Vraní dívka 2: Hladový oheň

Hrůza dorazila do Stockholmu oděná v kobaltově modrém plášti, o něco temnějším než večerní obloha nad Djurgårdenem a Ladugårdslandským zálivem. Je světlovlasá, modrooká a má přes rameno přehozenou malou kabelku.

Chlapce se naštěstí podaří včas najít a zachránit, ale Jeanette teď hrozbu bere mnohem osobněji, než by jako kriminální komisařka měla. Touží pachatele najít, ať to stojí, co to stojí. Nebojí se použít ani některé postupy, které v policejní příručce rozhodně nejsou. Účel někdy světí prostředky. Navíc neoficiálně požádá svou přítelkyni psycholožku Sofii Zetterlundovou, aby vypracovala psychologický profil vraha. Při pátrání na internetu Jeanette opět najde stopy, které vedou k záhadné Victorii Bergmanové.

Do toho všeho je ve svém bytě rituálně rozsekán úspěšný podnikatel Per-Ola Silfverberg a neznámý vrah dokonce celou místnost vymaluje jeho krví. Jeanette se zpočátku domnívá, že jde o případ, který s Vraní dívkou nijak nesouvisí, ale pak zjistí, že Silfverberg, jeho manželka i Victorie Bergmanová chodili do stejné školy.

Po mnoho let se snažila zapomenout, ale nikdy se jí to nepodařilo.

Náhoda? Jeanette na náhody nevěří. Případ má zřejmě kořeny už v minulosti. Co se tehdy stalo? Nutně potřebuje Victorii Bergmanovou, jejíž jméno se podezřele často objevuje ve spisech, které s případy souvisejí, vypátrat. Zjistit, co má s případy společného. Jenže po ženě se slehla zem. Kde je Victoria Bergmanová?

Jeanette Kihlbergová netuší, že blíž, než by si přála. 

Telefonista se zasměje a zeptá se jí, co potřebuje. Když mu Jeanette vysvětlí, že potřebuje zjistit všechno, co jde, o Victorii Bergmanové, narozené roku 1970, hlášené ve Värmdö, požádá ji o chvilku strpení.
Po několika minutách se ve sluchátku ozve jeho překvapený hlas.
„Předpokládám, že vám jde o Victorii Bergmanovou, rodné číslo 700607?“
„Snad. Aspoň doufám.“
„V tom případě máme problém.“

Hladový oheňje druhý díl kontroverzní trilogie o Vraní dívce. Dvojice autorů, kteří se skrývají pod pseudonymem Erik Axl Sund, i tentokrát odkrývá zvláštní příběh o násilí, strachu a dvojí tváři každého z nás. Jerker Eriksson a Hakan Axlander Sundquist se letos na podzim ku příležitosti vydání knihy chystají navštívit Prahu.

* * * * *

Přidat komentář

Pseudonym Erik Axl Sund skrývá švédskou autorskou dvojici Jerker Eriksson a Hakan Axlander Sundquist. Mrazivý románový debut „Vraní dívka" jim vyšel ve Švédsku před čtyřmi lety. Hakan do té doby byl hudebník, zvukař a výtvarník. Jerker mj. produkoval Hakanovu elektro punkovou kapelu „i love you baby!".

„Vraní dívka“,úvod trilogie „Slabost Victorie Bergmanové“ (její podtitul je Vraždy a psychoterapie), je ve Švédsku bestseller. Práva na ni koupilo více než 30 zemí, též USA, Čína, Korea... Švédská akademie autorů krimi jí v r. 2012 dala zvláštní cenu za „hypnoticky fascinující psychoanalýzu zpracovanou jako kriminální román“.

Dle recenzentů je temná, šokující a patologická trilogie „Slabost Victorie Bergmanové“ milníkem dnešní krimi tvorby. Nakladatelství Knižní klub její 1. díl „Vraní dívka“ poprvé ve své historii musel označit přelepkami „Jen pro silné povahy“. To kvůli scénám brutálního násilí.

