Chlapec a jeho robot

Chlapec a jeho robot

A ne tak ledajakého. Je tu gigantický vrahobot, miniaturní ale smrtelně nebezpečné nanopříšerky a samotný krutý vládce světa Mechos. Kódovi tu jde o život téměř na každém kroku a brzy zjistí, že pokud se chce vrátit domů, musí pro to něco udělat. Je potřeba najít podivný a tajuplný předmět Robonomicon a zabránit, aby se dostal do rukou vládce Mechosu. Spolu s novými kovovými přáteli se tedy vydává na nebezpečnou výpravu, na jejímž konci ho čeká nejedno překvapení.

Chlapec a jeho robot je napínavá knížka pro každého, kdo má rád dobrodružné příběhy a science fiction.

Její autor Daniel H. Wilson má doktorát z robotiky, takže rozhodně ví, co píše, ale nemusíte se bát, že by vás čekaly přednášky o mechanice a podobně. Chlapec a jeho robot je především zábavné čtení!

Autor: Daniel H. Wilson
Vydává: Knižní klub, 2012, 184 stran

19.6.2012 ABC, str. 16 Filmy, knížky, akce
autor Matěj Svoboda

Příběhů, ve kterých se dětský hrdina nějakým podivným činěním osudu ocitne ve světě pohádek a fantazie, který se zmítá na pokraji sebezničení a který je třeba zachránit, bylo už napsáno mnoho. Alenka v říši divů, Čaroděj ze země Oz, Harry Potter, Nekonečný příběh (vzpomínáte si na létajícího psa jménem Falco a bortící se říši Fantazie?). A další.

Někdy je pojítkem mezi světem lidí a světem fantazie králičí nora, někdy se jezdí za dobrodružstvím z podivného vlakového nádraží do Bradavic. Kód Světlopád, dětský hrdina Daniela Wilsona, se do světa robotů dostane  na docela obyčejném školním výletě – temnou dutinou u paty rozložitého dubu. Svět, do kterého se propadne, je fantastický Mechos, plný robotů všeho druhu. A zuří v něm válka. A jen chlapec jménem Kód Světlopád ji dokáže zastavit...

Jednou větou? Dobře. Pro čtenáře školního věku je příběh napínavou výpravou do světa fantazie, dospělí se s knihou vrátí do dětství.

Chlapec a jeho robot (ukázka z knihy):

Příští ráno otevřel Kód oči v záři slunečního světla filtrovaného mezi stromy a spatřil kolem sebe všechny představitelné odstíny zelené. Rozhlédl se kolem a uvědomil si, že se v noční temnotě utábořili v nádherné zahradě, která jako by se táhla celé kilometry daleko. Rostliny tady vypadaly skoro jako skutečné. Lehce zvlněné keře vytvářely jasně zelené stěny. Pichlavé můstky z upěchovaných křovin se křižovaly nad jejich hlavami v kroutících se spirálách. Celá zahrada byla doslova posetá sochami robotů, strojů a zvířat pokrytými mechem. Dokonce i tráva byla hustá a houbovitá jako trampolína. Všechno tu bylo cítit po mokré trávě, hlíně a kovu.

Kód se sám pro sebe usmál. Konečně hezké, tiché místečko, kde nečíhá nebezpečí, při němž by srdce přestávalo tlouct. Pak si všiml Garyho, jenž stál o kousek vedle a zíral kamsi přes vysoký keř. „Dobré jitro, Gary,“ pozdravil Kód a zívl. Gary se spustil s burácením na všechny čtyři a po hlédl Kódovi do tváře. Jednou rukou si přejel po lesknoucí se hlavě a hlasem plným hrůzy zamumlal: „Ach, Kóde! Díky bohu, že jste přišel zpátky k životu. Byl jsem si jistý, že vás už deaktivovali. Skoro jsem vás už pohřbil!“

A vskutku... Kód si všiml, že leží vedle jámy, která zhruba odpovídala velikosti chlapecké postavy. „Já jsem spal, Gary,“ řekl Kód a ostražitě se zadíval na čerstvě vykopaný hrob. „Lidé chodí spát každý den a prospí asi tak osm hodin.“ „Cože? Vy mi chcete říct, že lidé se zhroutí na zem a zůstanou každý den na osm hodin naprosto ochablí, v bezvědomí a bezmocní? Proč? To je prostě směšné!“ „Ale je to pravda.“ Pískla vylezla Kódovi z kapsy a ustrašeně zacvrlikala.

Gary bez dechu pokračoval: „Lži o lidech si můžete vymýšlet později. Teď tady ale máme stav nouze. Rozhlédněte se kolem. Copak nevidíte, že jsme se ocitli ve vážném nebezpečí? Můžeme být na místě zabiti. Každým okamžikem!“ Kód si povzdechl a znovu si lehl do zeleného listí. Samozřejmě že se blížily problémy. Jak dlouho mohl vlastně očekávat, že si bude moci v klidu užívat návštěvu experimentálního světa vytvořeného jakousi ztracenou civilizací?

