agathy Christie, je úspěšná britská básnířka a prozaička. Renomé si vydobyla především svými psychothrillery, z nichž ten debutový s názvem Pusinka právě vydává nakladatelství Ikar. Autorka tuto i další svoje knihy osobně představila na autogramiádě v Paláci knih Luxor, ve čtvrtek 3. prosince 2015. více

Hodnocení a komentáře

E-kniha (Hana Langova , 25.11.2015) Odpovědět

Dobry den,vyjde ebook stejne s vydanim knihy?

Odpověď (knizniklub.cz , 27.11.2015) Odpovědět

Dobrý den, měla by být během prosince.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

1
Pátek 26. září 2003
Jsem venku. Zatím sice jenom kousek ode dveří, ale jsem venku
a jsem sama. Když jsem se ráno probudila, nemyslela jsem, že to
přijde už dneska. Neměla jsem z toho dobrý pocit, nebo spíš jsem
se na to necítila. Telefonát od Vivienne mě ale přesvědčil. „Na to
nebudeš připravená nikdy, věř mi,“ přesvědčovala mě. „Musíš
do toho prostě skočit po hlavě.“ A má pravdu. Je to tak. Musím.
Přejdu dlážděný dvorek a přeskáču blátem na štěrkovou cestičku.
V ruce držím jen kabelku. Připadám si podivně lehká. Stro -
my vypadají jako upletené ze zářivě barevné vlny: červené, hnědé,
sem tam zelené. Obloha má barvu mokré břidlice. Není to
ten obyčejný svět, po němž jsem dříve chodívala. Všechno je
výraznější, jako by se prostředí, jež jsem kdysi považovala za samozřejmé,
hlasitě dožadovalo mé pozornosti.
Auto mám zaparkované až na samém konci cesty, před branou,
která odděluje dům U Jilmů od hlavní ulice. Neměla bych
ještě řídit. „Nesmysl,“ odbyla Vivienne s hlasitým odfrknutím
lé kařovu radu. „Vždyť je to kousek. Kdyby se člověk měl dneska
řídit všemi těmi pitomými pravidly, tak aby se snad bál dělat
úplně cokoli!“
Na řízení se cítím, i když jen tak tak. Po operaci už jsem se
vzpamatovala celkem slušně. To může být třezalkou, kterou jsem
si sama naordinovala, anebo je to možná vítězství ducha nad
hmotou: musím být silná, a tedy jsem.
Otočím klíčkem v zapalování a pravou nohou prudce sešlápnu
plyn. Auto se s brbláním probudí k životu. Vyjedu na silnici
a sleduji, jak rychlost plynule stoupá. „Z nuly na sto jen za půl
hodiny,“ žertoval vždycky otec, když ještě volvo patřilo jemu
a matce. Budu tímhle autem jezdit, dokud se nerozpadne. Nic
jiného mi rodiče tak nepřipomíná. Jako by to byl odvěký a věrný
člen rodiny, který vzpomíná na mámu a tátu se stejnou láskou
jako já.
Stáhnu okýnko, nadechnu se čerstvého vzduchu, který mě udeří
do tváře, a napadne mě, že bude potřeba ještě mnohem víc
hororových historek z dopravních kalamit, než lidi přestanou
brát auto jako symbol osobní svobody. Svištím si to prázdnou
silnicí podél polí a statků a připadám si mnohem mocnější, než
jsem. Je to příjemná iluze.
Zakážu si myslet na Florence a na zvětšující se vzdálenost
mezi námi.
Asi po šesti kilometrech přejde silnice v hlavní ulici Spillingu,
nejbližšího městečka v okolí. Ve středu města je samoobsluha
a ulici lemují dlouhé řady nízkých domků v alžbětinském stylu
s průčelími v pastelových barvách. V některých z nich jsou
obchody. V dalších nejspíš bydlí postarší bohatí snobi, nudní
patroni s bifokálními brýlemi, kteří dokážou donekonečna žvanit
o spillingských historických památkách. Nejspíš jim ale křivdím.
Vivienne rozhodně nežije ve Spillingu, i když je to nejbližší město
v okolí. Když se jí někdo zeptá, kde bydlí, odpoví prostě „U Jilmů“,
jako by její dům byl všeobecně známá obec.
Při čekání na semaforech zalovím v kabelce a vytáhnu papírek
s instrukcemi, které mi dala. Na kruhovém objezdu doleva,
potom první doprava a vyhlížet nápis. Konečně ho spatřím: na
tmavě modrém pozadí stojí tlustou bílou kurzívou „WATERFRONT“.
Zabočím na příjezdovou cestu, objedu čtvercovou
budovu s klenutou střechou a zastavím na velkém parkovišti
za domem.
V recepční hale to voní liliemi. Téměř na každé hladké ploše
stojí vysoká váza plná voňavých květů. Tmavomodrý, růžově
květovaný koberec je zjevně drahý – takový ten, co nevypadá
špinavý, ani když je. Pobíhají tu lidé se sportovními taškami,
někteří zpocení, jiní čerstvě osprchovaní.
U recepčního pultu najdu blondýnku s módním ježatým rozcuchem,
která jen dychtí se mě ujmout. Na jmenovce má napsáno
„Kerilee“. Jsem ráda, že jsem své dceři vybrala jméno Florence –
opravdové jméno, které má nějakou historii, a ne shluk písmen,
který zní, jako by ho vymyslel marketingový tým patnáctileté
popové hvězdičky. Měla jsem strach, že mi to David a Vivienne
zamítnou, ale naštěstí se jim to jméno taky líbilo.
„Jsem Alice Fancourtová,“ představím se. „Jsem tu nová.“ Podám
jí obálku se svými dokumenty. Přijde mi zvláštní, že Kerilee
vůbec netuší, jaký je pro mě dneska důležitý den. Pro každou
z nás má dnešní setkání úplně jiný význam.
„Aha! Vy jste Viviennina snacha. A zrovna jste měla miminko!
Jenom před pár týdny, ne?“
„Přesně tak.“ Vivienne mi členství ve Waterfrontu dala jako
dárek, přesněji řečeno za odměnu, že jsem jí poskytla vnouče.
Platí se tu myslím asi tisíc liber ročně. Vivienne patří k bohatým
lidem, kteří jsou zároveň i štědří.
„A jak se Florence má?“ vyptává se Kerilee. „Vivienne je z ní
celá pryč! Je úžasné, že Felix má mladší sestřičku, co?“
Je zvláštní, když někdo takhle o Florence mluví. Pro mě bude
vždycky první – moje první, jediná. Ale pro Davida už je to
druhé dítě.
Felixe ve Waterfrontu všichni dobře znají. Tráví tu skoro stejně
času jako ve škole, účastní se golfových turnajů pro mladší
žáky, chodí na hodiny plavání a do dětské herny, Vivienne zatím
dělí svůj čas mezi posilovnu, bazén, kosmetický salon a bar.
Podle všeho jim to tak oběma vyhovuje.
„Tak už je vám dobře?“ zajímá se Kerilee. „Vivienne nám povídala,
jaký jste měla porod. Prý to pro vás bylo pěkně náročné!“
To mě trochu zaskočí. „No, byla to dost hrůza. Ale Florence
byla v pořádku a na ničem jiném vlastně nezáleží.“ Najednou se
mi po dcerce strašlivě zasteskne. Co dělám na recepci ve fitness
centru, když bych se teď mohla seznamovat se svou překrásnou
malinkatou holčičkou? „Dneska jsem od ní poprvé pryč,“ vyhrknu.
„A poprvé, co jsem od propuštění z nemocnice vyšla z domu.
Připadám si hrozně divně.“ Obyčejně bych se nesvěřovala se
svými city úplně cizímu člověku, ale Kerilee už stejně ví, jak to
bylo s Florenciným narozením, takže si řeknu, že to nevadí.
„Tak to je pro vás velký den,“ usměje se. „Vivienne nás upozornila,
že budete možná trochu roztřesená.“
„Vážně?“ Vivienne myslí opravdu na všechno.
„Ano. Povídala, že ze všeho nejdřív vás mám vzít do baru
a namíchat vám pořádný drink.“
Zasměju se. „To bohužel nepůjde, musím pak řídit. I když
Vivienne…“
„… tvrdí, že čím je člověk nametenější, tím opatrněji řídí!“
dořekne za mě Kerilee a obě se zahihňáme. „Tak si vás zaneseme
do systému, co vy na to?“ Obrátí se k monitoru před sebou
s prsty těsně nad klávesnicí. „Alice Fancourtová. Adresa –
U Jilmů, že?“ Zní to patřičně uctivě. Většina místních Viviennin
dům dobře zná, i když třeba nevědí, komu patří. Předchozími
majiteli domu byli Blantyreovi, slavný spillingský rod s příbuzenskými
vztahy ke královské rodině. Když poslední příslušník
rodu ve čtyřicátých letech zemřel, koupil dům Viviennin otec.
