Matky

Vrátný, Petr Ramon, si to všechno pamatuje – a pamatuje si ještě mnohem víc. Za ty desítky let v Tichém Újezdě viděl odrůstat mnohé z těch, jež už dnes ani nejsou naživu, zná pozadí všech příběhů, klevety i pravdu, zná pohnuté osudy i nejnepatrnější, zdánlivě bezvýznamné příhody. Něco z toho se právě váže k těm zapomenutým či opuštěným předmětům, které teď leží u Petra na registrační skříni – přívěsek na klíče, knížka o Africe, skleněné medvědí oko, fialová rtěnka a krabička vitamínů.

Co si Petr Ramon všímá především, to jsou ženy – ženy plné lásky a touhy, ženy zničené životem, ženy-matky i ženy neplodné, zoufale toužící po dítěti. A i ty, co se rozhodují zbavit se dobrovolně dítěte ještě nenarozeného.

Jan Koubek odkrývá životní příběhy těchto několika žen velmi jemným, laskavým způsobem a nenásilnou, nikdy ne příliš tragickou poetikou nás provádí několika generacemi obyvatelstva v Tichém Újezdě. Věčné téma mu ožívá pod rukama a vrcholí ve vskutku nečekaném závěru.

* * * * *

     Hana Sedláková vstoupila do obchodu s obuví na konci srpna, v poledne, právě když se Alois Koutský chystal zavřít a dopřát si polední přestávku. Téměř okamžitě ho uchvátila; byla drobná, nesmělá, a jakmile zahlédla v jeho ruce klíče, pohlédla na hodinky a řekla: „Promiňte, asi jste chtěl zrovna zavírat.“
     Ujistil ji o tom, že oběd rozhodně počká, a zeptal se, co by si přála.
     „Chtěla bych Alice,“ řekla a on si uvědomil, že také tato dívka podlehla reklamě; všechny střevíce vyráběné národním podnikem Svit měly obchodní název a ty, na něž ukazovala naondulovaná dáma vystupující z vozu, se jmenovaly Alice.
     Zavedl Hanu do oddělení dámské obuvi a vyhledal krabici s požadovanými střevíci. Hana se posadila a natáhla nohu. On k ní poklekl a pokusil se ji obout, a po několika dlouhých vteřinách, kdy neúspěšně páčil elegantní střevíček na dívčinu nohu, si musel neochotně připustit, že to nedokáže.
     Hana měla největší nohy, jaké kdy viděl (tedy s výjimkou poručíka Vacovského, jehož nadměrně vyvinutá chodidla si pamatoval z vojny). Oblil ho pot a přemítal, jak jí to naznačit; zamyšleně držel Haninu nohu, navlečenou v průsvitné punčoše s pečlivě narovnaným švem, když tu Hana pokrčila prsty a ostýchavě se zeptala:
     „Děje se něco?“
     Zakoktal se a s rozpáleným obličejem se vnořil hlouběji do regálu. Byl si dobře vědom  marnosti svého počínání, protože celá řada elegantních střevíčků končila číslem čtyřicet tři, zatímco velikost Haniny nohy se jistě šplhala k šestačtyřicítce; byla to prekérní situace a on netušil, jak z ní vyklouznout.
     Nakonec si odkašlal a s pohledem upřeným kamsi do kouta (co nejdále od jejích nohou) jí sdělil, že momentálně nemá na skladě její číslo.
     „A kdy ho dostanete?“ zeptala se a zavazovala si svůj vlastní střevíc, který – jak poznal zrakem odborníka – byl nepochybně šitý na zakázku.
     Proboha, copak nemá ponětí o velikosti svých nohou? Pomyslel si rozčileně a zabořil ruce do kapsy svého keprového pláště.
     Když se Hana postavila, dosahovala mu hlavou sotva k ramenům. Disproporce mezi její malou postavou a obřími chodidly ho vzrušila, takže polkl a odvrátil se.
     „Mám moc velké nohy, viďte,“ řekla s povzdechem a on odpověděl: „Ano.“

Přidat komentář

Jan Jakoubek - Matky

Jmenuju se Petr Ramon a v Tichém Újezdě žiju už osmdesát dva let, začíná zpověď starého muže. Vypravěč příběhu je jako Cháron, jako námořní kapitán, který viděl tonoucí, umírající i ty, které moře záměrně vyvrhlo, přestože se urputně bránili. Jeho manévrovacím prostorem je kamrlík – vrátnice nemocnice, kde strávil celý svůj dospělý život.

