Dubliňané

Tak např. povídka Dva kumpáni hovoří už svým názvem za vše: Lenehan je opilec a budižkničemu. Finance na své pitky loudí z přítelkyně a v momentě, kdy se bezcílně potuluje Dublinem, bilancuje a přemýšlí, co si se svým životem počne. Rád by si konečně našel práci a měl děti...

Zvláštností všech povídek souboru Dubliňané je fakt, že všechny se odvíjí ve chvíli, kdy hlavní postavy bilancují, uvažují nad svým dosavadním životem a budoucností. James Joyce však nic neprozradil z jejich dalších osudů, a tak všechny končí s pomyslným otazníkem. Tento fakt mi rozhodně nijak nevadil. Naopak dával prostor pro fantazii. Podaří se Lenehanovi změnit? Nebo je jeho soudobý způsob života odrazem něčeho, co je prostě v něm, něčeho neměnného? Dokáže se překonat nebo své úvahy nad životem zaplaší pohledem na zlaťák v dlani svého přítele Corleyho?

Většinu aktérů, kteří v knize Dubliňané vystupují, James Joyce pravděpodobně osobně znal nebo je znal z vyprávění svých přátel a známých. To samozřejmě dodává knize na realističnosti, ovšem nejenom z pohledu města Dublinu, ale snad i tehdejšího světa a lidí za hranicemi hlavního města Irska.

Jamese Joyce většina českých čtenářů pravděpodobně zná ve spojitosti s jeho dílem Odysseus, obsáhlým, místy až rozvleklým a zdlouhavým románem. Dubliňané však vystupují zcela jinak- střídměji, úsporněji, ale zato je kniha oproštěna od popisných pasáží a zabývá se čistě vyprávěním samotným.

Trochu na škodu myslím bylo to, že se James Joyce nepříliš zabýval nitrem a pocity svých hlavních postav. Příběhy pak působily jaksi suše a chladně. Pokud Joyce popisuje nějakou ze svých postav, je to jen proto, že je tento popis za potřebí k vysvětlení nějakých souvislostí, týkajících se dějové linie. Všechny detaily jsou psány za nějakým účelem a nic tu není zbytečné. O to víc jsou asi pak jednotlivé příběhy nasáty realističností, opravdovostí.


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář