Oranžové blues

Příběh začíná docela slibně: rodiče sedmnáctileté Marcely, studentky gymnázia, odjíždějí na několik měsíců pracovně do zahraničí, a tak by snad každého (samozřejmě i samotnou Marcelu) přirozeně napadlo, že nastávají dny nespoutané volnosti.

Marcela už začíná snít o tom, jak bude v prázdném bytě sama hospodařit, ale především si užívat dnů, kdy nebude pod dozorem rodičů. Ti ji ale velmi brzy vyvedou z omylu oznámením, že po dny jejich nepřítomnosti bude bydlet u své tety na vesnici.

Marcela z tohoto rozhodnutí samozřejmě není příliš nadšená. Jako jedináček je zvyklá na své soukromí, takže si špatně zvyká na pocit muset se o cokoli dělit se svými sestřenicemi a bratrancem.

Navíc musí z vesnice dojíždět do školy, nemá zde žádné přátele a zpočátku si je vlastně ani nesnaží vytvořit. Vlastně na mě během první části knihy působí dosti namyšleně, a její počínání v novém prostředí mi dosti vadilo.

Teta se strejdou jsou naprosto jiní než její rodiče. Jsou více staromódní, konzervativní, nedávají svým dětem tolik svobody, jako se Marcele dostávalo od jejích rodičů.

Po všech stránkách to zkrátka Marcela nemá v novém prostředí lehké, i když mnohokrát si za to dle mého názoru mohla čistě sama. Ke všem starostem se navíc přidá zklamání z lásky. To už pak byla poslední kapka k tomu, aby sáhla po uklidňujících lécích a začala se potýkat se závislostí.

Kniha má zajímavé vyústění, čtivý děj a šťastný konec. Marcela si uvědomí, kde udělala chybu, najde cestu ke svým „novým sourozencům“, i k srdci jednoho zajímavého kluka. Také čtenář brzy pozná, že Marcely „přechodní rodičové“ nejsou v jádru špatní, ale docela čestní lidé.

Oranžové blues nebyla ani nejlepší, ani nejhorší kniha, kterou jsem od Lenky Lanczové četla, ale v každém případě mi utkvěla v paměti a rozhodně bych ji doporučila všem, kteří tento žánr mají rádi.

Osobně Lenku Lanczovou považuji za jednu z nejlepších autorek dívčích románů, a kniha Oranžové blues to jen dokazuje.


Autorkou recenze je Jana Uchytilová

Přidat komentář