Jeho vzpomínky však neznají místo ani čas, rozprostírají se přes celé století; před jeho očima defilují dějiny jako dlouhý zrezivělý vlak. Petr Ramon je očitý svědek. A sběratel předmětů. Na vršek registrační skříně ukládá věci, které někdo ztratil, někde zapomněl.

Stačí je zahlédnout, stačí se dotknout – každá drobnost iniciuje vyprávění, nastaví stav mysli, vstoupíme do děje spolu s ní. Nejprve je tu válka a zlaté vlasy Věry Mossesové; pak přestoupíme do doby, kdy ještě nebylo možné na krutost zapomenout, a pak k časům, kdy bolest náhle ustoupila jak horečka.

Léta sedmdesátá, léta devadesátá. Před našima očima metastázuje kaleidoskop ženských postav. Některé mají děti. A musí se jich nedobrovolně vzdát. Některé nemůžou mít děti, a trpí. A některé je jednoduše mají.

Desítky let procházejí kolem vrátnice, kolem strážce brány, různé ženy a zanechávají stopu, znak. Na konci milénia, u konce s dějinami, se film zpomaluje a krouží zpět. Petr Ramon začíná mluvit sám o sobě. A o své matce. A o Emilovi. Poslední slova tisíciletí, nový příběh.


Ukázka z knihy:

Přívěsek na klíče patří doktorce Rosenthalové. Jsou to nůžky, maličké stříbrné nůžky, jejichž břity jsou spojené šroubkem natolik titěrným, že se do závitu musel upevnit špičkou jehly nebo pinzetou.

Doktorce Rosenthalové připomínají to, od čeho se odstřihla, a také vlasy, o které přišla, když ji odvezli do koncentráku; dlouhé rusé vlasy, které jí ostatní ženy záviděly a na které si dobře vzpomínám, protože v obecné škole sedávala doktorka Rosenthalová přede mnou, tehdy ještě Věra, Věra Mossesová.

Když jsem se jako kluk díval na Věrčiny vlasy, ani ve snu by mě nenapadlo, že se stane doktorkou, ani to, že jednoho dne ji postaví na betonovou rampu a budou se rozhodovat, jestli ji nechají žít, nebo jestli ji promění v kouř, valící se z komína přímo k nebi.

Věřiny vlasy zářily jako večerní slunce, jako střecha na kostelní věži, opláštěná mědí, a všichni mí spolužáci se toužili těch vlasů dotýkat, mnout je v prstech nebo je líbat, jenom já ne; mně se ty vlasy zdály posvátné.

Myslím na prázdný dům, který před několika lety dostala zpět, horní patro je cítit rodinným životem neznámých lidí a v přízemí zůstaly stopy zrušené mateřské školky; malá lehátka, zapomenuté přezůvky, věšáky označené obrázky. Věra, opuštěná a vyprázdněná podobně jako někdejší otcova vila, prochází zničenými pokoji, luští nápisy vyryté v omítce, pláče nad rozklíženými okenními rámy.

Není tu nic, co by dávalo jejímu životu smysl, ona sama je stará a nepotřebná. Něco se pokazilo, tehdy, když společně s ostatními nastupovala do transportu, který mířil do Terezína, a posléze do Osvětimi; tehdy, když opouštěla svou dceru a do matčiny náruče odkládala syna, aby mohla následovat vysokého, tmavovlasého důstojníka SS; tehdy, když uléhala na studené lůžko pod nemilosrdnou hlavici rentgenu.

Copak by mohla ještě něco napravit?

Přidat komentář

Působil jste jako zeměměřič, muzejník, správce IT. Kdy jste se rozhodl psát knihy?

Když uvážím, v kolika letech debutuji, tak vyjádření „na střední škole“, vypadá trochu divně. Ale je to tak. Chodil jsem na zeměměřickou průmyslovku a nejvíc mě bavila čeština, literatura, dějepis a němčina, což nejsou zrovna předměty typické pro tuto školu.

V začátcích mě uchvacovaly různé experimenty, čím bizarnější, tím lepší. Hodně jsem četl prokleté básníky, beatniky, Krchovského a tak. Teprve postupně jsem dospěl k tomu, že psaní, které má jako primární cíl ohromit, šokovat, nemůže obstát. Z mých literárních začátků tak nic nepřežilo.

Proč jste pokračoval?

Protože mě bavil samotný proces psaní. Co všechno se dá s textem udělat. Experimentování se slovy, s větami, s jejich tvarem. To mě fascinuje doposud. Během času jsem se trochu zklidnil a začal pracovat na tom, aby to, co dělám, přežilo alespoň okamžik zrození. Chtěl jsem psát tak, aby se mně samotnému mé psaní dobře četlo.

