Když Rembrandt maloval Noční hlídku, umírala mu nahoře v pokoji žena a služka se chodila ptát, kdy se přijde rozloučit. A malíř opakoval: Hned jdu, ještě chvilku, chviličku. Svou ženu už nestihl. „Bojím se,“ říká PETR JANDA (70), když mi to vypráví, „že je to i můj případ.“ O své posedlosti napsal do knihy Olympic 50 až odzbrojující zpověď, kde nešetří ani sebe, ani své kolegy. A mě při její četbě napadlo několik otázek.
Letos v květnu jste slavil hned dvakrát – sedmdesátiny a narození dcery. Když se ohlédnete, co byl převážně váš život?Od roku 1963 jsem odehrál šest a půl tisíce koncertů. Někdy i třicet osm koncertů měsíčně, a jestli vám to kalendářně nesedí, tak je to tím, že jsem hrál i třikrát denně.
Neuteklo vám někdy něco? Rodina? Kámoši?Vždycky jsem to bral jako daň, že ta posedlost je nutná pro to, co celý život dělám.
Podle knížky to vypadá, že máte dobrou paměť.Já mám výbornou paměť a lidi žasnou, když vzpomínají, že byli v roce 1972 na Olympiku ve Svitavách, a já je informuju: Ano, tam přišlo tolik a tolik lidí, šatna byla za pódiem a netekla teplá voda. Ten první životopis, Dávno, jsem celý psal z hlavy, až ve finále jsem poprosil historiky, aby mi dorovnali historická fakta. A teď jsem si vzal na pomoc staré diáře. Mám všechny kromě let 1963 a 1964. I z toho je vidět, že jsem nevěřil, že to jako kapela někam dotáhneme.
Co z nich lze vyčíst?Téměř všechno – když byl koncert vyprodaný, je dotyčný zápis označený plným kolečkem, když přišlo lidí málo, nakreslil jsem do něj polovinu kruhu – v osmdesátých letech jsem do diářů psal i výdělky a pak jsou tam i jakési záhadné značky, bohužel jsem zapomněl, co znamenají.
Při četbě mě překvapilo, jak často bylo dusno uvnitř tak úspěšné kapely. V první vlně to souviselo s tím, že v polovině šedesátých letech, v éře Beatles, jsme přestali mít chuť doprovázet zpěváky – takže odešli Miki Volek, se kterým už to ale skoro nešlo, protože ho dohnaly drogy a chlast, nebo například Petr Kaplan, který se vrátil z vojny a už pro něj v kapele nebylo místo. Ten mi celej život zazlíval, že jsem mu „ukradl“ název Olympic, ale nechápu, co by s tou značkou dělal, když hrál celej život Roll Over Beethoven. Musel odejít i Pavel Bobek, Yvonne Přenosilová, Pepa Laufer …
… a Josefu Lauferovi jste to řekli a zavřeli dveře autobusu a ujeli. To je dost drsné.Já to dělal nerad, jenže jak šel po tom Václaváku, kluci na mě křičeli, abych ho vyhodil, že s ním hrát nechtějí. Je legrační, že mou nejčernější noční můrou je můj vlastní vyhazov . Opakovaně se mi v noci zdá situace, kdy hrajeme ve Sportovní hale, já se zdržím v šatně, nemůžu něco najít a najednou slyším: Oni už hrajou! Utíkám s hrůzou na jeviště, jak to tak ve snech bývá, nemůžu se trefi t do těch správných dveří, a když vyběhnu na pódium, je mi oznámeno: Ty už s námi nehraješ. Lidi sice pískají, chtějí Jandu, ale není mi to nic platný.
