A hory odpověděly

Přes veškerou nuzotu, bídu a nespravedlnost je díky Hosseinimu vyprávění poetické, snad by se dalo říci i pohádkové. Autor nás během necelých šedesáti let zavede do Kábulu, Paříže, na řecký ostrov Tinos i do Kalifornie. Všude tam se splétají osudy lidí, kteří hrají důležitou, ale i zdánlivě okrajovou roli v příběhu Abdulláha a Parí, v příběhu, jež vás chytí za srdce a přinutí vás uvědomit si, jak je život těžký, zároveň křehký a jak fatálně některá rozhodnutí ovlivní životy ostatních.

Excentrická básnířka a nesmírně krásná žena Níla Wahdatíová, pozdější Maman malé Parí se svým bohatým manželem, Nábí – jejich kuchař a řidič v jednom a nevlastní strýc dětí, jež Wahdatíovým zasvětil celý svůj život, dvojčata Parwana a Masúma – jež tragická nehoda donutila učinit rozhodnutí, které nejde napravit, bohatí a zajištění Američané Idrís a Tímur – jako oheň a voda, ale který z nich je ten dobrák a druhý pokrytec, Amra – nezlomná pracovnice nevládní organizace, jež má své poslání a cíl a bojuje za všechny zmrzačené a opuštěné, dostojí svého slova a nikomu se nezodpovídá, Rošana – jejíž příběh vás zamrazí, přestože má vlastně dobrý konec, Thalia – inteligentní dívka, jíž osud nespravedlivě nadělil, Adel – bohatý a osamělý chlapec, jež zjišťuje, co se skrývá za dobrotou a laskavostí jeho otce … Markos, Golam, Madaline, Odelia, Collette, Isabelle … ti všichni splétají široce rozvětvený příběh a splétají jeho větvičky do koruny obrovitánského stromu, či chcete-li příběhu.

Příběhu lásky a odloučení, víry v sebe sama, rodných kořenů, obětování i sebeobětování, neúnavného boje za spravedlnost a lepší život.

Nejsem si jistá, že to chápe. Neřeknu jí ten druhý důvod. Nejsem to schopná připustit ani sama před sebou. A to, že se svobody bojím, i když po ní často toužím. Bojím se toho, co se se mnou stane, co budu sama dělat, až bude Bábá pryč. Celý život jsem prožila jako akvarijní rybička v bezpečí skleněné nádržky, za naprosto neproniknutelnou, i když průhlednou bariérou. Mohla jsem pozorovat třpytivý svět na druhé straně, představovat si, že jsem v něm, kdybych chtěla. Myslím, že jsem přivykla tomu sklu a děsí mě, že až se rozbije, až budu sama, vyliju se od otevřeného širokého neznáma a budu sebou bezmocně plácat a lapat po dechu.

Autorkou recenze je Daniela Zemanová

Přidat komentář