„A jaké je to nebezpečí, Gary?“ Gary natáhl nervózně krk a rozhlédl se kolem. „Když jsme minulou noc putovali tmou, náhodou jsme se utábořili v Toparijském parku.“ „No a?“ zívl Kód. „No a?! Topariáni jsou rasa robotů, kteří byli vytvořeni, aby upravovali, ořezávali a obdělávali zeleň. Každý rok se rozlezou o kousek dál do Podivných lesů. Nikdo je nedokáže zastavit!“

„Tak proto to tady vypadá tak nádherně,“ uvažoval Kód. Představil si tisíce přátelsky naladěných zahradníků, neúnavně prořezávajících větev po větvi, zametajících každičkou snítku a zalévajících všechny ty citlivé květiny. Taková práce by byla nad síly jakékoli lidské bytosti. Bylo legrační, že roboti vytvořili místo, které vypadalo přirozeněji a nádherněji než cokoli, co kdy Kód spatřil doma na Zemi.

„Jsou to zabijáci!“ vykřikl Gary, až sebou Kód škubl. „Oni neupravují jen stromy. Všechno, co se dostane do parku, je ihned zarovnáno, jestli rozumíte, jak to myslím. Nechci, aby mě posekali a zabili, Kóde, sotva jsem se narodil. Jak bychom asi dokázali uprchnout před sekáči, zastřihávači živých plotů, ženci, ušmikávači, kroutiči, tvarovači, překrucovači, vysekávači, prořezávači, sušiči, zužovači, zeširokovači, kostkovači, rozsekávači, řezači, okusovači a plátkovači?“

Aby Gary ochránil Kódovu duševní rovnováhu, rozhodl se, že se nezmíní o mulčovačích, zaorávačích, kompostovačích, metačích drnů, rozstřelovačích kůry a trhačích příkopů.

Když se Kód podíval zblízka, všiml si kousků lesknoucího se kovu zamotaného do křoví, který rostliny podpíral. Ke svému úžasu zjistil, že mezi takřka všechny rostliny jsou vpleteny rozdrcené kostry dávno deaktivovaných robotů, díky čemuž získal porost zvláštní kovový třpyt.

Socha stojící kousek od nich byla ve skutečnosti zrezivělá kostra jakéhosi robotího rytíře. Dokonce i dlažební kameny pod jejich nohama vypadaly, jako by je někdo zhotovil z rozdrcených zbytků robotích těl.

Na zahradě panoval naprostý klid a ticho – až na Garyho vyděšené mumlání. Pískla vyskočila do vzduchu a vznášela se kousek nad zemí. Zkoumala zahradu zvědavě poblikávajícími paprsky zeleného světla. Pak se najednou rychle, jako by měla někam namířeno, rozlétla podél cesty.

Kód se postavil a smetl si z šatů kousky kovové drti. Mohutná lesknoucí se záplava zeleně v něm začala náhle vyvolávat klaustrofobické pocity. Kam se podíval, viděl jen zelenou. Čněla do výše nad ním a plazila se dole po zemi. Vzdálené volání jakéhosi ptáka získalo zlověstný přídech. Praskání větví znělo hrozivě. Jaké děsivé příšery asi číhají v hlubinách tohoto bujného ráje?

„To je v pořádku, Gary. Pískla nás odtud vyvede,“ řekl Kód a snažil se předstírat odvahu. „Pojďme.“ Vyrazili za Písklou a Kód vedl svého těžkopádného přítele nádhernými zahradami. Jistá smrt se stále nechtěla ukázat. O několik minut později ucítil Kód poklepání na rameno. „Kóde?“ zašeptal mohutný vrahobot. „Ano?“ „Já mám strach.“

Aby Garyho rozptýlil, ukázal Kód na zvlášť podivuhodně vyhlížející keř. Byl zastřižen do tvaru, jenž připomínal slona s dlouhýma tenkýma nohama a dvěma mohutnými, dokonale vytvarovanými kly. Na výšku mohl měřit aspoň třicet metrů. „Co by to mohlo být?“ zeptal se. Gary si sochu změřil. „To je chůdochodec, královský válečný oř Světlopádovy všedrtící brigády. Není radno být poblíž, když se některý z nich objeví. Pokud byste tedy neměl mě, abych vás ochránil. Samozřejmě.“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Kód a opatrně našlapoval kolem jednoho napřáhnutého kopyta. Světlopád. Král. Kód zase sám pro sebe uvažoval, jak se mohl jeho dědeček – u nich doma docela obyčejný starý pán – stát tady v Mechosu králem. A znovu jej napadlo, že každý člověk, který by na tomhle místě dokázal přežít jediný týden, by byl úžasný.

Putovali dál a Kód popustil uzdu fantazii a představoval si, jak asi vypadá Robonomicon. Nejspíš se bude jednat o tlustou zlatou knihu se slovy zapsanými mihotavým světlem. Něco jako kniha kouzel. Kód se nemohl dočkat, až ji najde.


bux.cz