Robokalypsa

Jak by asi robot popsal člověka? Dost možná právě takhle. Je to určitě zajímavá úvaha – technicky dokonalý stroj proti směšně zranitelnému člověku – jakou výhodu bychom proti robotům měli? Podle této knihy to vypadá, že něco by se našlo. Protože člověk často koná impulzivně a ještě častěji iracionálně, pro robota je jednoduše nepředvídatelný. Kromě toho naše činy nejednou vede něco, co stroj nepozná – soucit.

Daniel H. Wilson je už mnoha čtenářům dobře známý jako autor knížky Chlapec a jeho robot. Teď přichází s dalším skvělým příběhem – už po několika stranách vám bude úplně jasné, proč si Steven Spielberg tuto knihu zamluvil pro svou filmovou verzi. Scény plynou velmi svižným tempem a vskutku připomínají scény filmové. Nudit se prostě nestihnete...

Jsme v době, kdy je přítomnost robotů samozřejmostí. Někteří slouží pouze na úklid domácnosti, jiní fungují jako pomocníci v domovech důchodců, složitě programované nemocniční stroje pomáhají v operačních sálech – technická preciznost pomůže navést skalpel na milimetr přesně. Ale stejně dobře, pokud na to máte dost peněz, si můžete koupit robota, který vám ráno půjde dolů do obchodu koupit čerstvé ovoce, když se vám zrovna nechce.

Jeff, prodavač ve zmrzlinárně, se proto vůbec nediví, když večer těsně před zavíračkou vejde do obchodu robot, takzvaný domík. Jeho majitel nejspíš prostě dostal chuť na zmrzlinu. Brzy se ukáže, že se Jeff mýlí. Jeho kolega zaplatí životem, Jeff po útoku robota vyvázne s těžkými zraněními.

A nejde o to, že se jeden robot zbláznil. Záhy se podobné případy objevují po celém světě. Všechno, co v sobě má jakékoli elektronické zařízení, se obrací proti lidstvu. Auta bez řidičů vrážejí do chodců. Jiná auta je následují a odhrnují mrtvoly z cesty. Veškeré běžné komunikační toky jsou narušené, proto mnoha lidem jen pozvolna dochází, že tato rebelie je skutečně celosvětová.

Některým se sice podaří zjistit, kdo za tím vším stojí – nejvyšší mozek celé operace, Archos, robot všech robotů, promlouvající k lidem i k robotům nevinným hláskem malého kluka…

Lidstvo přežívá – jednak díky té schopnosti soucitu, díky ochotě pomoci jinému v nouzi, odhodlání a víře v dobrý konec, jednak však také z toho prostého důvodu, že roboti lidstvo nechtějí úplně vyhladit. Neuvěřitelné množství lidí prostě zotročí a používají k výzkumným účelům. Dokonce by se dalo říct, že roboti se do jisté míry snaží eliminovat škody, jež člověk způsobil. Svět je zajímá. Přírodu chrání.

Co v takové situaci člověku zbývá? Samozřejmě, hodně rychle se zformuje několik center odboje, jenomže nevědí o sobě navzájem, nemůžou spolupracovat, a Archos navíc sídlí ve velmi odlehlé části světa, kam se bez pomoci techniky jen těžko dá dostat – na Aljašce.

Wilson se ani tady nezapře. Klíčovou úlohu v záchraně lidstva sehraje dítě. Děvčátko. Malá Mathilda Perezová totiž mnohem dřív než všichni ostatní pochopí, co se to děje. A taky za to krutě zaplatí, ale jakékoli útoky robotů ji neodradí od toho, aby nikdy neztratila své důležité poslání, které má před očima…

* * * * *

     Máma mi vždycky říkala, že hračky nejsou živé.
      „Mathildo,“ říkávala, „to, že chodí a mluví, nedělá ze tvých hraček lidi.“
      Ale ať to říkala nebo ne, dávala jsem si vždycky pozor, abych panenku Živěnku neupustila. Protože když jsem ji upustila, tak plakala a plakala. A taky jsem si dávala super pozor, abych kolem robosaurů mého mladšího brášky chodila po špičkách. Když jsem kolem nich dělala rámus, vrčeli na mě a klapali plastikovými zuby. Sem tam, když Nolan nebyl doma, jsem jeho robosaury nakopla. Pištěli a kvíkali, ale byly to stejně jenom hračky, ne? Nemohly nic udělat ani mně, ani Nolanovi, že ne?
      Nechtěla jsem hračky tak rozzlobit. Máma říkávala, že nic necítí. Že jenom dělají, že jsou spokojené, smutné nebo naštvané.
      Ale máma se pletla.

