Pohádky k neuvěření

Jones do ní přimíchal loudavého lidožrouta, kterému trvá dvacet hodin, než si říhne po snídani. Také kapitána námořníků, jenž chodí po palubě zásadně s kalhotami na hlavě, takže mu není rozumět, když chce změnit kurz. Nebo kočku, která si vyměňuje na noc ocásek, jenž září jako meč z Hvězdných válek.

Jones pohádky napsal už v osmdesátých letech, česky jsou k mání poprvé. Není to však jeho prvotina, už dřív u nás vyšly Barbaři. Jde o netradiční pohled na dějiny římské říše – líčí je očima barbarských kmenů a nutně dochází k závěru, že barbarsky se chovali spíš římští vojáci. U nás známá (a naprosto rozebraná) je také parodie na sci-filiteraturu jménem Vesmírná loď Titanic, u jejíhož zrodu stál i zasloužilý autor sci-fi Douglas Adams.

Pohádky k neuvěření ovšem nepatlají páté přes deváté. Jsou tu sice bláznivé nápady, ale Jones je pan spisovatel – vystřihuje větné piruety a zavinuje pointy, je radost ho číst. Nejenom pro děti, ale i pro dospělé. Jeho plavčíci jsou mrštní jako šproti a mořské panny rychlé jako třiatřicet tuňáků a moudrý král v pohádce Lechtač Lenny tvrdí:„Úsměvy nejsou jako zlato, můžeš je rozhazovat plnými hrstmi, a přece neubudou.“

Objeví se tu i poučení a výchovný aspekt, Jones trestá zlo a odměňuje dobro, ale za všech okolností si hlavně hraje. Nakladatel srovnává pohádky Terryho Jonese s Janem Werichem a jeho Fimfárem, popřípadě s později vydanými Deoduchy. Jones je fantazmagoričtější, ale koneckonců podobně laskavý. A pohádky zaujmou i díky ilustracím, které dělal držitel několika výtvarných ocenění Michael Foreman.


18.6.2014 Mladá fronta DNES

Přidat komentář

Nic neškodí, že prvně vyšly v roce 1981. To zpoždění je spíš svědectvím slepoty či zášti té doby u nás.

Dobré pohádkové příběhy nejsou omezeny časem, v němž se odehrávají, natož věkem čtenářů, kteří si je chtějí přečíst. Zvlášť v Jonesově případě jsou to povídání určená malým i velkým. S inspirací klasických pohádek, světa arabských příběhů i starořeckých bajek.

Cestuje se časem. Tomík se díky zázračné bobuli z keře dostane mezi dinosaury, Nikobobin s kamarádkou Rózou zase do roku 1545 i do benátského dóžecího paláce, kde vládcova dcerka Beatrice trpí nudou. A úvodní Loď bláznů, kam se nalodí mladík Ben, zase připomíná věčný Kocourkov. Pravda, příběh vladaře, který si chtěl sáhnout na Měsíc, a proto nechal rozbourat města i vesnice, aby měl dostatek kamene na stavbu věže mířící až k němu, připomíná současný svět.

Jones, stejně jako Monty Python, miluje nonsens. Protiklady, paradoxy, to jsou jeho radosti. Proto si vymyslí lidožrouta, ovšem super pomalého, takže mu trvá dny a měsíce, než k jeho pidimozečku dorazí myšlenka.

Podle plánu se má 20. července odehrát poslední show Monty Pythonů, která má být přenášena do patnácti stovek kin. Bude-li to konec této skupiny, jisté je, že jejich zaznamenaná vystoupení, filmy, skeče, ale i pohádky Terryho Jonese budou žít věčně.


12.7.2014 Právo

Přidat komentář