Pohádka

Táta mi pomůže na barovou stoličku, nohy se mi houpou vysoko nad podlahou.
„Nemusíš být velký, abys dostal tuhle práci,“ řekne muž za barem. „To poslední, co potřebuju, je další hloupej namakanej svaloun nacpanej steroidama. Těch je tuspousta.“
Kolem nás na stolech leží židle obrácené nohama vzhůru, vzadu v místnosti je malá scéna.
„Ani nevíš, kolik jsem jich musel propustit. Kolik jich tu je jenom tejden nebo dokonce jen jeden večer. Chlapi s velkejma svalama, malejma mozkama a ještěmenšíma pinďourama.“
Pak se rychle podívá na mě „Promiň,“ řekne. „Nebo co už, dyť jsme tu samí chlapi.“
Postaví přede mě sklenici a naplní ji pomerančovým džusem.

V Odeonu právě vyšla knížka dánského autora Jonase T. Bengtssona. Jeho třetí, první u nás přeložená. Jmenuje se Pohádka. Už obálka naznačuje, že to zas tak pohádkové nebude. Kluk nevesele hledí oknem někam do dáli, nejspíš ubíhající krajina. „Za okny vlaku zapadá slunce. Rychle, jako by muselo něco stihnout.“

Nikdy se vlastně přesně nedovíme, před čím to táta vlastně utíká, ale tušíme mnohé. Tušíme to kromě jiného z lekcí, které dává svému synovi. Snaží se ho vést k samostatnému přemýšlení, zabránit tomu, aby se z něj stal jen další jeden otupělý běžný občan, který kromě práce u pásu a večeře u televize nezná mnoho jiného.

„Nikdy nesmíš šetřit,“ povídá. „Jo, samozřejmě, když něco chceš. Kolo, můžeš šetřit na kolo. Ale peníze by se neměly schovávat. Lidi, co schovávají peníze, jsou nešťastní. Používej je. Však ony zase přijdou.“

Některé jeho neobvyklé nápady jsou snad trochu překračují míru. Kde je hranice, co dítěti máme odhalit a co ne? Před jakými hrůzami je ochraňovat, a na jaké se je radši co nejrychleji snažit připravit? A možná se nakonec dětská představivost popere s každým novým poznatkem po svém. Tady třeba máme do činění kluka se snad až příliš bujnou fantazií, která mu nicméně pomáhá dívat se na svět po svém. A do toho ani otec ne vždy vidí...

Klouček velmi brzy začíná kreslit. Papír a tužku má vždycky po ruce, mrká a pod víčky si schovává obrazy, pak kreslí. Občas krásně, občas trochu děsivě... Možná je kreslení jediný způsob, jak zachytit něco z toho rychle plynoucího času. Neustále se stěhují, nikde dlouho nenajdou klid. Neustále nová prostředí, noví lidé. Chlapec si všude rychle zvykne, najde si kamaráda nebo něco, co strhne jeho pozornost, ale tak se přece nedá žít navěky, ne?

Nedá. A zvrat přijde v nejméně očekávané chvíli. Pro čtenáře tím víc šokující, že celý příběh, tuto scénu nevyjímaje, vnímá očima dítěte.

Příběh tím však nekončí. Naopak – vlastně ještě jen začíná. Autor nás nezvykle stručným, velmi působivým stylem provádí pozdějšími lety našeho malého hrdiny, seznamuje nás s dalšími místy, s dalšími postavami, co se míhají jeho životem, až dokud nepřekvapí podruhé – v několika stranách závěru knihy.

Ať čekáte cokoli, Pohádka vám nejspíš přinese něco trochu jiného. V každém případě se jedná o výborně napsaný román, o kvalitní literaturu, která je zároveň obdivuhodně čtivá. Zůstává jen doufat, že brzy budeme mít možnost obeznámit se s dalšími díly tohoto autora.

Přidat komentář

Jonas T. Bengtsson: Pohádka

Je mi šest let. A zrovna zastřelili Olofa Palmeho.