Poměrně zásadní rozkol jste měl s Pavlem Chrastinou, který někdy na konci 60. let, na sklonku vašeho prvního zlatého období, řekl, že si hraním vždycky jenom chtěl vydělat na studium na FAMU …… což jsem bral jako zradu. Byli jsme si hodně blízko, psal ty nejhezčí texty, ale tohle mě bolelo, zvlášť když ve filmu se nikdy neprosadil. Ale textař byl skvělý. K písničce Jednou z alba Dávno v roce 1995 napsal verš
„až si nás nejvrchnější kritik zavolá“. To mi přijde přesné. Když jsem mu to pustil smíchané, rozplakal se. Na druhý straně, v době jeho odchodu, v roce 1969, byla jeho role v Olympiku vyčerpaná.
Během vaší slavné komponované trilogie Prázdniny na zemi, Ulice a Laboratoř bylo pro změnu těžké napětí mezi vámi a bubeníkem Petrem Hejdukem. Naším zásadním problémem bylo, že jsem nechtěl hrát jeho písničky. On byl duší popař, jak později potvrdil s Ivetou Bartošovou, které napsal hit Hej, pane diskžokej. Jenže já takový ten laciný pop vždycky nesnášel. Rocková kapela pracuje jako tým a výsledné dílo je většinou kolektivní. V popu je každý za sebe, to mu zřejmě vyhovovalo víc. Měl autorské ambice, jenomže v době „ trilogie“ se kolektivní dílo vytratilo. Odmítal cokoli vymejšlet, a já mu tedy musel psát noty na buben. V big beatu je to opravdu směšný.
V historii kapely jsou i smutné věci: v knížce obsáhle popisujete situaci kolem sebevraždy Mirka Berky, vlastně tehdy posledního pravého „olympického“ člena.To bylo šílený, zvlášť když jsme se ještě krátce předtím pohádali. Až posléze jsme se dozvěděli, že byl gambler, hrál karty – já to vůbec nevěděl. Jeho žena před šesti lety skočila pod vlak a jejich dcera Anička je na drogách. Je to tragédie. Vždycky když přijdou peníze z Intergramu, Mirkovu část tantiém ukládám stranou a s bolestí v srdci část dávám jeho dceři, ačkoli vím, za co je utratí.
Překvapila mě jedna věc – byli jste zavedená značka, a přesto jste měli po rozpadu první sestavy celá léta problém sehnat dobré muzikanty.Dneska bych si vybral na konzervatoři z padesáti technicky brilantních basistů, ale tehdy – začátkem sedmdesátých let – umělo hrát hrozně málo lidí. Vzpomínám si, jak se u nás ucházel o místo Štěpán Rak, později respektovaný profesor klasické kytary na Státní konzervatoři, hledali jsme, kde se dalo. Musíte si uvědomit, že ještě na začátku sedmé dekády byl rokenrol teprve patnáct let stará hudba a elektrická kytara nový nástroj. Nikde se nevyučoval, všichni jsme byli samouci.
Udělal jste někdy jako kapelník chybu?Byla chyba, že jsme vzali začátkem sedmdesátých let Jirku Korna na basu. Já byl v šoku, pamatoval jsem si ho jako máničku z Rebels, ale on se díky Frantovi Čechovi dávno věnoval popu. Dokonce na plakátech byl psán větším písmem než Olympic, což mi opravdu hodně vadilo. Byla to slepá cesta a zdrželo nás to o dobré čtyři roky. A pak jsem taky udělal režimu ústupek s písničkou Mám chuť žít, kterou jsem napsal jako úlitbu v době, kdy jsme měli nějaký velký průšvih.
Proč měl Olympic v sedmdesátých letech takovou krizi? Až do Prázdnin na Zemi v podstatě paběrkoval.Měl jsem skladatelskou mizérii. Chodil jsem na konzervatoř, na kompozici k Harrymu Macourkovi, který byl odkojen swingem, a protože každý učitel do vás vroste, začal jsem do písniček cpát zmenšené akordy, psal komplikovaně a většinou to byly hrozné blbosti.
Takže litujete, že jste si „přivodil“ hudební vzdělání?To vůbec ne. To dobré, co mě škola naučila, ze mě vypadlo vzápětí, když jsem začal psát Prázdniny na Zemi. Což byla vlastně velká kompozice, kterou jsem na škole studoval. A taky bylo jasné dané téma – v té době byla ekologie v plenkách a republika strašně zamořená smogem: Vltava smrděla a řada druhů hub, třeba lišky, vůbec nerostla.
Sedli jsme si se Zdeňkem Rytířem a napsali si kapitoly – země, voda, vzduch a tak dále. Bylo jich devět jako Beethovenových symfonií, jelikož mi připadlo, že to tak má být. Tehdy začalo čtyřleté období, kdy ze mě padaly hity jako Jasná zpráva, Okno mé lásky. Šlo to ze mě proudem, skoro jsem se bál sednout doma ke kytaře. Jako bych podepsal smlouvu s ďáblem. Důkazem je písnička: Jasná zpráva a Osmý den původně byly jedna skladba, kterou jsem nakonec rozpůlil – říkal jsem si, že tolik nápadu v jedné písničce, to by byl hřích
.
Vzpomenete si ještě, kdy vás to napadlo?Když jsem se zadíval do očí naší překrásné sedmnáctileté sousedky.
Dozvěděla se to?Samozřejmě.
Měl jste pocit, že váš talent bude fungovat už navěky? Ne, vždycky jsem se bál ztráty invence, měl jsem i dlouhá, kritická období, kdy mi to nešlo. Navíc, čím jsem starší, skládá se mi hůř. Tři čtvrtě roku jsem nesložil nic, i když je fakt, že se mi narodila dcera a psal jsem knížku, ale ta šílená vášeň skládat, ta už ve mně není. S kytarou je to ovšem jiný.
Co je to za vášeň?Pořád hraju na kytaru. Pořád. Třeba Pavel Chrastina byl velmi talentovaný, ale není pracovitý. Když nemáš sicfl ajš, tu ochotu to „vysedět“, nedokážeš to. Rossini napsal jedinou operu, Lazebníka sevillského. Psal ji v posteli, a když mu rozepsaný arch upadl na zem, byl tak línej, že než aby ho zvednul, zkomponoval ten list znova. Já bych ho zvednul, pochopitelně.
Vy jste přece měl být houslista …Hrál jsem na vysoké úrovni, celých devět let. Měl jsem v repertoáru koncert Mendelssohna, Mozarta, Paganiniho a další, bohužel – nebo bohudík – jsem nešel na konzervatoř, protože můj kantor, Vojtěch Freit, říkal, že je tam učí jakýsi profesor Micka, který by mi zničil techniku. Postupně jsem ztrácel motivaci a do toho přišla kytara.
Mohl jste být slavný jako Hudeček?Hudeček byl bůh – ten nás zválcoval všechny. Pamatuju si, že hrál ve Smetanově síni narvané holkama, které ječely jako při Beatles. Mnohem později jsme se s Vaškem společně vraceli z nějakého hraní v Moskvě a dávali jsme si v letadle pěkně do nosu. A on mi podal ty svoje šíleně drahý housle a chtěl, abych mu zahrál Snad jsem to zavinil já.
Táta prý na vás byl pyšný. Nepomstil se vám za zběhnutí od houslí tím, že – jak píšete – nikdy nenavštívil koncert Olympiku?To vůbec. Táta byl strašně hodnej člověk, který si dost vytrpěl – v padesátých letech byl zavřený, právnický řemeslo pak už nikdy nesměl dělat a živil se jako korektor v novinách. Táta v sobě žádný takový zloby neměl. Naopak mi ohromně pomáhal.
V roce 2002 jste vystoupili na Letenské pláni před Rolling Stones. To musel být mohutný zážitek.Vzpomínám si, jak jsem se během písničky Okno mé lásky vydal při sólu na kraj pódia po rampě, po které běhal Jagger. Někde v půlce jsem se otočil a s hrůzou zjistil, že to k mikrofonu mám asi tak padesát metrů a že se v žádném případě nestačím vrátit do začátku další sloky. Holt, světové měřítko.
11.10.2012 Reflex
Přidat komentář
