Hitlerova nenávist k Židům - Klišé a skutečnost

Samozřejmě že Hitlerův vztah k Židům je alfou i omegou jakékoli seriózní práce o oné osudové postavě. Jím rozpoutaný holokaust je základním dějinným faktem, ale také základním prožitkem moderní doby a jakékoli debata o 20. století bez něj není možná. Hitlerův antisemitismus není proto jen jakousi charakteristikou vedle jiných charakteristik, ale přímo jádrem jeho ničivé posedlosti, s níž změnil chod dějin. Bez vysvětlení antisemitismu, toho, kde se vzal, jak se zrodil, jaké měl právě v Německu podhoubí, není možné „pochopit“ Hitlera a co napáchal.

Zmítán mezi proudy

A v tom je právě ten problém, píše Reuth: jako by tyto otázky byly neslušné či tabuizované, neboť samotný předpoklad, že antisemitismus odněkud bere svůj jedovatý potenciál, jako by antisemitismus ospravedlňoval. Jenže stejně jako jiné zvrhlé ideje ani nacistická (a jiná) nenávist k Židům se nevzala ze vzduchoprázdna nebo z nějakého imanentního hlubinného „prazdroje“ (viz známá kniha D. J. Goldhagena), a stejně tak není jen výsledkem nějakých nadosobních společenských sil a faktorů (tak je Hitler zobrazen v monumentální práci Iana Kershawa, s níž Reuth polemizuje nejčastěji).

Reuth na začátku knihy vyvrací rozšířené klišé, podle nějž se automaticky má za to, že Hitler se stal antisemitou už před první světovou válkou, protože ve Vídni, kde žil, to ani nešlo jinak. Čtenář slavné knihy Brigitte Hamannové Hitlerova Vídeň to možná předpokládá, protože z jejího barvitého líčení Vídně vystupuje mladý Hitler jako typický produkt vídeňského kafemlejnku ideí, neuróz a fobií, nicméně ani ona neuvádí jediný důkaz podporující obecné klišé. Podle Reutha neexistuje jediné přímé svědectví, které by umožňovalo míti za to, že Hitler byl antisemitou už před podzimem 1919; samozřejmě pokud nebudeme brát za úhelný kámen jeho Mein Kampf, kde ze sebe dělá antisemitu od dětství.

Do zákopů první války rukoval jako přesvědčený nacionalista, ale to ostatně mnozí němečtí Židé také: jeden z nich, poručík Hugo Gutmann, byl jeho nadřízeným a právě jemu Hitler vděčil za válečné vyznamenání Železný kříž I. stupně, kterým se tak chlubil. Koncem války, jenž Hitler přečká v lazaretu v Pasewalku v Pomořanech, je jistě hluboce zasažen německou kapitulací, dezorientován a frustrován, ale stále ještě to není onen Hitler s uceleným „světovým názorem“, jehož centrální náplní se stane nenávist k židovstvu ve všech formách a projevech.

Reuth se důkladně zabývá těmi chaotickými, ale pro Hitlera i celé Německo rozhodujícími měsíci od konce války v listopadu 1918 do května 1919, kdy v Německu končí „revoluční vlna“ a souběžně s tím jsou oznámeny podmínky versailleského míru. A právě sem klade zrod Hitlerovy nenávisti k Židům, jež od té chvíle viní ze všeho špatného na světě. Hitler do té doby údajně nejeví žádné ultrapravicové a radikální sklony, naopak je zmítán mezi různými proudy, přičemž tím silnějším je v té době proud sociálnědemokratický: zúčastní se prý dokonce pohřbu levicového politika židovského původu Kurta Eisnera, na kterého v lednu 1919 spáchá atentát německý nacionalista, a nejen to. Během krátkého trvání tzv. Bavorské republiky rad je dokonce členem jedné lokální vojenské rady. V čele této jepičí městské komuny, která po vzoru ruských bolševiků vyhlašuje v Mnichově proletářskou revoluci, přičemž rozpoutá něco na způsob bolševického teroru (později značně přifouknutého), stojí přitom Židé...

