Deník starého muže

* Pane Fousku, zdejší místo je vyhlášené tím, že zde měl od roku 1992 herec Miloslav Šimek svou hospodu U Antoníčka. Jak na něj vzpomínáte?

Miloslav Šimek měl odvahu, pozval mne v roce 1971 a já jsem poprvé vystoupil v jeho pořadu, který se jmenoval Nocturné, hrálo se večer po představení, a já tam byl hostem Slávka a Jiřího Grossmanna. Měl jsem velký neúspěch, nešlo mi to, měl jsem velikou trému. Tehdy m bylo 32 let. Ale Slávek mě znovu pozval v roce 1975 a spolu jsme napsali píseň pro kladenský hokej. Pak jsem napsal text pro Janu Robovou a Valerii Čižmárovou – výborné zpěvačky, obě jsou už v nebi, měl jsem je rád. Miloslav Šimek mi dal šanci a postupně jsem se začal objevovat v Semaforu. V roce 1979 mne přijal Slávek do Semaforu nastálo do svého nejslavnějšího pořadu: Zavěste prosím, volá Semafor. Tady vznikla celá řada písniček s mými texty. V Semaforu, později v Divadle Jiřího Grossmanna, jsem působil až do roku 1998. Pakj sem z divadla odešel. Měl jsem nemocné srdce a byl bez příjmu. Ale nevzdal jsem to. Za rok mně operovali srdce a já začal psát knihy.

* Kolik knih jste do dnešního dne napsal?

Do dnešního dne mi vyšlo 28 knih. Mohu říct, že všechny jsou vyprodané a většinou jsou dotisky – bez sponzorů, protekce, politiky. Když v roce 2004 zemřel Slávek Šimek (hrál jsem s ním toho roku tady u Antoníčka naposledy), tak mě to hrozně mrzelo a trápilo. To on mě vlastně objevil, on mi dal šanci! Mnozí byli proti tomu. Ne, že by mi dělali špatnosti, ale přece jen jsem byl kluk z ulice a hodně věcí neznal, a najednou jsem dělal texty pro divadlo, pro jeho hry. Hra, která se jmenovala Besídka bývalých žáků zvláštní školy, měla 480 repríz a tam byly všechno moje texty. V Semaforu jsem se seznámil se vzácnými lidmi jako jsou Uršula Kluková, Jiří Krampol, Petr Spálený, který se mnou dělal krásné písně. Tomu jsem moc vděčný, že zhudebnil můj text Až mě andělé zavolají k sobě. Původně to byla píseň pro mou ženu Jarmilu, s kterou jsem 53 let a Petr Spálený jí zhudebnil a zpívá ji s úspěchem dodnes. Odsoudili ji tenkrát téměř všichni kritici, ale lidé si ji oblíbili a hrála se už mnohokrát.

* Vážně ji tenkrát kritici odsoudili?

Ano, téměř všichni. Pak se jeden omluvil. Zavolal mi, že se spletl, že myslel, že to píše nějaký pozér. Ale vždyť nemoci a zranění mě potkávaly už od dětství. Ve dvou letech jsem skoro zemřel. Těžký záškrt – zachránili mě jen tak tak. Pak jsem prodělal spálu, tyfus, operaci sluchu, operaci srdce, infarkt, rozbité klouby, z boxu přeražený nos, žebra, žlučník vyoperovaný. Já jsem toho měl tolik, a přesto jsem se nevzdával, protože jsou horší choroby, tak nemám právo naříkat a napsal jsem si pro sebe: “Buďme k sobě vlídní. A nikoli výsměch, ale úsměv.“

* Jaké další zajímavé lidi jste díky Semaforu poznal?

Nesmím zapomenout na Milušku Voborníkovou, která zpívala písně s mými texty, Mirka Palečka a Michaela Janíka, manžele Svobodovy, Luďka Sobotu, Pavla Bobka, Petra Nárožného... V roce 1990 už jsme nebyli v Semaforu, ale v Divadle Jiřího Grossmanna. Slávek Šimek ho postavil na nohy, bylo úspěšné, takže tam jsem poznal další vzácné lidi. Prostřednictvím svých textů jsem našel další přátele. Napsal jsem tři texty pro skupinu Taxmeni, dělám písničky pro Zuzanu Stirskou a její jedinečný Gospel Time. Pak jsem udělal všechny texty pro CD Evy Pilarové „Pilarka 2013“, které vyšlo minulý rok. Takže mám právo být šťastný, že z dělnického kluka z ulice jsem se dostal mezi zajímavé lidi a hlavně: Já o to neusiloval, to šlo samo! Vážím si všech těch lidí, i když jsme byli jiní. Já si nechal svou tvář, ale učil jsem se od nich. Scházela mi profesionalita, praxe v kultuře, protože jsem přišel později, a tím se mi cesta za kumštem prodloužila, ale na stará kolena je o moji práci zájem. To hřeje mé opravené srdce. Když hraju v Semaforu, mám velkou radost z plného sálu. Vážím si toho, že mohu občas hrát ve slavném divadle Jiřího Suchého.