„Vraní dívka“ nás bere do nejtemnějších zákoutí lidské duše. Líčí až bolestně reálné scény týrání dětí, jejich zneužívání. Vyvolala i kritiku,ale duo Erik Axl Sund říká: „Pokud kniha někomu přijde tak odporná, jistě má určitě bariéru. My se ale jen snažíme co nejlépe psát o věcech, které nás děsí.“

Hrdinkami trilogie jsou kriminální komisařka Jeanette Kihlbergová a psychoterapeutka Sofia Zetterlundová. Ve 2. díle „Hladový oheň“, který pokřtí Jakub Kohák, Jeanette pátrá, kdo bizarně a drasticky zabíjí malé chlapce, kteří nikomu nechybí. Jenže je rituálně zavražděn podnikatel. Může jít o pomstu? Ano. Ale za co?

Sofia sestaví profil vraha. Zároveň ale hledá cestu ke svému skutečnému já, které ji fascinuje i děsí. Ve vyšetřování případu se přitom stále častěji objevuje jméno Victorie Bergmanové. Stopy vyšetřovaných zločinů i minulosti tajemné ženy dál vedou k elitní internátní škole, do Dánska i na mrazivý sever...

27.10.2014 Liberecký deník

Přidat komentář

Já bych po pěti půllitrech už asi pomalu upadala do komatu, tito dva větrem ošlehaní Seveřané však už zažili ledacos a k nízkému pódiu i teď připluli velmi vyrovnaným krokem. Co mě upoutalo jako první – nevypadali tak drsně a temně jako na většině fotek. Byli sympaticky rozcuchaní a působili trochu ospale, a vedle Jakuba Koháka, který jejich novou knihu přišel pokřtít, vypadali jako tři pokrevní příbuzní.

Ani ne za pět minut po stručném úvodu přišla řeč na to, jak kontroverzní Vraní dívka působí v jiných zemích. U nás má nálepku, která čtenáře upozorní na citlivý obsah. Jerker Eriksson řekl, že podobná opatření se vyskytla i jinde, někde například zaměstnanci knihkupectví věšeli k regálům štítky s varováním, že je kniha nevhodná pro citlivé povahy. Nesouhlasných reakcí se nejspíš obával i ruský vydavatel, který sice převzal původní obálku, avšak nahé kreslené děvčátko přioblíkl do červených šatiček...

K tomu měla co říct i Martina Bekešová, redaktorka českého vydání. Ani u nás nebylo snadné prosadit původní obálku – přece jen, je hodně neobvyklá a nikdo si nebyl jistý, jak zareagují čeští čtenáři.

A co se tohoto žánru obecně týká, upozornění bylo namístě. Někteří dnes tyto drsné skandinávské krimi romány s chutí vyhledávají, ale pořád ještě jsou i čtenáři, kteří mají rádi klasické detektivky typu Agathy Christie. Ty by nečekané setkání s takovýmto silným příběhem nejspíš nemile překvapilo.

Autoři nám také prozradili, že Vraní dívku původně zamýšleli jako jeden velký román. Redaktor jim ovšem velmi rychle vysvětlil, že 1200 stran od úplně neznámých, začínajících spisovatelů, to je pro každé vydavatelství jednoduše obchodní sebevražda. A tak svůj příběh rozdělili na tři části.

U nás by měla závěrečná část trilogie vyjít pod názvem Pýthiiny rady někdy brzy na podzim příštího roku.

K literatuře nám něco řekl i režisér Jakub Kohák. A sice to, že on sám čte velmi rád – a hodně pomalu. A taky to bere z gruntu, rozhodl se začít opravdu na začátku a číst postupně. Z autorů, jež jmenoval, bych řekla, že je v této chvíli tak někde na začátku dvacátého století a k současným Seveřanům má tedy ještě hodně daleko. Nakonec však sám řekl, že si podle reakcí svého okolí není ani trochu jistý, jestli má na tento žánr žaludek. „Asi bych se hodně bál.“

Někde ke konci programu padla zajímavá otázka, redaktorka Martina Bekešová nadhodila, jak to asi vlastně celé skončí. Vyhraje dobro nad zlem?