Takovou lapidární i mrazivou poznámkou začíná příběh otce a syna. Žijí bez identity, v atmosféře neustálého napětí, v realitě nuzného bydlení a průměrného jídla. Základním pravidlem je být ostražitý. Dalším pravidlem je s nikým se moc nebavit, rozhodně ne o rodině, rozhodně ne o škole, rozhodně ne o jménech. Neustále putují, stěhují se z místa na místo, mění města jako kulisy. Otec střídá zaměstnání, chlapec střídá pokoje.

Otec ho rituálně zasvěcuje – předávané životní zkušenosti nahrazují oficiální školní docházku. Porušování desatera je na denním pořádku. Proč ho však dodržovat, když s ním ostatní zacházejí jak s hadrem na nádobí?

Postupně, společně s chlapcem, který by se klidně mohl jmenovat Petr, projdeme vrstvy paměti: kým doopravdy byl jeho otec, co udělal tak strašného a proč se musí skrývat?

V Pohádce rozhodně nejde o novodobou variaci na vítězství dobra nad zlem. Pravda a láska nevítězí. Naopak, román začíná i končí vraždou a smrt vesele vládne našemu smutnému světu. Od poloviny 80. let do současnosti, trpkým dětstvím k surové dospělosti, od Petra k Mehmetovi, z Kodaně do Berlína.

Trip na zádech obří žáby. Pohádka o králi a princi, pohádka na dobrou noc.

Přidat komentář

V Pohádce rozhodně nejde o novodobou variaci na vítězství dobra nad zlem. Pravda a láska nevítězí. Naopak, román začíná i končí vraždou a smrt vesele vládne našemu smutnému světu. Od poloviny 80. let do současnosti, trpkým dětstvím k surové dospělosti, od Petra k Mehmetovi, z Kodaně do Berlína. Trip na zádech obří žáby. Pohádka o králi a princi, pohádka na dobrou noc.

JONAS T. BENGTSSON (1976) je dánský prozaik. Debutoval roku 2005 románem Amininy dopisy a získal za něj cenu pro literární debut roku. I druhý román Submarino (2007) přinesl autorovi úspěch: strhující vyprávění o dvou bratrech, kteří jsou poznamenáni tragickou událostí z dětství, se dočkal filmového zpracování klasikem dánské kinematografie Thomasem Vinterbergem a následného ocenění filmovou cenou Severské rady.

Roku 2010 autor obdržel literární cenu Pera Olova Enquista; mezi jejími nositeli jsou například Juli Zeh, Daniel Kehlmann či Helle Helle. Pohádka postupně vyjde v osmi zemích a jsou zakoupena i filmová práva. 


Fotografie z tiskové konference, kde autor představil svou knihu:

Přidat komentář

Sám se stal otcem v době, kdy psal první knihu. „Hodně mi to změnilo život, začal jsem o sobě i světě uvažovat odpovědněji. Už proto, že naši rodinu poznamenala duševní choroba, babička skončila natrvalo v léčebně,“ říká autor, jehož postavy se i proto často potýkají s životními traumaty a nemocemi.

„Já se vždy snažil vyhýbat drogám a různým houbám, abych nedopadl stejně. Nejsem alkoholik – alespoň zatím – a psaní je pro mě terapií.“ Tísnivá témata, jež vládnou jeho příběhům, z dánské reality nečerpá. „Spíš jsou odrazem toho, co sám cítím, o čem přemýšlím,“ uvažuje. „Vše vychází ze stavu vaší duše – člověk může být šťastný na neutěšených místech a naopak.“

Potvrzuje, že se nyní severské literatuře – jež především v detektivním žánru zaplavuje i české pulty – daří. „Proč to tak je, nevím,“ říká autor, který prý jako čtenář dává přednost švédským románům. „Je pravda, že máme v Dánsku různé granty a stipendia pro autory. Sám jsem mohl díky grantu psát tři roky bez strachu o obživu. Je to ale velmi individuální. Nejlépe se uživíte, když vaše dílo vychází pravidelně v zahraničí nebo o ně projeví zájem filmaři. Tohle štěstí mívají třeba Jo Nesbo nebo Lars Kepler.“


28.3.2013  Olomoucký deník

Přidat komentář

Jak už to tak v poslední době bývá, drsná severská škola ukazuje zejména ty temnější a krušnější stránky života. A tak není divu, že tento román začíná i končí vraždou, jde tu o tajemství a příběh je napínavý, nedočkáme se však toho, že se v hlavní dějové linii bude pátrat po vinících. O to tu totiž nejde.