* Šimek vám tedy nasměroval celý život?

Nasměroval část života, který jsem předtím neznal. Předtím jsem poslouchal jenom rokenrol a trampské písně. Až potom, později, mě nasměroval. Vlastně mě Slávek Šimek dostal z hospod na divadelní prkna. To byla odvaha a bylo to tím, že mu napsal můj bratranec Lubomír Rys. Napsal mu, že v Kladně je kluk, kterýmá úspěchy v hospodách, že tam recituje vážné básně a lidi se smějou nebo pláčou... A Slávek Šimek mi dal šanci. Tak na základě toho jsem se vlastně dostal do divadla. Nebyl jsem nikdy žádným straníkem, jsem indiferent, ale nejsem lhostejnej. Všechny mé věci jsou trošku politická satira – přímá, často hořká, bez jinotajů. Vyšlo mi 28 knih. Poslední knížka se jmenuje Myšlenky nahlas a Fousek do kapsy. V říjnu vyjde má životopisně laděná kniha Fouskův svět.

* Letos zde v Hradešicích na pouti U Sv. Antonína vystupujete jako host. S čím tady bavíte lidi?

Můžeme říct, že pro první polovinu vystoupení jsem si připravil něco. A jak jste si všimla, tak mi to hned na začátku upadlo na zem a rozházelo. Takže všechno je jinak, lidé uslyší originály. Samozřejmě říkám osvědčené věci, které jsem říkal za Šimka, ale to právě bylo kouzlo na Šimkovi, že jsme improvizovali. On měl se mnou kolikrát problém, nevěděl, co řeknu, ale dával mi šanci, dával mi volnej vítr. Pro dnešní obecenstvo jsem připravil důstojný pořad, žádný pouťový. Takový jako říkám na pódiích v Semaforu, jako když jsem hrál naposledv Kutné Hoře, v Nelahozevsi Antonína Dvořáka. Bylo vyprodáno, lidi stáli. Takže i na dnešním vystoupení v Hradešicích zpívám svoje písničky, recituju epigramy, aforismy, satiru. Je to taková zpověď. Je to pestré, ne jednostranné.

* Jste spisovatel, písničkář, textař, fotograf, básník. Čím se cítíte nejvíc?

Ještě byste měla napsat dělník a tramp. Také jsem boxoval za Kladno. A čím se cítím nejvíc? Chtěl bych udělat fotografickou knížku s básničkami. Chtěl bych říct, že já všechno spojuju, protože to, co píšu v knihách, říkám i na pódiu. Mně se strašně líbí, když hraju přímo před lidmi, když mám živý kontakt, takže si myslím, že nejvíc ze všeho mám radost, když můžu vystupovat pro lidi. Mám rád, když vidím do sálu. A dovolím si dělat i takové věci, protože jsem sám často nemocný, že v Kladně hraju občas zadarmo pro nevidomé. V Olomouci jsme se synem Tomášem, který hraje výborně foukací harmoniku, zahráli velký koncert provozíčkáře. Nevzali jsme si ani na cestu. Já myslím, že když charita, tak to musí být skutečná charita vedená srdcem a ne ziskem.

* Další vaší velkou vášní je focení...

Měl jsem pětapadesát fotografických výstav doma i v cizině. Teď už fotím málo, ale výstavy moje jedou pořád. Teď jsem měl výstavu v Tachově, v Mimoni, v Českých Budějovicích. Můj přítel to vzal jako mecenášství, stal se ochráncem mých fotografií. Takže když si někdo objedná moji výstavu, já mu dám číslo Jana Soudka, on se domluví na dopravě zarámovaných fotoobrazů na místo a může se věšet. Celý život jsem fotil lidičky z ulice. Lidi poctivé, přicházeli ke mně, mluvil jsem s nimi. To už je historie. A do toho jsem dělal fotomontáže, které vyjadřovaly nějaký děj. Montoval jsem to v komoře. Přivedl jsem rodinu na buben... Říkal jsem si: “Sunar nebo filmy!“

* Co byste chtěl vzkázat čtenářům Týdeníku Klatovska?

V Klatovech jsem byl několikrát. Hráli jsme tam kdysi se Semaforem, hrál jsem tu i sám před dvěma roky na klatovské radnici i ve velkém divadle. Milým Klatovákům vzkazuji, že jejich město je opravdu moc krásné. Rád se do něho vracím. Mám rád Šumavu celou, však jsem v mládí často četl Klostermanna. Všem na Klatovsku přeji, aby k sobě lidé byli vlídní nejen na této výspě hranic. Aby byli k sobě dobří a hodní, protože stojí za to být k sobě fér a umět si odpouštět.

13.8.2014 Týdeník Klatovska str. 4
Hana Sádlíková

Přidat komentář