Ten báječný den

Anotace

Odkazy

Kořeny amerického thrilleru podle Levina

21.7.2011

Dokonalý svět, ve kterém centrální vláda kontroluje každý krok obyvatel a všechno je do detailu naprogramované, patří ke klasickým obrazům vědecko-fantastické literatury dvacátého století.

Ten báječný den

Počátkem sedmdesátých let, kdy americký spisovatel Ira Levin vydal román Ten báječný den, nahrávala antiutopickým vizím i tehdejší společenská a politická situace.

Chuck Palahniuk nazval později Levinovo dílo „aktualizovanými verzemi legend, které si v naší kultuře lidé vždy vyprávěli“. Obyvatelé Země podléhají diktátu počítače nazývaného UNI, který rozhoduje o jejich profesi i místě bydliště. Pravidelně užívají koktejl chemikálií, takzvanou terapii, díky níž nemají potřebu rozhodovat podle vlastního přání.

Zbaveni jakýchkoli negativních pocitů vzpomínají na bájnou dobu, kdy na jejich území žily tlupy nemocných lidí s nepodrobenou vůlí. Naštěstí se podařilo posunout civilizaci na další, dokonalejší stupeň vývoje.

V líčení odlidštěné reality nechybí ani huxleyovské detaily v podobě unifikovaných kombinéz či sexuálního styku na povel. A samozřejmě také jedinec, ve kterém přežil poslední zbytek svobodného myšlení, a rozhodl se proto umělému ráji vzepřít. Nutno poznamenat, že stejně šablonovitě působí z dnešního pohledu i završení příběhu.

Jméno Iry Levina (1929–2007) je nejvíce spojeno s románem Rosemary má děťátko. Psychologický horor z konce šedesátých let se výrazně zapsal do povědomí veřejnosti hlavně díky filmové verzi, kterou na stříbrné plátno uvedl režisér Roman Polanski.

Smysl pro černý humor i umění vystihnout absurditu všedního života na americkém předměstí či maloměstě dokázal spisovatel také ve svých následujících knihách Někdo se dívá a Stepfordské paničky.

Téma ztráty osobní svobody, které zde rozpracovává, dotahuje do extrémní podoby právě Ten báječný den. Nakladatelství Knižní klub jej nyní vydává v českém překladu Emílie Harantové již podruhé.


21.7.2011  Právo  

Přidat komentář

Číst dál...Méně

Ukázka z textu

V polovině woodna 162, krátce před dvacátými sedmými narozeninami, byl přeložen zpátky do Institutu genetického inženýrství v IND26110 s umístěnkou v nově zřízeném Genovém subklasifikačním centru. Nové mikroskopy dokázaly objevit rozdíly mezi geny, které se až doposud zdály identické, a on byl jedním ze čtyřiceti 663B a C pověřených definováním těchto subklasifikací. Mezi jeho místností a centrem stály čtyři další budovy, takže dvakrát denně absolvoval krátkou procházku a záhy si našel přítelkyni, jejíž místnost byla na poschodí pod ním. Jeho poradce byl o rok mladší než on sám a jmenoval se Bob RO. Zdálo se, že život bude pokračovat stejně jako předtím.
Jednoho večera v dubnu, když se chystal vyčistit si zuby a uložit se do postele, však nalezl v rovnátku jakousi bílou věcičku. Zmateně to vytáhl. Byl to natřikrát přeložený pevně smotaný lístek. Odložil rovnátko a rozbalil tenký papírek s textem psaným na stroji: Působíš jako silně atypický člen, stálo na něm. Přemýšlíš například o tom, jakou klasifikaci by sis vybral. Chtěl by ses seznámit s některými dalšími atypickými členy? Uvažuj o tom. Žiješ pouze napůl. Můžeme ti pomoct víc, než si dovedeš představit.
Vzkaz ho překvapil tím, že pisatel znal jeho minulost, a znepokojil ho svou tajemností a oním „žiješ pouze napůl“. Co to znamenalo – toto podivné konstatování a celý ten zvláštní vzkaz? A především kdo mu ho dal do rovnátka? Pak mu však došlo, že není lepší místo, chce-li onen kdosi mít jistotu, že to najde on a pouze on. Kdo to tam tedy takhle chytře dal?