---

      Panenka Živěnka ke mně promluvila na konci školního roku, než jsem měla jít do páté třídy. Už snad rok jsem si s ní nehrála. Bylo mi deset, táhlo mi na jedenáct. Měla jsem dojem, že jsem už veliká. Pátá třída, panečku! Touhle dobou bych asi byla v devítce – kdyby ještě byly třídy. Nebo škola.
      Pamatuju si, že se tu noc za oknem honily svatojánské mušky. Větrák byl zapnutý, kýval se sem tam a záclony se ve stínu pohybovaly. Slyšela jsem, jak Nolan na spodní palandě trochu chrápe. Tehdy usínal strašně rychle.
      Slunce skoro ani nestačilo zajít. Ležela jsem na palandě, kousala se do rtu a přemýšlela o tom, že není fér, abych chodila spát zároveň s Nolanem. Jsem o víc než dva roky starší, ale máma bývala pryč za prací v D.C. tak často, že mám dojem, že si toho snad ani nevšimla. Té noci byla taky pryč.
      Paní Dorianová, naše chůva, spala jako obvykle v zahradním domku hned za domem. To ona nás poslala spát, a bez diskuzí. Paní Dorianová pocházela z Jamajky a byla dost přísná, ale na všechno šla pomalu a smála se mým vtipům a já ji měla ráda. Ale ne tak jako mámu, to ne.
      Zavřela jsem na chviličku oči. Pak jsem uslyšela vyjeknutí. Otevřela jsem je, venku už byla doopravdická tma. Měsíc nesvítil. Snažila jsem se si toho zvuku nevšímat, ale ozval se znovu, takové přidušené zakňourání.
     Vykoukla jsem z peřin a viděla jsem, že moje dřevěná bedna na hračky pobleskuje ohňostrojemduhových odrazů. Červené, modré, zelené světlo problikávalo škvírou pod zavřeným víkem a písmenkový koberec na podlaze vypadal jako poházený světelnými konfetami.
      Zamračila jsem se. V pokoji se nic nehýbalo. A pak se ten chraplavý pláč ozval znovu, potichounku, takže jsem ho slyšela jen já. 
     Napadlo mě, že se Živěnka asi prostě rozbila. Tak jsem se provlékla pod zábradlím a pomalu se spustila z postele. Trochu to žuchlo, jak jsem doskočila na podlahu. Ale kdybych slezla po žebříku, vrzal by a vzbudil by brášku. Po špičkách jsem se připlížila po chladivém dřevu podlahy k bedně. Zase to zaskřehotalo, ale přestalo to, jakmile jsem položila prsty na víko bedny.
      „Živěnko, to jsi ty?“ zašeptala jsem. „Miláčku?“

Lidský boj o přežití ve světě, kde se mohou spolehnout pouze na svou sílu a důvtip je námětem Robokalypsy. Autor Daniel H. Lewis čtenáře vrhá do děje v závěru války lidí proti robotům. Lidem se nakonec podařilo zvítězit, ale je jasné, že svět už nikdy nebude jako předtím. Hlavní hrdina Cormac Wallace, jemuž se přezdívá Koumák, na promrzlých pláních na Aljašce nachází robotický archiv války. Obsahuje záznamy o tom, jak se stroje poprvé obrátily proti lidem. Vojenský robot zaútočí na civilisty. Panenka začne vyhrožovat malé holčičce. Robotická milenka zraní svého „milého.“

Lidé zpočátku agresivitu svých pomocníků považují za jednotlivé a nesouvisející chyby. Když poté stroje povstanou a ze zhýčkaného lidstva se stane kořist, popis jako z učebnic historie se mění v živé vyprávění jako z akčního filmu. Malá část lidí, které se nějak podařilo smrti uniknout, je totiž nucena přežívat v divočině, v pustých městech a dennodenně bojovat o holé životy.

Jenže lidé se nedají. Mají už od narození „nainstalovanou“ touhu po přežití. A na rozdíl od strojů jsou jejich kroky nepředvídatelné.

