A hory odpověděly

Sábor vypráví svému synovi a malé dcerce příběh plný obrů, džinů a dévů - tak kniha začíná a my se ocitáme v dalekém Afghánistánu, v do noci ponořené vesničce Šadbághu.

Muž z příběhu se vzdal svého nejmilovanějšího syna proto, aby mu dopřál lepší život, vzdělání a bezstarostnou existenci. Nikdy v životě už ho však za tuto cenu nesměl spatřit. Abdulláh a jeho malá sestřička Parí příběh poslouchali se zaujetím, aniž by tušili, jak moc se jich týká, a aniž by věděli, že je to poslední příběh, který od otce slyší.

S úmyslem dopřát své drahé Parí bezstarostný život, prodá ji Sábor bohatým manželům, kteří své děti nikdy mít nebudou. Loučení obou sourozenců, kteří k sobě chovají mimořádně láskyplný cit, je nesmírně bolestné. Parí ale díky rozhodnutí otce žije v blahobytu, v lásce obou adoptivních rodičů a časem dokonce zapomene na rodný Šádbágh, skromný domek a dokonce i na bratra Abdulláha. Tomu se ale zapomenout nepodaří.

A právě v tomto okamžiku se všechno rozvíjí. Devět příběhů, táhnoucí se napříč Evropou, Asií i Amerikou, vyprávění různých lidí, jejichž osudy spolu nějakým způsobem souvisí.

Během padesátiletého časového horizontu nahlédneme do Francie, kam se paní Wahdátiová s Parí přestěhuje, vyslechneme příběh nevlastního strýce Parí a Abdulláha, odhalíme osud řeckého lékaře Markose, pracujícího v Kábulu, a nakonec se vracíme k oběma sourozencům (tentokrát však do Ameriky), kteří se setkávají až v roce 2010, víc jak padesát let od okamžiku, kdy od sebe byli násilím odloučeni. Můžeme však ještě říci, že jsou sourozenci?

„Říkají mi, že se musím brodit vodami, v nichž se brzy utopím. Než do nich vstoupím, nechávám ti na břehu toto. Modlím se, abys to našla, sestřičko, abys věděla, co bylo v mém srdci, když jsem klesal ke dnu."

Třístá osmdesátá pátá stránka Hosseiniho knihy A hory odpověděly, kterou vlastním, a na níž se tento vzkaz od Abdulláha nachází, je zvlněna kapkami slz, které ji při čtení skrápěly. Když ještě žili spolu, donesl Abdulláh své sestřičce paví pero, které vyměnil za své vlastní boty. Jenom proto, aby jí udělal radost. Ke vzkazu, který Parí našla, je přiložena stará plechová krabice od čaje ... plná malých pírek.

Příběh od začátku až do konce tak silný a dojemný v závěru vygraduje a dotkne se srdce snad každého, kdo jej čte. Nezbytná dávka patosu mně osobně jakkoli nevadila a řada šťastných náhod, mnohdy až neskutečných, mě nedonutila se nad nimi pozastavovat, hlavně proto, že celá kniha ve mně stále evokovala pocit krásné pohádky. A k ní přece šťastné náhody patří!

Stejně jako Hosseiniho dvěma předchozím knihám nemám ani této co vytknout. Snad jen to, že Hosseini by u nás mohl knihy vydávat častěji. Pohádek přece není nikdy dost...


Autorkou recenze je Lucie Horáková

Přidat komentář

Mimořádně dojímavý příběh v nás bude už od počátku vyvolávat pocit, že nám Hosseini vypráví pohádku z dob, kdy zemi vládli tajemní dévové a osudy ležely v rukou vyšší moci. Jestliže na celý příběh nahlížíme právě takto, nikdy nám nedovolí pozastavit se nad množstvím náhod a řadou patetických míst.