Na próze Matky se mi mimo jiné líbí, že na rozdíl od řady českých autorů, kteří píšou hlavně o sobě, si všímáte druhých. Kdy jste se třeba rozhodl, že vypravěčem ženských osudů bude starší muž, vrátný v nemocnici?

Máte pravdu, o sobě nepíšu. Momentálně takovou potřebu nemám, možná kdysi. Vypravěče Petra Ramona jsem přibral do textu o něco později, na začátku scházel. Původně jsem si představoval, že každá postava bude svým vlastním vypravěčem. Chtěl jsem se věnovat Věře Rosenthalové, Anně Schillerové a Marii Sedlákové, jejichž osudy byly propojeny domem, odkud jedna druhou vzájemně vyhnala.

Postupně však přede mnou stále více vyvstávala otázka, nakolik je zvolené téma nosné a nakolik vyhovuje příběhu zvolená forma. Kupříkladu Věra Rosenthalová zažila holocaust a na mně bylo zprostředkovat její zážitky čtenáři. Tak aby byla věrohodná a vyhnula se frázovitosti. Pro člověka bez přímé zkušenosti to není zrovna snadné. A tak jsem přišel na potřebu nezainteresovaného vypravěče a napadl mě osmdesátiletý muž, bez vzdělání, celý život na jednom místě. Moc jsem si ho oblíbil.

Bylo těžké převtělit se do ženské postavy, do ženské psychiky?

Nevím, nakolik je to převtělení do ženského myšlení. Spíš mám pocit, že to je mužská představa toho, jak ženy přemýšlejí, reagují. Dobře je to vidět na příběhu Lenky Havlové, která nemůže otěhotnět. Žena by se do její touhy mít dítě vcítila asi jinak. Věrohodnost ale musí posoudit čtenář, nebo spíš čtenářky.

Na západočeské univerzitě jste ještě studoval kulturní antropologii. Co si podle vás naši potomci o nás nebo o naší literatuře pomyslí, řekněme, po sto letech?

Žijeme ve velmi otevřené době, která je nakloněná změnám odehrávajícím se v globálním světě. Co může být za sto let zajímavé na naší době? Určitě jakým způsobem se zdařila či nezdařila integrace Evropy. Jestli idea multikulturalismu, narážející teď na mantinely, byla slepou uličkou, nebo ne. Doufám, že to slepá ulička není, stejně jako projekt sjednocené Evropy. Jistě, integrace má spoustu chyb, ale zároveň jde o neopakovatelnou šanci, která má, navzdory dnešním problémům, velký potenciál do budoucnosti. Byla by škoda takovou šanci promarnit.

A česká literatura?

Co ze současné české literatury přežije a bude se číst za padesát sto let, netuším. Těžko tipovat, protože podle mého soudu v Čechách momentálně není spisovatel, jako byli Hrabal, Kundera, Škvorecký nebo Lustig. To je autor, který by za sebou zanechal silnou stopu i v zahraničí. Z porevolučních věcí mám rád knihu Evangelium a ostružina Vlastimila Třešňáka nebo Danielu Hodrovou a její trilogii Trýznivé město. S odstupem si je mohu přečíst znovu. Mám rád poetiku Ivana Wernische a líbil se mi Gumový betlém Jaroslava Kovandy.


12.1.2013  Právo

Přidat komentář

Co vás přivedlo k napsání novely Matky? Má nějaký předobraz, nebo je to naprosto fiktivní příběh?

Jde o fiktivní příběh, alespoň v tom smyslu, že nepopisuji konkrétní osud z mého okolí. Původně jsem chtěl psát o provázaných osudech Židovky Věry Mossesové, Němky Anny Schillerové, Češky Marie Sedlákové, jednoho domu a jednoho maloměsta. Ale brzy do textu přistoupil mužský vypravěč a dvě nové ženy, pootočil se základní motiv a vznikly Matky.

Vypravěčem příběhu je osmdesátiletý muž. Proč jste si vybral takovou postavu, jak jste nazíral svět jeho očima?

U osmdesátiletého starce si lze leccos dovolit. Ten můj je ke všemu bez vzdělání, zmrzačený, sevřený maloměstem. Díky svému věku obsáhne téměř celé století, hodně zažil, ale když je třeba, slouží mu hůř paměť… Ideální vypravěč.

Víte, kolik žije v ČR mužů s příjmením vašeho hrdiny – Ramon? Jeden jediný. Je to on?

