Spánek

Haruki Murakami (narozen roku 1949), jméno nejznámějšího japonského spisovatele současnosti. Jeho díla jsou překládána do mnoha světových jazyků a za svá díla obdržel několik literárních ocenění.

Spánek mě navnadil svou obálkou. Mám ráda modrou barvu, navíc se mi zalíbily modro stříbrné ilustrace nejen na obálce, ale i v knize, jejíž autorkou je německá výtvarná umělkyně Kat Menschik. Neměla jsem více co řešit. Říkala jsem si, že alespoň třeba poodhalím, proč tento spisovatel patří mezi spisovatelské oblíbence.

Hlavní hrdinkou povídky je třicetiletá žena, která již sedmnáct dní nemůže spát. Ani v noci, ani během dne. Prostě a jednoduše vůbec. Naše hrdinka bývala a stále je knihomola, měli bychom se snad my, knihomolové, obávat stejného osudu? Naše žena už při studiu na vysoké škole měla zkušenost s nespavostí, takže závislostí na knihách to určitě nebude. Kde tedy vězí ten zakopaný pes?

Ale ve svém nynějším životě má doma syna, který chodí do druhé třídy základní školy a manžela, který pracuje jako zubař. Do toho starost o domácnost, přemýšlení nad milionem maličkostí a do toho ještě ten největší problém, o kterém však nechce moc mluvit na veřejnosti - její nespavost. Dokážete si představit, že byste neměli potřebu spánku? Já vůbec ne, potřebuji alespoň svých obvyklých sedm hodin na to, abych mohla dál normálně fungovat.

A tak nám popisuje svůj problém, svůj život. Manžela nám popisuje jako zvláštního člověka. Syna jako dítě, které má svůj pravidelný a neměnný řád, který potřebuje za každou cenu dodržet. Vypouštění běžných věcí z paměti pro maličkosti, bez kterých by se váš život dokázal bez problémů obejít.

Žena si před postižením nespavostí vedla deník - každý den skoro na chlup stejný. Ale když přestala spát, s deníkem byl konec. Navíc začala vídat zvláštní věci - v těchto věcech hodně převládá černá barva, která je většinou námi vnímána jako barva smutku a neštěstí. Ale proč třeba černě oděný stařec? Nebo je to pouhá únava?

Povídka je rozdělena na kapitoly. V celkem šesti kapitolách nám dělá průvodkyni sama hlavní postava ženy, od které se dozvídáme potřebné informace k pochopení. Konec povídky je takový zvláštní, na jednu stranu nám dává tušit, co se asi stane a na druhou můžeme vlastní konec vytvořit sami. Ten závěr povídky se mi hodně líbil.

Ke stylu psaní - zvláštní a pro mě celkem složitý na pochopení. Asi bylo špatně, že jsem jako první sáhla po Murakamiho povídce, román by byl určitě jiný. Ale i přesto, že jsem čtení této povídky shledala jako docela obtížný, povídka mě zaujala.

Ačkoliv jsem si myslela, že při přečtení této povídky poodhalím, v čem tkví úspech Murakamiho, tak se mi to napoprvé nepodařilo a musím si někdy v budoucnu přečíst něco z jeho románové tvorby.

Autorka recenze: Monika Štěpková
http://monushka6.webnode.cz/

Spánek

Hlavní hrdinka v jednom okamžiku dokonce přirovnává spánek ke smrti a ve svém novém "handicapu" nakonec najde zalíbení. Je mnohem víc svobodnější než dřív, jezdí autem na noční vyjížďky, v jejím oblíbeném čtení ji nikdo a nic neomezuje, může pozorovat manžela a syna, jak tiše a tvrdě spí...

Konec byl pro mě trochu zklamáním, především proto, že jsem přirozeně čekala jakékoli rozuzlení. Coby neplavci jsme autorem vrženi do hlubokých vod, plynoucích pomalu k závěru, který je však neuzavřený a nám tedy dává o to větší prostor domyslet si ho sami. Musela jsem o knize přemýšlet s určitým časovým odstupem, abych si uvědomila, jaké vlastně dávala poselství a v čem spočíval smysl téhle povídky.

Je dost možné, že každý v ní objeví něco jiného. Můj dojem z příběhu byl spjat s myšlenkou na vytržení ze stereotypu života, se znechucením z každodenní reality a se zamyšlením se nad životem samotným. Možná nic takového autor ani vyjádřit nechtěl, nicméně já jsem se svou interpretací byla nadmíru spokojená, stejně jako se zážitkem, spojeným s četbou téhle zdařilé povídky.


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Proč vlastně není schopná vzít odpoledne knížku a celý zbytek dne pročíst? Jak to, že si nedokáže vybavit ani děj některé z nich? Vzpomíná si jen na ty situace, které ukončují život druhých. Kde jsou ty doby, co si vzala tabulku čokolády a dostala se do stavu blaženosti…

Jenže dospěla do jiného stádia. Stará se na prvním místě o svoji rodinu, dokonce i s tchýní vychází a občas si zajde zaplavat. Díky své nespavosti ale teď ví, že tohle není takový život, který chtěla a chce žít.

*

Nikdo si nevšiml, že jsem se změnila. Nikdo neregistroval, že mi nikdy nechce spát, že pořád dokola čtu knížky, že mám teď hlavu stovky let a desetitisíce kilometrů vzdálenou od reality. Mohla jsem záležitosti reálného světa vykonávat sebevíc z musu, mechanicky a bez lásky, manžel, dítě i tchýně se ke mně chovali stejně jako vždycky předtím. Dokonce se teď vůči mně zdáli být o dost uvolněnější.

…

A tak jsem se té své nespavosti nakonec přestala být. Nebylo totiž čeho. Stačilo jen uvažovat trochu konstruktivněji. Začala jsem to brát tak, že se mi tím přece rozšiřuje život. Čas od deseti večer do šesti do rána náležel jenom mě samotné. Takhle celá jedna třetina dne mi do téhle chvíle vždycky celá praskla na spánek, na tu jejich takzvanou zchlazovací léčbu. Teď ovšem patřila jen a jen mně. Není nikoho jiného.

*

Haruki Murakami je pojem, který stojí za to vzít nejen do rukou, ale především ponořit se do autorových myšlenek v jeho dílech a zamyslet se nad nimi. Tento 80stránkový příběh se skvělou grafickou úpravou zhltnete během hodinky, ani nebudete vědět jak. Každý si z toho určitě něco odnesete. I já si odnesl.

Autor recenze: Josef Němec