„Opravdu to chcete vědět?“ podíval se na ni Jerker s poněkud tajemným výrazem ve tváři. Martina se na chvíli snad i lekla. „Nevyhraje!“ odpověděl Švéd po chvíli napjatého ticha.
„Takže nevěříte, že lze ten kruh zla, o němž v trilogii píšete, vůbec prolomit?“ zeptala se okamžitě moderátorka, a asi jsme si tu otázku kladli všichni. Jerker se zamyslel a pak své dřívější rázné zamítnutí trochu zmírnil...

„Dalo by se říct, že nevyhraje nic, ani dobro, ani zlo. Je to v podstatě takový otevřený konec. Tohle je asi docela nudná odpověď, co?“

Smáli jsme se – kdepak. Alespoň můžeme být všichni zvědaví dál. A na tu otázku ať si každý odpoví sám, až bude mít dočteno.

Pak už to celé bylo velmi uvolněné – jako by se něco z toho efektu pěti piv (a šestého na stole) přeneslo i na ostatní přítomné. Jerker vyprávěl, jak se s Hakanem potkali – v malém městě dvě stě kilometrů od Stockholmu, kde každý zná každého, si ho všiml na náměstí a najednou měl ohromnou chuť ho políbit...

„Ty si to nepamatuješ,“ přerušil ho klidným hlasem Hakan, „tys byl celý čas opilej.“ A povyprávěl svou verzi prvního setkání, v malém obchůdku s deskami, kde se rockeři potkali a doslova si padli do noty.

A možná si vymýšleli oba. Možná tak nějak podobně probíhá i jejich práce na románech. Každý přijde se svou verzí a potkají se někde uprostřed. Výsledkem je Erik Axl Sund, ta těkavá postava na pomezí, která, jak oba rádi říkají, pak nese odpovědnost za případné nezdary.

Svérázná autorská dvojice pak měla prý jít na oficiální večeři s redaktorkou, s generálním ředitelem firmy Euromedia a několika dalšími lidmi. Nejsem si jistá, jestli to nakonec vypadalo tak „oficiálně“, tak si to nejspíš hostitelé představovali. Ale dovedu si představit, že to mohla být docela velká legrace.

A koneckonců noční Praha by pro autory tohoto ražení taky mohla být opravdu velmi inspirativní. Kdoví, kam nás zavedou v dalších příbězích.

Míša
bux.cz

Přidat komentář

Když ale přišli do baru Krásný ztráty na křest své nové knihy Hladový oheň, překvapili mnoho fanoušků svou zamlklostí. Děsivé frajery z obálky knih připomínali jenom tmavým oblečením.

Jenže pak se rozpovídali o svých knihách.

Skákali si do řeči, bez skrupulí si z rukou kradli mikrofon, a člověk v nich najednou viděl ty svérázné autory, kteří si neváhají dát do nosu, když se jim nelíbí, co ten druhý napsal.

„Já mám tendenci psát spoustu vět o ničem, zatímco Hakan je zase mistr zkratky – napíše jednu větu, která by šla rozepsat na celou kapitolu,“ popsal průběh jejich psaní Jerker Eriksson. „Jsme v podstatě jako voda a oheň.“

Jak se tedy seznámili, když jsou tak rozdílní?

„Už je to přes 20 let. Oba pocházíme z malého městečka pár set kilometrů od Stockholmu,“ chopil se slova Hakan Axlander, „proto jsme na sebe dřív nebo později museli narazit. Jednoho dne jsem byl příšerně opilý a uviděl jsem Jerkera na náměstí. Zaujal mě natolik, že jsem dostal chuť ho políbit, což jsem taky udělal,“ směje se. „Od té doby jsme nejlepší přátelé.“

Dá se tedy říct, že severský psychopat Erik Axl Sund se zrodil z polibku. Za šílené jsou ale mnohými kritiky považovány i samotné obálky knih. Mnohdy budí kontroverzní reakce.

„Hrozně nás těší, že český nakladatel použil naše původní obálky,“ nechali se slyšet autoři. Prý je na světě kromě Švédska jen málo zemí, které znepokojivou malbu nahé holčičky nijak necenzurovali. „Spousta nakladatelů obálku prostě vytvoří novou, ale v Rusku třeba holčičku jenom oblékli do červených šatiček, aby tolik nepobuřovala.“

Česká redaktorka prozradila, že už se usilovně pracuje na překladu třetí knihy z trilogie o Victorii Bergmanové. „Bude se jmenovat Pýthiiny rady a vyjde příští rok v létě,“ řekla.