Není. Po pravdě, nijak jsem nezkoumal, kolik žije v republice Ramonů. Potřeboval jsem nějaké v Čechách netypické jméno, protože se jmény Jiří Hrouda nebo Karel Hermann by možná šlo už o jiný příběh.

Jak se píše pětatřicetiletému autorovi o holocaustu? Lze se v duchu do takové doby vrátit, uvědomit si hrůzu prožitku?

Psát o něčem takovém je velmi těžké. Uvědomil jsem si to na příběhu Věry Mossesové. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem se musel sám sebe zeptat, jestli právě ona je vhodná vypravěčka. V konečné verzi proto o hrůze šoa mluví Petr Ramon, nepřímý svědek interpretující cizí osud.

Jste autorem bez klasického životopisu typu „poezii psal od patnácti, ve dvaceti vydal první prózu, o dva roky později druhou atd“ – jedinou stopou je povídka, s níž jste roku 2007 vyhrál soutěž Literárních novin. Napsal jste i jiné texty, povídky, novely?

S prvními literárními pokusy jsem začal na průmyslovce, takže někdy v šestnácti, sedmnácti. V té době jsem měl pocit, že si musím doplnit humanitní, zejména literární, vzdělání a vrhl se na prokleté básníky, romantiky, beatniky. Podle toho také vypadaly mé začátky.

Co do kvantity toho vzniklo docela dost, včetně různých punkových komiksů, ale kvalita byla přinejmenším diskutabilní. O pár let později jsem to vyhodil do kontejneru. Později jsem se pokoušel o „haiku“ básně, prozaický experiment kombinující Whitmana a Lao-C´ se záznamem tokijského koncertu The Orb, různé snově surreálné povídky, skácelovská čtyřverší. Většina z toho nepřežila. Skončila v kamnech, popelnici, nebo jsem to poztrácel. Postupně mě opouštěla potřeba ohromovat a můj styl zcivilněl.

A to jste neměl potřebu někde publikovat?

Měl, alespoň zpočátku. Obesílal jsem různé soutěže, ale jak jsem byl starší a měl jsem víc načteno, tak vzrůstaly pochybnosti. Nadto jsem neměl chuť se kdekoliv družit, psaní ustupovalo jiným aktivitám… Svou tvorbu jsem považoval za pouhou zálibu. Že jsem se zúčastnil soutěže Literárních novin, to byla spíše výjimka a hodně mne překvapilo, jak jsem se tehdy umístil.

Jak dlouho jste Matky psal?

Těžko říct přesně. Průběžně tak tři čtyři roky, včetně počátečních slepých cest a dlouhých pauz, kdy se s textem nic nedělo.

Co jste potom s rukopisem dělal? Hned jste jej poslal do redakcí? Kudy vedla cesta do nakladatelství Odeon?

Rukopis jsem dopracoval a začal posílat do redakcí až na naléhání mé ženy a přátel. Sice mi to nebylo příjemné, na druhou stranu, oni mne znají a vědí, že bych byl schopen text „pilovat“ tak dlouho, až by se vytratil do ztracena.

Text jsem odeslal do většiny velkých nakladatelství s výjimkou těch, ke kterým má či měla vazby moje žena. Reakce byly podobné jako asi u většiny debutantů. Někde nic, někde formální odmítnutí „nehodí se do edičního plánu“, ve dvou případech určitý náznak naděje. Z těch dvou „nadějí“ jste se po nějaké době ozvali vy z nakladatelství Odeon, že máte o rukopis zájem.

Kulturní antropologie Předního východu a středověká kartografie. Jeden obor jste vystudoval, druhý je vaším koníčkem. Co vás na tom uchvacuje? Co si o legendární mapě Piriho Reise, jedné z největších kartografických záhad?

Kulturní antropologie a středověká kartografie se dobře doplňují. Ve 13. století začali po dlouhé pauze cestovat první evropští misionáři a obchodníci směrem na východ a zpátky s sebou přinášeli spoustu poznatků. Nové informace pak formovaly ostatní obory, mimo jiné i kartografii.

Vznikaly první portolánové mapy, měnil se přístup k zobrazované skutečnosti. Kromě toho, osobnosti jako Giovanni Carpini, Vilém z Rubruku nebo Odorik z Pordenone a jejich cesty, to je úžasný materiál. A k mapě Piriho Reise? Kolem té se nashromáždilo tolik spekulací, že její skutečný význam je jimi zcela překrytý.

Já osobně se domnívám, že Piri Reis musel vycházet z informací, které nám v současné době nejsou dostupné. Zajímavě se k této problematice vyjadřuje např. Gavin Menzies, jeho tvrzení jsou ovšem vědecky neprůkazná.