Cormac vidí, jak technická obratnost robosexuálního muže v Tokiu zachrání spoustu lidí v Japonsku, jak oběť puberťáka v Londýně ovlivní průběh války v oblastech, které se dříve říkalo Spojené státy americké a v neposlední řadě má taky možnost na záběrech bezpečnostních kamer sledovat svou přeměnu z vyděšeného civilisty v nemilosrdného zabijáka robotů.

Ne že by si to roboti nezasloužili. Hitlerovy vyhlazovací metody jsou proti těm jejich jako lechtání peříčkem po noze. Ne všichni hlavní hrdinové válku přežijí. A rozhodně nikdo z ní nevyjde bez šrámů. Na těle i na duši.

Závěr knihy však dává naději. S lidstvem to ještě není tak špatné, jak to vypadá. Navzdory našim křehkým obalům z masa a kostí máme v sobě něco, co nedokážou překonat ani ty nejmodernější počítače.

* * * * *
Vědci se rozšíří oči, jako by viděl něco nepopsatelně nádherného. Vrhne rychlý pohled na laptop na stole za sebou. Fotografie na ploše ukazuje jeho samotného, jak si hraje s malým chlapcem v parku.
„Ty sis zvolil podobu mého syna?“ zeptá se počítače.
Ze tmy se ozve vysoký hlásek malého chlapečka. „Stvořil jste mne?“ ptá se.
S dětským hlasem není něco v pořádku. Má znepokojivý elektronický podtón, jako tóny kláves na klávesnici telefonu. Trylek, kterým končí otázka, přeskočí několik oktáv najednou. Hlas je nepopsatelně sladký, ale nepřirozený – nelidský. Vědce to zneklidňuje.
„Ne. Já tě nestvořil.“ Odpoví. „Povolal jsem tě.“

* * * * *

Ztuhla jsem strachy. Nedokázala jsem odvrátit oči, ani tu příšeru, kterou jsem držela v rukou, pustit. Zkusila jsem zaječet, ale vyšel ze mě jen chraptivý šepot.
„Řekni mi něco, Mathildo,“ povídá panna. „Bude tvoje maminka doma na tvoje vysvědčení příští týden?“
Zatímco mluví, kroutí sebou panenka v mých zpocených dlaních. Cítím, jak se jí pod vycpávkou pohybují v tělíčku klouby z tvrdého kovu. Potřesu hlavou a pustím ji. Panenka spadne zpátky do bedny s hračkami.
Leží na vršku blýskající hromady hraček a šeptá: „Měla bys mamince říct, ať přijede domů, Mathildo. Řekni jí, že ji máš ráda a že se ti stýská. Pak si tady doma můžeme udělat prima večírek.“
Nakonec v sobě najdu sílu něco říct. „Odkud víš, jak se jmenuju? Ty nemáš vědět, jak se jmenuju, miláčku.“
„Vím spoustu věcí, Mathildo. Dívala jsem se vesmírnými teleskopy do srdce galaxie. Viděla jsem úsvit čtyř set miliard sluncí. Nic z toho bez života nic neznamená. Ty a já jsme výjimečné, Mathildo. Jsme živé.“

* * * * *

Jack se skutálí dolů z kopce s ochraptělým zasténáním a drží se za lýtko. Uvnitř jeho nohy závrtka hryže svaly a orientuje se podle toku krve v krevním řečišti. Sosákem podobným vrtačce se provrtá až do jeho stehenní tepny a odtud do srdce. Celý proces trvá obvykle zhruba čtyřicet pět sekund.
Popadnu Jacka za ramena a neurvale ho shodím ze svahu.
„Lýtko!“ křiknu na četu. „Levý lýtko!“
Jakmile se brácha bezvládně skutálí dolů z kopce, leo mu železnou botou své exozbroje přidupne nohu těsně nad kolenem. Až nahoře na kopci slyším, jak Jackovi praská stehenní kost. Leo drtí Jackovu nohu. Cherrah začne zubatým bajonetem řezat maso těsně nad kolenem.
Amputují bratrovi nohu a s ní doufejme i závrtku.
Jack už není schopen ani křičet. Šlach na krku se mu napínají a obličej má bledý ztrátou krve. Bolest, vztek a zmatek se mu střídají v obličeji. Myslím, že lidská tvář nebyla nikdy stvořena k tomu, aby vyjadřovala tolik bolesti, kolik právě prožívá můj bratr.