Když se jednoho dne narodí malá Parí, jejímu bráškovi Abdulláhovi ještě není ani osm let. Jejich maminka zemře krátce po porodu a otec si záhy najde novou ženu, se kterou zplodí syna. Veškerou péči o malou Parí však od počátku přebírá Abdulláh a ti dva k sobě chovají až nepředstavitelně silné pouto. Už ve chvíli, kdy malý Abdulláh vymění své vlastní boty za paví pero pro sestřičku Parí, stává se ztělesněním bratrské lásky.

Nevlastní matka obou sourozenců má bratra, pracujícího u bohaté rodiny v Kábulu. Šadbágh, kde sourozenci žijí v nuzných podmínkách, zimě a hladu, je malou vesničkou kdesi v Afghánistánu, o které se mladí manželé dovědí právě díky bratru nevlastní matky Abdulláha a Parí. Sami mít děti nemohou, ale přesto po nich paní Níla tolik prahne a malá Parí ji svou roztomilostí ihned chytne za srdce.

A tak se cesty Abdulláha a Parí počátkem 50. let násilně rozdělí. Jejich otec prodá malou Parí do bohaté rodiny, byť nerad a s vědomím, že jeho malá holčička bude mít v nové rodině lepší život. Parí na svou starou rodinu i Šadbágh brzy zapomene a s novou maminkou Nílou se odstěhuje do Evropy. Po celý život jí však podvědomě kdosi chybí, netuší ale kdo.

Mezitím se před námi rozvíjí řada dalších osudů, dostáváme se do Evropy i Ameriky, abychom se zase vrátili zpět do Afghánistánu. Vše vyústí až v roce 2010, po šedesáti letech. Najdou k sobě ještě Abdulláh a Parí cestu? A jakým způsobem?

Mimořádně mě potěšil závěr, který bych jen nerada prozrazovala, nicméně jsem byla velmi potěšena tím, že nás autor ušetřil dojímavého setkání, uslzených objetí a přešťastného shledání. Khaled Hosseini v nás spíš probouzí otázku, zda lze po šedesáti letech života v jiné části planety ještě člověka považovat za svého sourozence.

Děj nás s každou další postavou zavádí do jiného koutu naší země, což možná může působit trochu nepřehledně, také vzhledem k počtu vedlejších postav, nicméně Hosseini vše vyřešil s naprostým přehledem. Podle vyprávění se čtenář snadno dovtípí, s kým jsou osudy právě probírané postavy propletené, a jak spolu vše souvisí.

Tisíce planoucích sluncí, jedna z dosud tří u nás vydaných knih tohoto autora, pro mě měla mnohem silnější příběh a podobně na mě působil i Lovec draků. Nemohu ale rozhodně říct, že bych knihou A hory odpověděly byla zklamaná, právě naopak! Styl Hosseiniho je vysoce čtivý, atraktivní a byť se špetkou patosu, tak stále poutavě neotřelý. Důkazem toho je závěr, mimořádně dojemný a přesto ušetřený všech laciných scén.

Není příběh z pera Hosseiniho, který by nestál za to si ho přečíst.


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

 

Přidat komentář

Přečetla jsem za více jak padesát let stovky knih. Většina se mi líbila, některé zanechaly stopu. Obdivuji, když někdo vymyslí jiný způsob psaní, vystaví děj úžasným způsobem…
Vy umíte vyprávět. Nádherně – jako za starých časů, kdy posloucháme a ústa jsou dokořán. Na konci nezůstane nic stejné v nás jako dřív. Pokud máme srdce...

Poslouchejte!

Kdysi dávno žili na Zemi obři a dévové. Vystavovali nás lidi různým tvrdým zkouškám. Jedné takové je podroben chudý rolník Bábá Ajjúb. Může poskytnout dobrý život svému nejmilovanějšímu tříletému synovi za vysokou cenu – už nikdy ho neuvidí, nikdy se ho nedotkne, neobejme. Jen ví, že jeho syn bude mít všechno, co on mu nemůže dát – nebude nikdy hladovět, neumře zimou, dostane se mu vzdělání. Vybere – synovi šťastnou budoucnost, sobě velikou bolest.
Od déva dostane lahvičku s nápojem, kterou má vypít. Netuší, že až vypije, nebude si nic pamatovat – ani na syna, ani na bolest. Akt milosrdenství, aby se netrápil po celý zbytek života.