Děj se točí kolem otce a syna putujících různými městy, jako by před něčím utíkali. Nedozvíme se však pravou příčinu onoho náhlého střídání míst pobytu, ale i vlastní identity a otcova zaměstnání. Příběh se odehrává v atmosféře jakési hrozby a neustálého napětí. Jednou z mála věcí, které opravdu víme, je mimořádně silný vztah otce a syna, který v knize postupně dospívá.

Jde snad o románové podobenství, anebo o reálně popsaný skrytý život tajného agenta? Kdoví... To si už čtenář musí rozluštit sám.

Jak píše v doslovu Radka Slouková, hrdinové Bengtssonových románů jsou samorostlí jedinci žijící na okraji společnosti. Dánský autor se netají tím, že se snaží psát o lidech, o kterých ostatní psát nechtějí...

A daří se mu psát o nich tak, že u čtenářů vzbuzují sympatie. Je to zásluhou mistrně vykreslené psychologie i díky detailně, realisticky zachycenému sociálnímu prostředí.

Mladý dánský prozaik Jonas T. Bengtsson (nar. 1976), nositel literární ceny Pera Olova Enquista, představil koncem března svůj román osobně v Praze. Do našeho hlavního města prý jezdí rád - byl tu už posedmé.

Psát začal v šestadvaceti letech, jeho první knihou byl před osmi lety román Amininy dopisy. I druhý román Submarino (2007), strhující vyprávění o dvou bratrech, kteří jsou poznamenáni tragickou událostí z dětství a ocitnou se na šikmé ploše, se dočkal úspěchu - a dokonce podle něj natočil film slavný dánský režisér Thomas Vinterberg.

Psaní je prý pro Bengtssona terapie i posedlost - neustále prý opravuje rukopis, dokud mu ho redaktor nesebere...

Knihu Pohádka vydal v překladu Jany Pavlisové Odeon v edici Světová knihovna. Další překlady románu vyjdou v nejbližší době v osmi zemích, zájem je i o jeho zfilmování.


16.4.2013  Naše rodina

Přidat komentář

Začal jste psát, když vám bylo šestadvacet. Do té doby jste se o prózu nezajímal?

Vůbec. Byl jsem takový věčný student a dohromady jsem nedělal nic, jen se poflakoval. Pokaždé, když po mně na vysoké chtěli sepsat práci delší než dvě stránky, vyděsil jsem se a odešel na jinou. Nejblíž jsem byl asi tomu, abych dokončil pedagogickou fakultu, ale i z ní jsem zběhl a nakonec skončil jako scenárista dětských pořadů. Při psaní Pohádky se mi to dost hodilo – třetina z ní je psána z dětského pohledu.

Vaše postavy žijí na okraji společnosti. Co vás na outsiderech tak fascinuje?

Vždycky jsem chtěl psát o lidech, kteří jdou proti zažitým pravidlům. Pohádka je tak trochu otázkou: Lze žít na okraji a zachovat si důstojnost? Osobně si myslím, že to lze, ale je to čím dál složitější, protože se hůř a hůř vyžívá jen s málem peněz, mimo všudypřítomný svět transakcí. Z mé strany jde samozřejmě jen o takový mentální odpor k mainstreamu, v praktické rovině jsem poslušným plátcem daní.

Nebýt ovlivněn a přitom zůstat v lůně společnosti je podle mě nemožné. Spíš jde o míru ovlivnění, o to zachovat si aspoň možnost volby. Hodně lidí žije v přesvědčení, že si musí vydobýt dobrou práci, uznání a prestiž. Je ale dobré se zastavit a zeptat se: A proč bych to vůbec měl dělat? Je to opravdu moje volba?

