Nejsem jako vy

A tím to nekončí, ale spíše začíná. Život Jacoba Hunta prostě není z nejsnadnějších a nikdy nemá konce. Jeho matka Emma, rozvedená novinářka odepisující lidem v nesnázích pod přezdívkou teta Em,  se snaží udržet ve své rodině určitý řád. Jinak to ani nejde. Jacob nesnáší změny ve svém předně daném denním rozvrhu. Cokoliv se opozdí, vstoupí do toho něco neobvyklejšího, třeba jen návštěva lékaře, začne vyšilovat, třást se, mluvit pomocí výroků z filmů, nebo vůbec, a také bývá násilnický. Jenže za to on osobně nemůže.

To ta jeho porucha z autistického spektra. Aspergerův syndrom. Pak vás nemůže překvapit, že má občas potíže v komunikaci a v sociálních chování, které jsou v rozporu s jeho intelektem a řečovými schopnosti. Proto bylo zajímavé, že dokázal navázat vřelejší vztah k někomu mimo rodinu. K Jess Ogilvyové, ke které pravidelně dochází a povídají si. Pak však z ničeho nic zmizí. Po dvou dnech je nalezena mrtvá, zabalená v dece Jacoba Hunta.

Co se stalo? Mohl problémový, inteligentní teenager s černým humorem opravdu zabít? Proč někdo uklidil místo činu a seřadil cd podle abecedy? A jak do všeho zapadá náctiletá zvědavost, nevydařené rande a vyražený zub?

*

Okamžitě jsem přestal řvát. Když na mě čuměl celej svět, že jsem se zbláznil, bylo to dost zlý, ale když čuměl na moji mámu, bylo to mnohem horší. Zavřel jsem oči a horečně jsem si přál, aby se země otevřela pohltila mě.
Jacob naopak nepřestal, řval a mlátil sebou jako smyslů zbavený.
„Ty si myslíš, že já to nechci občas vzdát?“ křičela na mě matka a potom se vzchopila a připoutala Jacoba, který se s ní pořád ještě rval, do sedačky v autě. Mě zvedal ze země a udělala se mnou totéž.
Kvůli tomu vám to ale nevyprávím. Říkám to proto, že to bylo poprvý, co přede mnou máma brečela. Poprvý přestala všechno statečně držet jen v sobě.

…

„Když se rozhodne něco udělat,“ začala vysvětlovat, „potřebuje to udělat okamžitě. Pokud to nejde, úplně ho to vyvede z míry. Skoro nikdy nedá najevo žádný cit – radost ani smutek – a nedokáže se zapojit do konverzace stejně starých dětí. Řeč chápe naprosto doslovně – kdybyste ho například požádal, aby jedl se zavřenými ústy, řekne vám, že to není možné. Na některé věci je přecitlivělý: pronikavé světlo, příliš velký hlub nebo i úplně lehký dotek u něj snadno spustí záchvat. Nesnáší, když se stane centrem pozornosti. Potřebuje předem přesně vědět, co se bude dít. Když se zaběhaný pořádek něčím naruší, zneklidní tak, že na něj rázem dívají úplně všichni. Začne klepat rukama nebo si povídá pro sebe nebo pořád dokola opakuje hlásky z filmů…“

*

Nesetkal jsem se nikdy s nikým s Aspergerovým syndromem, a proto se asi vůbec nedokážu vcítit nejen do těch „postižených“ dětí, ale ani do rodičů, kteří je vychovávají. Těžký úděl, který dokonale snažila postihnout Jodi Picoultová, vystihla opravdu působivě a ne li dokonale. Kniha není napsána jednotvárně, ale naopak zaujímá širokou škálu pohledů – čteme z pohledu Jacoba, jeho matky, bratra Thea, ale i hlavního detektiva, či právníka Olivera. Knihu nelze jinak, než vřele doporučit. Zaujme vás na sto procent.

Autor recenze: Josef Němec