„Ano,“ odpovím. „Momentálně bydlím U Jilmů.“ V duchu si
představím svůj byt na Streatham Hill, kde jsem žila, než jsme se
s Davidem vzali. Nezaujatému pozorovateli by připadal tmavý
a stísněný, ale já ho měla ráda. Bylo to moje útulné doupátko,
skrýš, kam za mnou nikdo nemohl, zvlášť ne někteří mí nebezpečnější
a obsedantnější pacienti. Po smrti rodičů to bylo jediné
místo, kde jsem mohla být sama sebou a vykřičet všechnu svou
samotu a smutek, aniž mě někdo mohl soudit. Můj byt mě přijímal
i zničenou, k čemuž se okolní svět zjevně nehodlal propůjčit.
Dům U Jilmů je příliš velkolepý, než aby mohl být útulný.
Postel, kterou sdílím s Davidem, by si člověk představil spíš
v nějakém francouzském paláci, obehnanou rudým provazem.
Vešli by se do ní klidně čtyři lidé, možná pět, kdyby byli všichni
štíhlí. Vivienne jí přezdívá kosmodrom. „Obyčejné letiště je tak
pro morčata,“ říkává. Florence má prostorný dětský pokoj se
starožitným nábytkem, sedátkem v okně a ručně vyřezávaným
houpacím koníkem, který patříval Vivienne, když byla malá.
Felix má pokoje dva: ložnici a v podkroví ještě úzkou dlouhou
hernu, kde má všechny hračky, knížky a plyšáky.
Z nejhořejšího patra domu je úžasný výhled. Za jasného počasí
dohlédnete na jedné straně až ke Culver Ridge a na druhé
je vidět kostelní věž v Silsfordu. Zahrada je tak obrovská, že je
rozdělená na několik samostatných oddílů. Některé části jsou
divočejší, jiné pečlivě udržované, ale všechny ideální k procházce
s kočárkem za teplého počasí.
David nevidí žádný důvod, proč se odsud stěhovat. Když mu to
navrhnu, vždycky mi vypočte, jak málo bychom si mohli dovolit
dát za vlastní dům. „Vážně se chceš vzdát všeho, co máme tady
U Jilmů, kvůli třípokojové řadovce bez zahrady?“ říká vždycky.
„A navíc teď pracuješ ve Spillingu. Bydlet s mámou je pro nás
pohodlnější. Přece bys nechtěla dojíždět z nějaké dálky, ne?“
Nikomu jsem se s tím nesvěřila, ale kdykoli pomyslím na návrat
do práce, obestře mě opar stísněnosti a beznaděje. Vidím teď
svět úplně jinak a nedokážu předstírat, že to tak není.
„Zavolám našeho poradce Rosse a on vás tu provede,“ vrátí
mě Kerileein hlas zpět do přítomnosti. „A pak si můžete třeba
zaplavat, jestli budete chtít, nebo zajít do posilovny…“
Žaludek se mi sevře. Představím si, jak se mi trhají stehy a stále
ještě zarudlá rána se doširoka rozšklebí. „Na to je ještě trochu
brzo,“ hlesnu s rukou přitisknutou na břicho. „Pustili mě z nemocnice
teprve před týdnem. Ale ráda se tady porozhlédnu a potom
bych si možná dala nějaký ten drink.“
Ross je pomenší Jihoafričan s vlasy odbarvenými na blond
a svalnatýma nohama, opálený dooranžova. Ukáže mi velikánskou
posilovnu s podlahou z leštěného dřeva, plnou všemožných
přístrojů. Lidé v obepnutém sportovním oblečení tu na těch
elegantních černostříbrných strojích běhají, chodí, jezdí na kole
a podle všeho i veslují. Řada z nich má v uších sluchátka, oči
upírají k řadě obrazovek zavěšených u stropu, sledují televizní
talkshow a jejich údy přitom buší do kovu a gumy. Začne mi
docházet, proč vypadá Vivienne na svůj věk tak dobře.
Ross mi ukáže pětadvacet metrů dlouhý bazén a upozorní mě
na podvodní osvětlení. Průzračná voda se tyrkysově třpytí, jako
obrovský tekutý akvamarín, a s každým zavlněním zachycuje
a odráží světlo. Bazén je obložený kamenem a na každém konci
má tvarované schůdky. Hned vedle je koutek oddělený růžovými
mramorovými sloupy, uprostřed něhož stojí kulatá bublající vířivka,
až po okraj plná vody, která pění a přelévá se přes okraj.
Na


Žánry