Nikdy jsem ale nechtěl psát obecně o sociálních problémech. Jen o lidech. Lidech, kteří jsou pod tlakem, testováni okolnostmi. Postava v mé druhé knize Submarino je závislá na drogách. Každý ví, že na tom není nic pěkného, psát pouze o jeho závislosti by nic nového neřeklo. Já ale chtěl ukázat člověka, který se stále snaží zůstat lidskou bytostí, ačkoli se jeho vlastní tělo staví proti.

Máte s okrajem vlastní odpozorovanou zkušenost?

Žiju v jedné z nejhorších částí Kodaně, tam se dá leccos odkoukat. Když jsem se před čtyřmi lety rozvedl, přestěhoval jsem se do menšího bytu. Byl dlouho volný. Můj nový soused mi řekl, že důvodem je vražda, která se v něm prý nedávno stala. Mladou dívku zabil její přítel. Nevyděsil mě ani tak ten fakt vraždy, jako klidný až radostný tón, kterým mi to ten soused vyprávěl.

Dalším důležitým tématem vašeho psaní je psychická dysbalance. Občas mluvíte o tom, že pár lidí z vaší rodiny mělo podobné problémy.

Moje prababička byla v ústavu pro mentálně choré. V průběhu let se stala milenkou jednoho z místních lékařů. Lidé, co do ústavu přišli poprvé, si mysleli, že je jednou z doktorek nebo sestřiček. Nikoho nenapadlo, že je nemocná. Měla na sobě jiné šaty než ostatní pacienti, ani se nechovala jako oni. Byla privilegovaná. Privilegovaný blázen. Od ní jsem určitě něco odpozoroval.

Otec – hrdina Pohádky, ačkoli není mentálně v pořád ku, je jakýmsi druhem vizionáře. Přesto ho nečeká dobrý konec.

Každý prorok musí být nakonec zabit. Připadají lidem moc otravní. Teď ale vážně – pro postavu otce je smrt jediným důstojným řešením situace. A jeho syn to vidí. Pamatuje si ho, když byl ještě zdravý, ví, že by otec z minulosti nikdy nechtěl dopadnout jako zesláblý chudák.

Někteří čtenáři říkají, že na konci zlo zvítězilo, ale tak jsem to při psaní rozhodně nezamýšlel. Pro mě má Pohádka šťastný konec. Hlavní hrdina se naučí důvěřovat i jiným lidem než jen sobě – ve víc si snad nemůžeme troufnout doufat ani my sami.

Dočetla jsem se, že máte rád řecké báje a že inspirovaly i Pohádku. Popravdě jsem tam tu inspiraci nenašla.

Řecké báje jsou skvělé v tom, kolik vyhrocených situací v nich najdete. Hotová spisovatelská studna. Podobně je to i s biblí. Ta by však možná, pokud bychom ji brali jako knihu příběhů, potřebovala lepšího editora. Co mě na těch starověkých příbězích fascinuje, je především jejich struktura, která je prakticky univerzální – lze ji vystopovat v klasických pohádkách i v příbězích ústně předávaných na druhé straně světa. Jako by byl tento postup vyprávění uložen někde v naší DNA.

Některé příběhy dávají našim životům smysl, řád. Věci, co se zdají být nahodilými, mají díky nim hlubší smysl. Tváří se, jako by za nimi byl nějaký záměr. To lidi uklidňuje, bez ohledu na to, jestli tomu tak skutečně je. Proto má smysl vyprávět příběhy i v případě, že už takřka všechny byly jednou vyprávěny.

Žijeme ve své době a soužíme se svými starostmi, které máme potřebu nějak smysluplně ukotvit. Vezměte si úspěch našich skandinávských detektivek. Pohybujeme se ve světě, kde jsme ohroženi podivně neuchopitelnými hrozbami – terorismem, globálním oteplováním. A proto se upínáme k literatuře, kde je sice zlo velmi násilné, ale pokaždé zfyzičnělé, ohraničené a v ideálním případě také spravedlivě potrestané. Svým způsobem je to bezpečná četba.


9.5.2013  Právo

Přidat komentář