Mrazivé ticho

Město Fahlenberg, rodné místo hlavní postavy psychiatra Jana Forstnera, mi silně připomíná známé hrabství Midsomer. Poměrně mnoho mrtvých a psychicky labilních. Tím ovšem nechci říct, že by celá kniha byla plná brutality, i když některé případy doktora Forstnera přesahují rámec zdravého chápání. Řekl bych, že jediné co autora za tyto myšlenky omlouvá je to, že sám na psychiatrické klinice pracuje.

Samotný název je naprosto vystihující. Nejen, že se vesměs stále pochybujeme v chladném období roku, ale právě ticho je to, co Jan od svých dvanácti let nemůže ani vystát. Tím neprobádaným tichem vše začalo. Právě v tichu se dostávají na povrch vzpomínky a otázky, které nemáme rádi.Někdy je prostě člověk v nesprávné chvíli na nesprávném místě a někdo je zase tak moc ovládán svým chtíčem, že je pro své ospravedlnění schopen udělat opravdu cokoli.

Na špatném místě byl zajisté Janův šestiletý bratr Sven a poté i jeho otec, doktor Bernhard  Forstner. Kam a za kým doktor Forstner st. v osudné noci jel? Proč zmizel malý Sven a ne třeba Jan? Tyto otázky Jana tíží a přináší mu osobní i profesní problémy. Do Fahlenbergu se Jan vrací kvůli pracovní nabídce profesora Fleischera, bývalého otcova kolegy, na Lesní psychiatrické klinice. Nejen samotné město, ale také dávná dramatická smrt dcery souseda Marenburga, u kterého přechodně Jan bydlí a kterou jako malý zažil, mu moc neprospívá. Celé kolo otázek se znovu roztočí, když Jan zjistí, že složka Marenburgovy dcery v archivu kliniky chybí a když se stane jednoho rána svědkem sebevraždy dosud neznámé ženy, která se sousedově dceři podobá více, než aby ho to nechalo klidným

Kniha má 64 celkem krátkých kapitol. Většinou co kapitola, to jiný časový úsek děje. Přestože je v příběhu mnoho postav a časových linií, tak je srozumitelný a čtenář se dobře orientuje. Mně osobně přišlo, že doba, než se začnou jednotlivé indicie spojovat, je až moc dlouhá.  Něco okolo dvou set stran.  I když, kdo si počká, ten se dočká.

Domnívám se, že příběh má spád a je celkem záživný. Proto je to kniha, kterou můžete s klidem přečíst během dvou dnů. Protože kdo by nechtěl zjistit to, po čem doktor Forstner pátrá celý život? Jak a proč zemřel jeho malý bratříček a otec v tak nesnesitelném MRAZIVÉM TICHU?

Autor: Petr Sviták

Přidat komentář

Hlavním hrdinou je mladý psychiatr Jan, jehož pronásledují stíny z minulosti natolik, že se mu rozpadne manželství a ani jeho profesní vyhlídky se nezdají být právě růžové.

Veškeré jeho myšlenky ovládá jediná utkvělá myšlenka: co se stalo před třiadvaceti lety s jeho mladším bratrem,který jedné mrazivé noci zmizel beze stopy, jeho tělo se nikdy nenašlo a téže noci zemřel při autonehodě i otec obou hochů. Dalším traumatizujícím zážitkem Janových dětských let je sebevražda mladé dívky ze sousedství, Jan byl tehdy přímým svědkem a také tato událost poznamenala jeho psychiku.

Jan v noci ze spaní křičí a v bdělém stavu ho proti jeho vůli pronásledují myšlenky, zda je jeho bratr skutečně mrtev a pokud ano, zda před svou smrtí trpěl.

Minulost dokáže vrhat skutečně dlouhé stíny – o tom se přesvědčí na vlastní kůži krátce poté, co se vrátí do míst svého dětství. Zdá se, že Lesní kliniku, kde pracoval Janův otec, také psychiatr, obestírá přízračný nádech děsivého tajemství a že na tomto místě je nutno hledat počátek událostí.

Právě zde se Jan uchází o zaměstnání a za pomoci několika osob, tak či onak spojených událostmi, jež spolu zdánlivě nesouvisí, se pokouší poodhrnout roušku halící věci dávno minulé, či nedávnou sebevraždu mladé ženy.

Mrazivé ticho může směle konkurovat současnému trháku – severským detektivkám, děj je svižný, plný zvratů, autor na čtenáře nastraží i pár vodítek zavádějících podezření  na falešnou stopu.

Kniha se mi tak pěkně četla, že jsem měla jedinou obavu, aby celý dojem napínavé četby v samotném závěru nedevalvoval konec typu: A tak všechno dobře dopadlo a žili všichni šťastně až do smrti. Nemám nic proti dobrým koncům, ale tady by dobře bylo vlastně špatně!