Prameny šílenství

A zde, tvrdí Reuth, dochází k Hitlerovu „obrácení“. Ze sociálnědemokratického vládního vojáka se v první polovině roku 1919 stává fanatický antisemita. Děje se to na pozadí antisemitsko-antibolševického sabatu, který je slaven reakcí i širokými vrstvami obyvatelstva, jež je krmeno děsivými (nicméně pravdivými) zprávami o řádění bolševiků (což se v jejich představách rovnalo Židů) v Rusku a zároveň je radikalizováno a zděšeno, když jsou mu oznámeny výsledky versailleského míru. Země upadá do mentálního šoku, ze kterého se jí vlastně již nepodaří vzpamatovat. Na to musí přijít další katastrofa. Již se chystá.

V tomto zlomovém okamžiku z toho Hitler vyvodí jediné: za vším jsou Židé. Oni vrazili Německu „dýku do zad“, oni rozdmýchali revoluční chaos a teror, oni se chystají na světovládu. A oni stojí i za ponížením Německa, které nastalo přijetím mírové smlouvy. Tu podepisuje sociálnědemokratická vláda, tedy marxisté a Židé. Kruh se uzavírá. Ze zmateného, více emocionálního než racionálního prožitku dějinného chaosu jeden nikterak vzdělaný, ale velmi nadaný a dychtivý demagog vyvozuje závěr, který pak naplňuje krok za krokem až do těch nejstrašlivějších důsledků. Svět je zachvácen židobolševickým spiknutím, kterému se musí on postavit. To je jeho poslání seslané mu prozřetelností.

Když v landsberské fešácké věznici sepisuje Mein Kampf, je jeho ideologie již hotová. Podle Reutha si ji osvojil během krizového období právě zrozené výmarské republiky. Pochopitelně že vyrůstala z nějakého podhoubí a že antisemitismem byla střední Evropa zamořena už dávno předtím; v jedné kapitole Reuth předkládá ucelený přehled ideových zdrojů: vedle „klasiků“ rasismu A. de Gobineaua, H. S. Chamberlaina etc. věnuje zvláštní místo národoveckému spisovateli Dietrichu Eckartovi, kterého Hitler považoval za svého mentora, a pak Henrymu Fordovi, jehož „kapitalistický“ antisemitismus se velmi hodil v časech, kdy Hitler již nebyl jen bořitel, ale též „budovatel“.

Reuthova dobře napsaná kniha je polemikou s představou Hitlera zrozeného z nějaké obecně vrozené německé rasistické touhy po světovládě. Předkládá spíše obraz šílené ideologie vzniklé z neméně šílené představy světového spiknutí. Tato šílenost se z něčeho napájela. Byly to kalné a krvavé vody, které rozbouřily různé národy, mezi nimi i Židé, byť jejich podíl, tedy podíl národa bez vlasti, je především tragický. Vidiny způsobené touto opilostí nebyly o nic méně vidinami šílenými. Představy o spiknutí patří v dějinách k těm nejstrašnějším, a přitom k nejvytrvalejším. Stačí se ostatně rozhlédnout.

Jiří Peňás, 29. 7. 2011 Lidové noviny

 

Přidat komentář

Reuth sebral různá svědectví z dob, kdy Hitler žil ve Vídni. Podle nich se nedá doložit, že by byl antisemitou, přinejmenším ne antisemitou v pozdějším slova smyslu. Nevystupoval jako aktivní bojovník proti všemu židovskému. Když ještě žil jako zneuznaný a chudý malíř akvarelů na vídeňské ubytovně, patřili dokonce Židé mezi jeho blízké osoby, dávající mu najevo náklonnost

Neměl ani žádný důvod mít cokoli proti židovským obchodníkům, neboť právě jejich prostřednictvím prodával obrázky, jediný zdroj své obživy. Jeho židovský přítel Josef Neumann mu dával peníze a oblečení. Za své válečné vyznamenání, Železný kříž I. třídy, kterého si velmi vážil, vděčil Hitler židovskému důstojníkovi.

Matoucí je, že Hitler sám ve svém spisku Mein Kampf později tvrdil, že se stal fanatickým antisemitou už mezi lety 1909 až 1913 a Židy prokoukl už tehdy. Vzhledem k tomu, že Vídeň tehdejší doby byla silně antisemitská, dalo by se tomu věřit, jenom dokázat to nemůžeme.

Doložit se dá jen to, že od počátku 20. let Hitler uvěřil v celosvětové židovské spiknutí, v čemž nebyl sám. Například list Deutsche Zeitung psal v roce 1919, že zástupci dvanácti izraelských kmenů se každých sto let setkávají v podzemních katakombách pod židovským hřbitovem v Praze. V roce 1860 tam stačili naplánovat ovládnutí celého světa a dali si na to lhůtu příštích sto let. Hitler byl schopen, jak je to u antisemitů obvyklé, věřit dost protikladným tvrzením. Židé byli jednak představiteli velkokapitálu, jednak mezinárodního dělnického hnutí.

Na jedné stranické schůzi vysvětloval, jak tyto pikle probíhají: „... žijí jako stát ve státě, jako kočovníci živící se okrádáním, jako loupeživí rytíři. Národnost a náboženství se v Židovi vzájemně doplňují a pohánějí ho ke světovládě. Aby této světovlády dosáhl, usiluje o 1. denacionalizaci národů, 2. vyvlastnění půdy a pozemků, 3. likvidaci nezávislého středního stavu, ... 4. vyhlazení národní inteligence (viz Rusko) 5. trvalé zajištění prostřednictvím ohlupování lidí, k němuž používá tisk, umění a literaturu ... a jako poslední prostředek třídní boj, při němž dělníci slouží jen jako prostředek k dosažení cíle, jímž je ochrana mezinárodního burzovního a kreditního kapitálu.“

Jak k tomuto myšlenkovému obratu u Hitlera došlo? Podle autora knihy byly rozhodující Hitlerovy zkušenosti z období těsně po konci první světové války.Němci žili v domnění, že jde o klid zbraní a jejich armáda zůstala neporažena. Několik měsíců věřili iluzi, že se jejich život zlepší. Pak přišla katastrofa, podmínky Versailleské smlouvy, které byly pro Německo zničující a ponižující.

V Evropě také vypukla vlna revolucí a k moci se v Rusku, Bavorsku a Maďarsku dostaly nakrátko revoluční síly a Židé u toho často figurovali jako hlavní aktéři. Byť ne tak často, jak tvrdila antisemitská propaganda.

Hitler patřil k lidem, kteří věřili, že dýku do zad zasadilo Německu židovské spiknutí. Podle Reutha je ale Hitlerovou prvotní zkušeností zklamání z porážky a Versailleské smlouvy a odpor k bolševismu. Když vezmeme v úvahu, že byl Hitler krátkou dobu příslušníkem aparátu komunistické světové revoluce, je to dost pikantní. V roce 1919 byl v politicky rozbouřeném Mnichově asi čtrnáct dní členem vojenské rady náhradního praporu Bavorské republiky rad. Byl tedy funkcionářem vládních oddílů.

Reuth se ve své knize pokouší rekonstruovat příčiny Hitlerova antisemitismu jako ztotožnění Židů s kapitalismem, což ale budoucímu Vůdci nijak nebránilo vidět v Židech také původce „židovského bolševismu“. K pozoruhodnostem dějin patří, že k předním antisemitům schopným věřit kdejaké spiklenecké teorii patřila i ikona kapitalismu Henry Ford.

Pro Hitlera je Žid osoba, která stojí na místě ďábla, pramen všeho zla. Na Západě jako kapitalista, na Východě jako bolševik. Spojuje je snaha o materiální blaho bez ohledu na národní hranice. „Jsme přesvědčeni,“ píše Hitler v roce 1921, „že pokojné řešení třídní otázky je možné jen tehdy, když odstraníme tu otrávenou houbu. Proto je řešení židovské otázky pro nás, národní socialisty, klíčové.“ Kniha Ralfa Georga Reutha pečlivě argumentuje a je nabitá fakty.

Přesvědčivost jeho stylu by však neměla vést čtenáře nutně k přijetí hlavní autorovy teze, že Hitlerovým východiskem byl antibolševismus a že antisemitismus – v jeho radikální podobě – přišel až potom. Z hlediska kritického myšlení je správné, že nevěří obrazu, jaký o sobě Hitler vytváří dodatečně v Mein Kampfu, ale čtenář by si měl uvědomit, že platí i opak. Když Hitler něco říká o svém raném antisemitismu, ještě to neznamená, že nemá pravdu. Prameny prostě nejsou k dispozici.

Reuthův přínos spočívá v tom, že se snaží odradit nás od předem připravených soudů o složité a nepochybně patologické osobnosti dějin. Klade vlastně obecnou otázku: pokud se člověk zločincem a pomatencem nerodí, kdy se jím během svého života stává?


Reflex 18.8.2011

Přidat komentář