Matky
Nakladatel: | Odeon (EUROMEDIA GROUP, a.s.) | |
---|---|---|
Edice: | Česká řada | |
Jazyk: | česky | |
Pořadí vydání: | 1. | |
Rok a měsíc vydání: | 2012/11 | |
Počet stran: | 144 | |
Typ, vazba: | Kniha, pevná | |
Formát, hmotnost: | 134 × 206 mm, 266 g | |
Více podrobností |
Běžná cena: | 199 Kč |
---|---|
Toto vydání aktuálně nelze zakoupit, protože jej nemáme na skladě, podívejte se na jiná vydání tohoto titulu |
|
Jiná vydání |
Informace o dostupnosti
Zboží bohužel momentálně není skladem. Pokud chcete být emailem informováni o jeho naskladnění, klikněte na tlačítko "Sledovat titul" a zadejte svou emailovou adresu. Poslední změna: 15.12.2024 07:14 |
Anotace
Vypravěč příběhu je jako Charon, převozník mrtvých. Celý svůj život strávil ve vrátnici nemocnice. Kolem něj postupují nejen dějiny, ale i řada žen, které řeší svůj problém: mají, anebo naopak nemají děti. Prozaický debut mladého českého autora.Další verze titulu
Matky | 1. vydání |
Skladem, doručíme do Vánoc.
|
Matky | 1. vydání |
Skladem, doručíme do Vánoc.
|
The Mothers | 1. vydání |
Poslední kus skladem, nezaručíme dodání do Vánoc.
|
Matky | 1. vydání |
Poslední kus skladem, nezaručíme dodání do Vánoc.
|
Specifikace
Název: Matky
Autor: Jan Koubek
Titul je zařazen do žánrů:
ISBN: 978-80-207-1455-8
EAN: 9788020714558
Objednací kód: -
Odborné recenze
Skládanka o šťastných i zoufalých Matkách
17.12.2012Po delší pauze pokračuje nakladatelství Odeon v objevování a vydávání nadějných mladých autorů prvotinou Jana Koubka nazvanou Matky. Stojí za přečtení a vzbuzuje zvědavost, kudy se spisovatel po tak vydařeném debutu vydá. Mimochodem Koubek je manželem Jakuby Katalpy, které letos vyšla třetí kniha. Což by nebylo nutné říkat, kdyby její román Němci a Koubkův debut neměly leccos společného.
Čtenářské recenze
Čtenářské recenze: Jan Koubek - Matky
6.3.2013Nakladatelství Odeon se zaměřuje především na nejlepší či nejprestižnější světovou literaturu jak současnou, tak již klasickou. Ovšem objevuje se i s tituly nových českých autorů, a mezi poslední takové počiny patří vydání knižního debutu Jana Koubka (*1977) pod názvem „Matky“.
Odkazy
Matky a jedna malá sbírka poztrácených věcí
21.11.2012V nemocnici v Tichém Újezdě mají trochu podivínského vrátného. Už je mu 82 let, a přece tam ještě je, sedí si ve své malé kukani, zdraví příchozí a sbírá zapomenuté předměty. Občas za ním někdo přijde, ať už ze zdravotnického personálu nebo náhodní kolemjdoucí, na kus řeči nebo na cigaretu.
Pozoruhodný debut mladého českého autora
22.11.2012Euromedia Group – Odeon vydává novelu mladého, nadějného autora Jana Jakoubka, Matky.
Fascinuje mě experimentování s větami
15.1.2013Příběhy žen, jak je v průběhu let sledoval vrátný nemocnice, který si ukládal jako muzeální kousky zapomenuté věci, dokázal Jan Koubek (1977) proměnit v působivé svědectví o době válečné i o sedmdesátých až devadesátých letech. Jednotlivé osudy matek skutečných či žen po této roli toužících se staly víc než jen portréty osamělých lidí. Česká literatura získala nový talent.