Wulf Dorn dokázal udržet napětí až do samého závěru, rozuzlení bylo stejně napínavé a čtivé, jako celá kniha, doufám, že si autor udrží tento vysoký standart psaní a  že se mi v budoucnu do ruky dostanou i  jeho další podobně skvělé příběhy.


Autorkou recenze je Iveta Filanderová

Přidat komentář

Hlavní hrdina knihy – zhruba pětatřicetiletý psychiatr Jan Forstner – se během svého dosavadního života stále ještě nedokázal vyrovnat s událostmi, které se v jeho životě odehrály, když mu bylo 12 let. A to i přesto, že právě pochopení toho, co se tenkrát stalo a proč, byl jeden z důvodů k rozhodnutí stát se lékařem psychiatrem.

Ve svých 12 letech se stal svědkem smrti Alexandry – dospívající dcery souseda, která jen velmi spoře oděná a bez bot utekla v mrazivé lednové noci z nedaleké psychiatrické kliniky, kde podstupovala léčbu. Vběhla na zamrzlý rybník, led se pod ní probořil a Jan, tou dobou venčící svého psa, jí i přes veškerou snahu nestihl pomoci.

Tím však série jeho „nočních můr“ jen začala. Den poté doslova zmizel jeho šestiletý bratr Sven, při autonehodě zemřel jeho otec a o pár měsíců vše završila jeho matka.

Není divu, že tyto skutečnosti poznamenaly Janův život.

Wulf Dorn nás na začátku knihy seznamuje s Janem v době, kdy se vrací do rodného města a přijímá místo na místní psychiatrické klinice. Právě té, kde se léčila Alexandra. Vše s nadějí, že se konečně „popere“ s minulostí. Shodou náhod se stane svědkem sebevraždy jiné mladé dívky, vzhledem velmi podobné Alexandře. Když se začne zajímat o starý Alexandřin chorobopis, spustí se řetězec podivných událostí.

Autor dokáže čtenáře udržet v napětí, bravurně nám servíruje děj přítomnosti prokládaný s událostmi minulými. To, co se vprostřed knihy zdá jako naprosto jasné nám v závěru překvapivě vyvrátí a nastolí nečekané rozuzlení.

Knihu Mrazivé ticho určitě doporučuji k přečtení. Osobně doufám, že nakladatelství Knižní klub bude pokračovat ve vydávání knih Wulfa Dorna.

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková

Přidat komentář

S něčím podobným se potýká hlavní hrdina - Jan Forstner. Ten se vrací po mnoha letech zpět do své domoviny, městečka Fahlenbergu, kde prožil své, vcelku šťastné, dětství až do osudných událostí, které vše obrátily naruby.

Byl jako dvanáctiletý svědkem úmrtí, možná trochu poblázněné, mladé dívky a sousedky Alexandry Marenburgové, která v noci utekla z nemocnice. Propadne se pod ní led. A Jan ji nedokáže zachránit.

Zdrcen smrtí se brzy nad ránem vydává na místo činu, kde se snaží nahrát ducha Alexandry (podle vyzkoušené teorie, jak psali v knize) – chce tak zjistit, proč utekla.

Nepovede se mu to.

Přitom pokusu navíc zmizí jeho mladší bratr Sven, po kterém zbude jen roztrhané spodní prádlo.

Má to nějakou spojitost se smrtí Alexandry? Kam zmizel Sven? Je mrtvý?

V tu samou noc opouští dům i jejich otec (psychiatr), který po naléhavém telefonátu (snad to má spojitost se Svenem) odjede pryč a již se nevrátí.

Má těžkou autonehodu, jeho vůz dostane na zamrzlé vozovce smyk, narazí do stromu, a on na místě umírá.

Jan se vrací do kliniky, kde otec pracoval, a má tam nastoupit jako nový lékař. Snaží se sám sebe přesvědčit, že je se vším smířen – smrtí Alexandry, bratra, otce, ale i matky, která si před lety vzala život a nepřímo tak označila Jana viníkem toho všeho (především zmizení Svena) – ale není tomu tak.

Stále řeší zacelené rány, které se mu na novém pracovišti opět otevírají.

Jak do všeho zapadá případ asexuální pacientky Nathalie, která spáchala sebevraždu před samotným Forstnerem? Může za to jen podoba s Alexandrou? Kdo je Carmenin „milenec“? Proč se všichni mají obávat červené místnosti s křeslem? Proč mizí z archivu dokumenty z roku 1985? Spojuje všechny strasti již zmiňovaná klinika?

Příběh s překvapivým koncem vás nadchne od první stránky. Mrazivý, strhující děj vás zavede do vzpomínek zhypnotizovaných pacientů, ale prostřednictvím reality zažijete i svůj vlastní strach. Co skrýváte před světem vy sami?

Přidat komentář