Zapomene…
Jen někdy slýchává zvuk zvonku, když večer sedí venku. Dívá se po zatoulaném dobytčeti. A občas cítí zvláštní lehký smutek při tomto zvuku…
Neví, že jeho synek nosil na krku zvonek, aby se neztratil, když se večer vybatolil z domu ven.

Příběh vypravuje otec svému synovi Abdulláhovi a dcerce Parí. Umí krásně vyprávět – děti se těší na tyto chvíle. Jen netuší, že je to poslední příběh, který otec kdy vyprávěl. 
Druhý den odveze dceru k adopci do bohaté afgánské rodiny Wahdatíových, aby měla lepší život. Je maličká, brzy zapomene na původní rodinu. I na svého desetiletého bratra. Ten nezapomene nikdy…

...hodně přemýšlel o příběhu, který jim otec vyprávěl té noci před cestou do Kábulu, o starém rolníkovi Bábá Ajjúbovi a o dévovi. Abdulláh se ocitl na místě, kde kdysi stávala Parí, její nepřítomnost se drala ze země pod jeho nohama jako nějaký prach, až se mu podlomila kolena a srdce se mu zhroutilo, a toužil po doušku toho magického nápoje, který dal dév Bábá Ajjúbovi, aby také mohl zapomenout...

Rozdělením rodiny začíná jedinečná padesátiletá pouť časem, dějinami a zeměmi - až po současnost.
Zažijeme i Afganistán neustále zmítaný válkami a utrpením.

Válka. Či spíše války. Ne jedna, ani dvě, ale spousta válek, velkých, malých, spravedlivých i nespravedlivých, válek, kde střídali role domnělých hrdinů a padouchů a s každým novým hrdinou člověk nostalgicky toužil po tom starém padouchovi. Měnila se jména, tváře, a pliju na ně všechny stejně za jejich nicotné sváry, za ostřelovače, nášlapné miny, bombové útoky, rakety, za rabování a znásilňování a vraždění. Ach, dost už o tom!

Budeme putovat Francií, Řeckem a Amerikou. Skvěle propletené osudy jako květiny ve věnci nenechají nikoho lhostejným. Osudy rodin, které jsou většinou spřízněné nebo se za určitých okolností setkají.
Kniha má devět kapitol - každou vypráví jiný člověk.
Velice silný a dojemný je příběh Parwany - nevlastní matky Abdulláha. Její zpověď...
Jak bojovala o přízeň světa - na rozdíl od její překrásné sestry Masúmy. Té ležela vesnice u nohou. Jak nikdy nedostala, co chtěla - až po její smrti. A je to vítězství?
Jednu kapitolu vypravuje Nábí - nevlastní strýc Parí. Je řidič u rodiny Wahdatíových... Tajně miluje paní domu Nílu. Kdo miluje jeho? Je vůbec takový někdo? A stojí on o jeho lásku?
Osud Parí, sestry Abdulláha je bohatý i osamělý. Má velikou šťastnou rodinu. Co jí stále chybí, co to je? Dozví se to?
Poznáme i řeckého lékaře Markose, který pomáhá jako dobrovolník po válce v Afganistánu. Lékařem - plastickým chirurgem - se stal kvůli kamarádce z dětství, které pes v pěti letech ukousl kus obličeje. Bude vše napraveno?

Celá kniha je o lásce. O opravdové nezměrné lásce. Lásce, která přináší oběti - rodičů dětem, dětí rodičům. Žádná velká slova - jen velká láska.
Četla jsem s úžasem a dojetím.

Kdesi daleko za myšlenkami
O dobru a zlu
Leží pole
A tam se setkáme

- Džaláluddín Rúmí, 13. století

Autorka recenze: Ludmila Gottwaldová

Přidat komentář