Jmenuju se Jan Koubek
17.1.2013Jmenuju se Petr Ramon a v Tichém Újezdě žiju už osmdesát dva let. Pracuju jako vrátný, jako strážce brány, jako kerberos. A protože pracuju v nemocnici, podobám se také Cháronovi - a zatímco jemu se to stalo jenom jednou, totiž že propustil někoho zpět do světa živých - Orfea a jeho milou Eurydiku - mně se to stává mnohem častěji: nemocní přijdou se smrtí na jazyku a odejdou po svých. (Těmito slovy začíná novela MATKY.)
Spisovatel Jan Koubek, který loni debutoval v Odeonu prózou Matky, byl hostem Kateřiny Rathouské
8.3.2013Autor zdařilé prvotiny byl 5. března v 19 hodin hostem v pořadu Čajovna Českého rozhlasu Vltava. A vy se můžete zaposlouchat...
Hodnocení a komentáře
Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.
Přidejte svůj komentář
Ukázka z textu
Přívěsek na klíče patří doktorce Rosenthalové. Jsou to nůžky, maličké stříbrné nůžky, jejichž břity jsou spojené šroubkem natolik titěrným, že se do závitu musel upevnit špičkou jehly nebo pinzetou.
Doktorce Rosenthalové připomínají to, od čeho se odstřihla, a také vlasy, o které přišla, když ji odvezli do koncentráku; dlouhé rusé vlasy, které jí ostatní ženy záviděly a na které si dobře vzpomínám, protože v obecné škole sedávala doktorka Rosenthalová přede mnou, tehdy ještě Věra, Věra Mossesová.
Když jsem se jako kluk díval na Věrčiny vlasy, ani ve snu by mě nenapadlo, že se stane doktorkou, ani to, že jednoho dne ji postaví na betonovou rampu a budou se rozhodovat, jestli ji nechají žít, nebo jestli ji promění v kouř, valící se z komína přímo k nebi.
Věřiny vlasy zářily jako večerní slunce, jako střecha na kostelní věži, opláštěná mědí, a všichni mí spolužáci se toužili těch vlasů dotýkat, mnout je v prstech nebo je líbat, jenom já ne; mně se ty vlasy zdály posvátné.
Myslím na prázdný dům, který před několika lety dostala zpět, horní patro je cítit rodinným životem neznámých lidí a v přízemí zůstaly stopy zrušené mateřské školky; malá lehátka, zapomenuté přezůvky, věšáky označené obrázky. Věra, opuštěná a vyprázdněná podobně jako někdejší otcova vila, prochází zničenými pokoji, luští nápisy vyryté v omítce, pláče nad rozklíženými okenními rámy. Není tu nic, co by dávalo jejímu životu smysl, ona sama je stará a nepotřebná. Něco se pokazilo, tehdy, když společně s ostatními nastupovala do transportu, který mířil do Terezína, a posléze do Osvětimi; tehdy, když opouštěla svou dceru a do matčiny náruče odkládala syna, aby mohla následovat vysokého, tmavovlasého důstojníka SS; tehdy, když uléhala na studené lůžko pod nemilosrdnou hlavici rentgenu.
Copak by mohla ještě něco napravit?
Kdesi jsem četl, že každému člověku se zdá jeho vlastní život jedinečný a neopakovatelný, ale sám za sebe bych řekl, že život podobný tomu mému by mohlo žít tisíc dalších lidí. Přesto ho mám rád a líbí se mi; teď už to můžu říct, když mám většinu života za sebou. Je mi dvaaosmdesát a nechtěl bych, aby něco z mé minulosti bylo jinak, jsem spokojený se vším, co se mi stalo, má minulost mi patří, je součástí mého těla, mě samotného, a já si neumím představit, že bych na ni zanevřel.
Dnes je poslední den v roce a poslední den tisíciletí; kdyby mi před lety někdo řekl, že se toho dožiju, nevěřil bych mu. Rok dva tisíce zní tak neuvěřitelně, že se mi tají dech a podklesávají mi kolena; copak je možné, aby ten, kdo se narodil ještě za rakouského mocnářství a zažil tramvaje tažené koňmi, vstoupil jen tak do nového milénia?