Stalinovy krávy

Celý text je vystavěný tak, aby i čtenář už od první kapitoly začal trpět bulimií a anorexií společně s hrdinkou Annou. Jako byste v každé kapitole snědli něco neskutečně chutného, ale snědli toho příliš mnoho a teď se nakláníte nad mísou. Šíleným tempem se pročítáte knihou, o níž jste si možná mysleli, že se vám ji kvůli smutnému a nepříjemnému tématu ani nebude chtít číst.

Spouštěčem nemoci, kterou Anna popisuje jako svého Pána, je ztráta identity. Anna se - stejně jako autorka - narodila estonské matce, která se v době komunistické diktatury provdala za zápaďáckého Fina. Její dcera sice žije ve vysněném Finsku, ale není ani Estonkou, ani Finkou. Prožívá typické problémy přistěhovalců druhé generace a touží po tom být v něčem dobrá - tedy mít dokonalé tělo. Stejně jako většina dívek trpících poruchami příjmu potravy je inteligentní a dobře si uvědomuje, co prožívá. Nicméně inteligence s démony mnoho nezmůže.

Román je zajímavý nejen tím, jak přesvědčivě dokáže strhnout čtenáře do myšlenkového a emocionálního světa bulimičky, ale také tím, že neupadá do klišé, jež za poruchy příjmu potravy viní módní průmysl a reklamu. Hlavní příčinou je totiž ztráta moci nad svým osudem, neschopnost ovlivnit svůj život. Jídlo a jeho odmítání je jediná věc, kterou je hrdinka schopná kontrolovat. Zároveň jí nemoc zajišťuje krásu, díky níž se „na dobu několika kil“ může zamilovat. „Spoutala jsem si ústa a vymyslela si jazyk, v němž kila jsou slova a slabiky buňky, v němž poškozené ledviny a potrhané vnitřnosti jsou správná gramatika.“

Démoni, kteří se zhmotnili v nemoci, jsou však velmi staří a tvrdošíjní. Už za války řádili na estonském venkově, z něhož Annina matka pochází, mnohem nevybíravějšími způsoby, než je bulimie. Všechno zlo se sčítá a nic na tom nezmění ani pochybné štěstí mladé Estonky, do které se zakoukal finský stavař a odvezl si ji i s démony domů. Její dcera se s minulostí vyrovnává tím, že si zničí vlastní přítomnost i budoucnost.

Sofi Oksanen: Stalinovy krávy, přeložila Linda Dejdarová, Odeon, 400 stran

20.2.2012  Respekt, MARKÉTA PILÁTOVÁ

Videotrailer:

Přidat komentář

Vystěhovat se však ze svazku „socialistické“ země nebylo nijak jednoduché. A zhatit to mohlo i vyprávění vtipů, třeba o krávách v Sovětském svazu, o Stalinových krávách, které přece nejsou jen tak obyčejné krávy.

„Stalinova kráva je koza,“ praví autorka či Anna. Jejich propojení je tak intenzivní, že někdy nelze ani rozlišit, kdy promlouvá sama hlavní hrdinka a kdy vypravěčka. Je to i stylový rys spisovatelky, která vrství věty osobní zpovědi i klasické vyprávění ve 3. osobě.

Oksanenová ve své upřímnosti, respektive díky upřímnosti hlavní postavy ukazuje, že nebylo pro přistěhovalce jednoduché zbavit se stínu jak sovětské KGB, tak finské Bezpečnostní služby. Není divu, že máma i Anna nechtěly být „v kontaktu“ s nikým. „Když člověk nemá žádné kontakty, nejsou ani žádní zrádci,“ říkají si.

Mají-li anorexie i bulimie nějaké spouštědlo, pak je jím vykořeněnost z rodného prostředí, které člověka formuje, i když se tomu může stokrát bránit. Anna je také hozena napospas mužskému světu „svého“ Fina, který si ji vybral ve frontě na taxi a nabídl jí novou budoucnost. Ona přitom stále vzpomíná na dětství trávené na venkově u estonské babičky.

Přiznat se však k rodné zemi s sebou nese nadávku do „Rusáků“. Nikomu ve Finsku nemohla vysvětlit, že jsou Estonci. I proto se uzavírá do sebe, do světa, který je formován záchodovou mísou, jež přináší tolik potřebnou úlevu. Jediná možnost je přiznání si svého postavení, vlastních špatných stravovacích návyků a pokusu o vytvoření vlastní osobnosti. Což přináší i lidskou emancipaci žádající si jiného životního partnera.

Oksanenová pojmenovává naplno tajené „pravdy“, třeba o tom, že Finové pořádali na sklonku sovětské éry nájezdy do Estonska za levným a dobrým pitím a ochotnými děvčaty. I určitou segregaci lidí přicházejících do jejich země ze Sovětského svazu. To vše činí v náznacích, jemným perem přibližujícím pohled zpovídající se dívky a formující se mladé ženy. V tom je román Stalinovy krávy srozumitelný všude ve světě. Potřeba stát se sám sebou je vlastně příběhem každého.


Sofi Oksanenová (1977) vystudovala dramaturgii a literaturu na univerzitách v rodném městě Jyväskylä a v Helsinkách. Román Stalinovy krávy vydala v roce 2003 jako prvotinu. Dosud byl přeložen do devatenácti jazyků. V dalším románu Baby Jane (2005) psala o depresích a úzkostných stavech na pozadí lesbického vztahu.

Světové proslulosti dosáhla třetí prózou Očista (2008, česky 2010), příběhem Aliide Truuovové, jíž ochrana dívky Zary před mafiánským pasákem připomene vlastní tragický osud po připojení Estonska k Sovětskému svazu v roce 1940 i v dalších letech. Kniha, která získala mnoho cen a vyšla takřka ve čtyřiceti zemích, byla zpracována i v podobě divadelního dramatu. Zatím poslední dílo se jmenuje Příliš krátká sukně – Příběhy z kuchyně (2011). Jde o lyrické příběhy dívek a žen, které bylo v hudebním zpracování Maiji Kaunismaaové uvedeno v Národním divadle v Helsinkách. S touto skladatelkou Oksanenová spolupracuje už od roku 2008.


12.3.2012 Právo

Přidat komentář