Musím přiznat, že barvitě popsaná cesta temnou chodbou, kde pan domácí tušil tlející kostlivce, sahající po něm práchnivějícími kostnatými prsty byla chvíli mou dětskou noční můrou...

I přes tuto - pro mě tehdy hororovou část, jsem četla mistrně zpracovaný příběh tehdejšího  měšťáka, zhýčkaného poživačného tlouštíka v drsném období husitských válek s velkým potěšením.

Také proto, že ve starých chodbách se lze krom kostlivců dočkat i příjemnějších věcí – například tajné místnosti s báječným pokladem.

V tomto humoristickém díle si autor zdařile bere na paškál mimo jiné zbabělost, dobrovolné poněmčování se a  nestřídmost, prezentovanou samotným panem Broučkem.

Tento změkčilý majitel domu je konfrontován s Jankem od Zvonu, řečeným Domšíkem (také panem domácím – ovšem v jiném vydání), jež je jeho protipólem – zmužilý vlastenec, neváhající položit svůj život za pravdu.

Zvláštní pozornost je nutno věnovat pohoršení, které v panu Broučkovi vzbudilo oblečení, jež mu půjčil jeho hostitel – dvoubarevné nohavice, „kuklu“, „klok“ a (taktéž) dvoubarevné škorně. Pan domácí, uvyklý na svoje konzervativní „slušné“ oblečení je nucen se přistrojit tak, jak doba káže, což nese s velkou nelibostí.

Pan Brouček se dokonce málem dostane do válečné vřavy na hoře Vítkově, ovšem nesměl by uprchnout, veden vlastní zbabělostí. Protože je věren svým zásadám – kam vítr, tam plášť, tak v okamžiku, kdy potká jezdce na koních s výzbrojí křižáků (ovšem ukořistěnou), začne ihned německy žebronit o milost.

Je  předveden před hejtmana Žižku a i když se snaží vyložit kdo je a odkud  přichází, dělá to tak, že je odsouzen jakožto křižácký špion k smrti upálením v sudu a ba i sám Jan Žižka je znechucen osobou páně Broučkovou, jeho bezpáteřností a zbabělým chováním :

 „Ha, babský strach pomátl tvůj rozum. Šílená jest myšlenka, že by člověk dalekých příštích věků přišel mezi dávné předky své, a kdyby se i mohl státi neslýchaný ten div, – toho bohdá nikdy nebude, abychom takové měli potomky“!


Naštěstí pro našeho hrdinu, se nakonec ukáže, že vše byl jen sen způsobený nestřídmým požíváním chmelového moku zvečera Na Vikárce......

Tuto knihu bych vřele doporučila všem ctitelům jemného, klasického, literárního humoru!


Autorkou recenze je Iveta Filanderová

 

Přidat komentář

Pan Brouček je obyčejný Pražan 19. století žijící si poklidným životem. To se náhle změní, když se mu podaří spadnout do podzemní chodby. Jakmile se z ní dostane, je rozmrzen tím, že všude na ulicích je bláto, kaluže, chybějí chodníky. Později (především poté, co se setká s pár lidmi) mu dochází, že se ocitl v 15. století...

Vzhledem k tomu, že pan Brouček je relativně mazaný a především si chce zachránit vlastní kůži – snaží se vždy jednat tak, aby se to dané straně zamlouvalo. Ono, být v Praze 15. století nebyla žádná procházka růžovým sadem: všude samí křižáci a husité, lidé pražští i vesničtí, kteří se snaží hájit své názory. A pan Brouček, jako typický měšťan, tyto jejich ideje nesdílí, ba naopak, vůbec nechápe, jak někdo může riskovat svůj krk kvůli nějakým názorům.

Pan Brouček je nakonec zajat a díky tomu, že neustále mění své výpovědi, rozhodnou se Pražané, že jej upálí v sudu... Jak celý příběh dopadne, to už vám však prozrazovat nebudu. 

Knížka je velice čtivě napsaná, autor se snaží čtenáři přiblížit Prahu 15. století i jazykem: "Sotně rozomiem, co bebceš. Ej, zdali hodný měštěnín túlá sě bez světla po puolnoci městem jako zloděj?" Ovšem, sám se obhajuje, že není právě znalcem staré češtiny, takže mu musejí především odborníci na historickou češtinu dpustit, že se někdy dopouští jazykových nepřesností.

Autor zde také satiricky znázorňuje typického měšťana 19. století: snaží se jen o svůj prospěch, hlavně nikde nechce riskovat, ze všeho svého jednání by chtěl mít okamžitý prospěch, nedej bože, že by měl bojovat za své ideály... A tady vidím hlavní motivaci k přečtení této knihy: po jejím přečtení totiž zjistíte, že český člověk se těch pár stovek let moc nezměnil...

Autorkou recenze je Jarmila Molinová

Přidat komentář