Jaké máte vzpomínky na dětství? Jaká jste měl tajná přání?

Vyrůstal jsem v Praze a nestěžuji si. Mým tajným přáním bylo stát se cibulářem, podle té písničky. Připadalo mi to lepší než popelář, tohle povolání znali všichni, ale cibulář, to musel být „někdo“.

Věříte, že by mohly existovat mimozemské civilizace?

Uvážím-li velikost vesmíru a počet galaxií, tak asi ano. Akorát nevím, jak by si to vyřešili s Ježíšem a obecně s dějinami spásy.

Jedna recenzentka napsala, že knížka je „lahodná, asi jako když si ukrojíte chleba a namažete ho máslem a medem“. Jsou pro vás Matky lahodné? Nebo je to naopak drásavá výpověď o nespravedlnosti doby, krutosti, omylech, paradoxech…

Lahodná výpověď o nespravedlnosti doby, krutosti, omylech, paradoxech…, řekl bych. Nebo též vyprávění o mateřství říznuté úvahami o uplynulém století.

Textem prostupují vjemy – dotyky, vůně – myslel jste na to při psaní? Je to vaše metoda, nebo je to nevědomé, nezáměrné?

Myslel. A jsem rád, že se mi to podařilo do textu dostat.

Jaký citát byste „postavil“ před svou vlastní prózu – máte nějaký oblíbený?

Ve Vita nuova, nebo v Prolukách, nevím přesně, hodnotí Bohumil Hrabal svou hru na klavír. Uměl prý hrát celkem solidně, jenže to, co uměl, ho nebavilo, a to, co chtěl umět, nezahrál. Nevím, jestli to lze vztáhnout k mému psaní, ale někdy ten pocit mám. Tím nemyslím, že by mne nebavilo psát. Spíš, že na sobě musím ještě hodně pracovat.

Vaše žena je známá česká spisovatelka. Jak to mezi vámi, v profesionálním slova smyslu, funguje? Konkurujete si? Podporujete se navzájem? Radíte si, znáte svá díla před vydáním?

To je dáno už samotným přístupem k procesu tvorby. Pro mou ženu je psaní součást fungování v tomto světě a nebere je na lehkou váhu. Mně se naopak často stává, že když mi text nejde, tak jej opustím rozepsaný a víckrát se k němu nevrátím. Nebo zabřednu do malicherností a stagnuji. Neztrácet zápal a dotahovat věci do konce mi dělá potíže. (A tehdy nastupuje má žena a vyvíjí nátlak, abych věci dokončil.)

Nosíte v hlavě nějaký nápad, nějakou látku, kterou byste rád napsal?

Nápadů mám několik, dokonce už jsem něco rozepsal. Uvidíme, co z toho bude.



17.1.2013  Literární noviny 

Přidat komentář

.....do záznamu tohoto rozhovoru...

Jan Koubek - Matky

„ Jmenuju se Petr Ramon a v Tichém Újezdě žiju už osmdesát dva let", začíná zpověď starého muže. Vypravěč příběhu je jako Cháron, jako námořní kapitán, který viděl tonoucí, umírající i ty, které moře záměrně vyvrhlo, přestože se urputně bránili. Jeho manévrovacím prostorem je kamrlík – vrátnice nemocnice, kde strávil celý svůj dospělý život.

Jeho vzpomínky však neznají místo ani čas, rozprostírají se přes celé století; před jeho očima defilují dějiny jako dlouhý zrezivělý vlak. Petr Ramon je očitý svědek. A sběratel předmětů. Na vršek registrační skříně ukládá věci, které někdo ztratil, někde zapomněl. Stačí je zahlédnout, stačí se dotknout – každá drobnost iniciuje vyprávění, nastaví stav mysli, vstoupíme do děje spolu s ní.

Nejprve je tu válka a zlaté vlasy Věry Mossesové; pak přestoupíme do doby, kdy ještě nebylo možné na krutost zapomenout, a pak k časům, kdy bolest náhle ustoupila jak horečka. Léta sedmdesátá, léta devadesátá. Před našima očima metastázuje kaleidoskop ženských postav. Některé mají děti. A musí se jich nedobrovolně vzdát. Některé nemůžou mít děti, a trpí. A některé je jednoduše mají.

Desítky let procházejí kolem vrátnice, kolem strážce brány, různé ženy a zanechávají stopu, znak. Na konci milénia, u konce s dějinami, se film zpomaluje a krouží zpět. Petr Ramon začíná mluvit sám o sobě. A o své matce. A o Emilovi. Poslední slova tisíciletí, nový příběh.

Přidat komentář