Jerker Eriksson a Hakan Axlander Sundquist ale už jsou dál. Ve Švédsku už jim letos v květnu vyšla první kniha z nové série nazvané Melancholie. „Na rozdíl od Vraní dívky nepůjde o trilogii, nýbrž o tři samostatné knihy. Každá bude v duchu jedné barvy. Jako první je to černá Melancholie, po ní přijde šedá a nakonec bílá,“ svěřil se dychtivým čtenářům Jerker.

„…hollywoodský happyend ale nečekejte!“ podotkl Hakan s tím, že momentálně se potýkají s druhou knihou.

I sérii Melancholie plánuje Knižní klub vydat. Čeští čtenáři si totiž Erika Axla Sunda a jeho psycho thrillery oblíbili. Důkazem byla dlouhá fronta, která se po slavnostním pokřtění Hladového ohně utvořila. A nezůstalo jen u podpisů, Hakan i Jerker ochotně pózovali pro fotografy a s několika šťastlivci se i vyfotili.

Pak se jako mávnutím vraních křídel vytratili do mlžných pražských uliček. Možná nasbírat inspiraci, možná se opít, možná obojí…

Radek, Knižní klub

Přidat komentář

„Jen jsme chtěli zpracovat vlastní traumata i to, co se každý den můžete dočíst v novinách,“ říkají autoři, kteří přijeli do Česka na knižní turné spojené s vydáním druhého dílu, který se jmenuje Hladový oheň.

Oba autoři si uvědomují, že drastický popis násilí páchaného zejména na dětech může čtenáře odrazovat. „V Německu nebo u vás v Česku čtenáři to násilí těžce nesou. Zajímavé je, že třeba v Itálii nebo v Portugalsku se víc řeší homosexualita některých postav,“ vysvětlují. Reakce mohou porovnávat, Vraní dívka vyšla v téměř čtyřiceti jazycích.

Psát začali, aby se uvolnili v těžkém období, kdy se oba potýkali s osobní i vztahovou krizí. Román se jevil jako příležitost přijít na jiné myšlenky. Nejprve nešlo o kriminálku, ale o příběh zneužívání. Teprve když oba přátelé začali uvažovat o tom, že se z něj stane skutečná kniha a nabídnou ji nakladateli, předělali ho na detektivku. „Aby ho vůbec někdo chtěl číst,“ smějí se dnes.

Hrdinou byl původně muž – vyšetřovatel. „Jenomže někde kolem sté strany nám došlo, že je to vlastně žena. Že nám na něm pořád něco nesedí. Přepsali jsme jeho jméno na ženské – a rázem to bylo v pořádku,“ vysvětlují. Napsali tisíc stran, až nakladatel je přesvědčil, že je dobré je rozdělit do tří částí.

Thriller o zneužívání dětí má na obálce lehce pozměněný obraz od tradičního umělce Carla Larssona, který je takovým švédským Josefem Ladou. „Jeho idylické Švédsko zdobí domácnosti, hotely, knihovny, je na každém kroku. Chtěli jsme ukázat, jak je to falešné. Švédsko je mistrem v tom, jak samo sebe představuje v tom nejlepším světle. Za tím je násilí, utrpení, zlo,“ vysvětluje duo Erik Axl Sund.

Zvykli si i na to, že jim píší fanoušci. Nejhorší nejsou ti, kterým vadí znetvořený Larssonův obraz či kruté líčení z románu. „Začali se nám ozývat čtenáři a čtenářky, kteří píší – díky, že jste měli odvahu napsat to, co se stalo i mně,“ dodávají.

Eriksson a Sundquist přitom začínali jako muzikanti v kapele. „Proto nemáme problém se společným psaním. Už několik let se vídáme denně, pracujeme, naše rodiny se přátelí. Ty tam jsou časy, kdy jsme se kvůli psaní poprali,“ smějí se oba. Je vidět, že bonmot o tom, že diskuse nad rukopisem se nejlépe řeší pěstmi, hrají nejmíň posté.


10.11.2014 Mladá fronta DNES  

Přidat komentář