Tisíce planoucích sluncí

Vyvolání silných emocí je v řadě případů doprovázeno sentimentalitou, neřkuli kýčem. Případ Tisíce planoucích sluncí to ale rozhodně není. Kniha opovrhuje bezprávím afghánských žen a dívek, jejich utrpením a naopak vyzdvihuje lásku v tom nejryzejším slova smyslu.

Příběhem se linou osudy dvou afghánských žen. Marjam je nemanželským dítětem, kterou její otec jednoho dne proti její vůli provdá za staršího Rašída z Kábulu. Právě v tento den se začíná odvíjet její rozhodně ne šťastná životní pouť, prodchnutá utrpením z nadvlády jejího zhrublého manžela.

I když ne tak docela... Je tu totiž ještě Lajla, která od malička vyrůstala v Kábulu, v dobře situované rodině. Politické poměry v Afghánistánu ale všechno změnily a ona se vlivem nepřízně osudu stala druhou manželkou Rašída. Přestože se tak zpočátku vůbec nemohlo zdát, Marjam a Lajla k sobě našly cestu a začaly k sobě chovat pevný cit.

Rozhodně bych nerada cokoli prozrazovala z dalšího dění knihy, jen si neodpustím popis emocí, které ve mně vyvolala zejména druhá polovina knihy. Něco natolik intenzivního jsem totiž ještě během čtení knihy nezažila. Dojetí se střídalo s lítostí a ta pak dokonce se silnou fyzickou nevolností, konkrétně během líčení násilností páchaných Rašídem na nevinných manželkách, morálně mnohem vyspělejších, než byl on sám, bohužel však fyzicky slabších a pod oponou islámského práva šaría naprosto bezmocných. O slzách dojetí z posledních stránek snad ani netřeba mluvit. Síla mých emocí byla prostě jen otiskem síly příběhu samotného.

Už kniha Lovec draků a nedávno vydaná A hory odpověděly, stejně jako Tisíce planoucích sluncí dokazují, jak mistrným je Khaled Hosseini vypravěčem. Charakter postav a podstatné věci nejsou vyřčeny přímo, a tak má čtenář dostatek prostoru vytvořit si svůj vlastní názor. S každou přibývající stránkou je děj knihy dynamičtější a extrémnější.

Čím dál silněji se do střetu dostává život, smrt a láska. Zní to neskutečně pohádkově, ale není. Všechny činy jsem po celou dobu hlavním hrdinům stoprocentně věřila a přestože jsem od začátku doufala ve vítězství dobra, dočkala jsem se ho jen zpola. Ani v tomto okamžiku ale víc prozrazovat nechci.

Musím ještě říci, že v pozadí tohoto silného příběhu se odvíjí i část historie Afghánistánu posledních let: sovětská invaze, Tálibán a mudžáhidové u vedoucích pozic a krom toho také skvělé vylíčení afghánského venkova a velkoměsta. Čtenář se tak dozvídá základní historická fakta naprosto přirozenou formou.

Co na knize také oceňuji je její pohled na islám. Nevyzdvihuje ho, ale ani nezatracuje. Není dobrým ani zlým. Všichni hlavní protagonisté vyznávají islám, i když každý je dočista jiný. Marjam s Lajlou se stejně tak modlí k Alláhovi jako jejich násilnický manžel Rašíd.

Marjam přijde ke štěstí prakticky díky mnohoženství a v jednom momentě Hosseini popisuje emoce obou žen, vděčných za to, že mohou být zahaleny do burky. Na druhou stranu ale kritizuje nesmírnou aroganci mužů, nadřazujících se nad ženy. Khaled Hosseini nám středoevropanům podává pohled na islám naprosto pravdivý a právě v tom tkví obrovská hodnota téhle knihy.


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář