Labužníkovy historky - 66 příběhů z kulinářské historie

Tyhle informační lahůdky čtenář vstřebá jen tak mimochodem, jako druhotné, při četbě Labužníkových historek, jež před necelým měsícem vydalo nakladatelství Ikar. Jejich autora Vladimíra Poštulku dnes známe zejména jako gurmeta a kritika restaurací, méně už vzpomínáme na jeho slavné písňové texty (Sladké mámení z titulu tohoto článku k nim také patří), na dramata, scénáře a prózy.

Tentokrát se Poštulka s erudicí, šarmem a vtipem pustil do končin, jež má za těch dvacet let, co intenzívně popularizuje kvalitní gastronomii, dobře obšlápnuté. V šestašedesáti obsáhlých, fakty překypujících příbězích z kulinářské historie před čtenářem defi lují známé pokrmy a netušená fakta.

Nejen kdy, kde a za jakých okolností jídla vznikla a jak přišla ke svému názvu; autor na oko nedbale trousí i ochutnávky dalších delikates, servíruje nám kromě legend i vlastní vzpomínky a osobní zkušenosti s regionálními odlišnostmi v přípravě pokrmů a jako sladkou tečku za každou historkou nabízí původní, osvědčený nebo prostě svůj oblíbený recept na danou pochoutku.

Ačkoli má Vladimír Poštulka „najedeno“ po celém světě, Labužníkovy historky zacílil zejména na starou dobrou klasiku, tedy jídla vzniklá ve Francii, Itálii a v podstatně menší míře i jinde po Evropě.

Exkurs do exotických kuchyní, jako thajská, japonská nebo indonéská, které jsou v Česku momentálně v kursu, nečekejte – dokáží snad nabídnout krmě tak proslavené jako foie gras, crepes, Béchamelovu omáčku, Boeuf Stroganoff nebo vídeňský řízek?

Pokud se už autor rozhodne učinit výjimečný úkrok do Spojených států (za salátem Caesar), dávnověkých asijských stepí (za tatarským biftekem) nebo do Číny (kde vlastně chop suey vůbec nevzniklo), nezapomene pro čtenářovu potěchu zmínit česká specifika – třeba výjimečnost toho, že si v našich restauracích host zpravidla musí namíchat tatarák sám, případně důležitost fenoménu první tuzemské čínské restaurace, kterou otevřeli 1. října 1958 v pražské Vodičkově ulici.

Do české kuchyně taky párkrát nahlédneme – třeba prostřednictvím martinské husy a původně židovského šouletu, ale taky dršťkové polévky.

Zde Poštulka expanduje nejen do historie, geografi e, sexuologie (můžeme snad čekat od autora čtyři roky staré knihy Dějiny pornografi e v datech, že u pokrmů opomene zmínit jejich afrodiziakální působení?) a biologie jako v ostatních kapitolách, ale i do etymologie, když pátrá po původu slova dršťka.

V Labužníkových historkách se výjimečně snoubí dva faktory, jež kupříkladu u knih populárních kuchařů Zdeňka Pohlreicha (ten spolu s Andreou Accordim Poštulkovu knihu křtil) nebo Emanuela Ridiho nenajdete – publikace nejenže poskytuje švédské stoly přetékající zajímavými informacemi, ale také je výborně napsaná, dokonce tak dobře, že po dočtení každé kapitoly čtenář sliní jak Pavlovův pes a spěchá prošacovat lednici.

Autor totiž čerpal nejen z „bible labužníků“ La rousse Gastronomique i starých českých kuchařek (nejen aktuálně „profláklé“ Sandtnerové), ale taky z vlastních zkušeností z českých restaurací, jídelen, lokálů a bufetů, kde host často nepozná rozdíl mezi gulášem, perkeltem, paprikášem, tokáněm a segedínem.

Víte, že segedín je úplně nesmyslný název? Poštulka vám vysvětlí, že jde vlastně o Székely gulyás, a ještě vám na něj dá originální recept. Načež vám prozradí, že müsli se po prvé objevilo v sanatoriu Zur lebendiger Kraft, kde trávil týdny spisovatel Thomas Mann, a že sendvič byl vytvořen v 18. století, aby hosté hraběte ze Sandwiche mohli karbanit – v jedné ruce karty, v druhé jídlo.

Pokud budou Labužníkovy historky lahodit vašim chuťovým pohárkům i „těm malým šedým buňkám“, jak by řekl románový a filmový milovník kvalitního stolování Hercule Poirot, navštivte Poštulkův web Labuzdopo. cz s jeho hodnoceními několika stovek nejen místních restaurací, které alternují poněkud neosobním anotacím Maurerových gastronomických průvodců i blogu pana Cuketky.


24.3.2011  Reflex

Přidat komentář