Bludy z nudy

Bludy z nudy jsou komorním příběhem čtrnáctiletého chlapce z lepší společnosti, kterému leží všichni u nohou, má, na co si pomyslí, chodí na elitní školu a nikdy si s ničím nemusel dělat starosti.
Ovšem život není teorie, a tak se Saša tragicky vzpírá osudu a prostředí, v němž by někdo jiný mohl spokojeně přežívat. Potkává temperamentního kamaráda Augustina, zamiluje se do něj, začne experimentovat, ochutnávat temné stránky života a zastaví jej až neúspěšný pokus o sebevraždu.
Bludy z nudy však nejsou jen působivým tragickým příběhem o zhýčkané mladé generaci, ale především pronikavou reflexí vyšší společnosti korzující po elitních středních školách. „Napočítáte tady tolik humanitních spolků, kolik matek, co nemají do čeho píchnout. Každý tu podle libosti může předstírat, že pomáhá slepcům, Afričanům, bezdomovcům, dětem, seniorům, zvířatům, Zemi. Komu se zachce, uspořádá prodej triček ve prospěch dětí s tělesným postižením, anebo pokud ho postižené děti neberou, může třeba prodávat koláčky a pak poslat sešity do školy v Laosu.“

Sperling dokáže být ve svém strohém stylu nemilosrdný. Nepotrpí si na rozvláčné metafory a kontemplativní popisy, namísto toho se obrací přímo ke čtenáři, kterému jednou rozhořčeně plivne do tváře a podruhé mu nenápadně odkryje pocity svých postav. Jeho hrdinové se nikomu neomlouvají, nezpovídají, a pokud neutrácejí peníze svých movitých rodičů, stěžují si v kavárnách u latté a cigaretyna to, jak je těžké být dítětem z bohaté rodiny. A těžké to je.

Bludy z nudy, za které byl Sperling nominován na cenu Prix de Flore, výstižně zachycují jeho vlastní generaci. Sperling se nezdráhá popsat ji jako apatickou a pouze proklamačně kritickou. Jeho vrstevníci nejsou bezradní, jen se zatím nacházejí v meziprostoru mezi absolutní otráveností a schopností jí jakkoli aktivně čelit. Všechno, co si vysnili, se jim dávno splnilo, a tak už nemají po čem toužit. Autor tak kope do vlastních řad, uvědomuje si, že jenom takový atak může jeho generaci pomoci vymanit se z bludného koloběhu absolutního dostatku. Chybí jí vlastně jediné - samotný pocit smyslu života.

Michaela Hečková, 25. 7. 2011 Respekt

 

 

 

 

Přidat komentář

Samotné téma vyvolává skepsi. Příběhů o zlaté mládeži, která při hledání smyslu života revoltuje proti všem a všemu a z dlouhé chvíle uniká k rozrušování smyslů libovolnými prostředky, existuje víc než dost.

Tehdy náctiletý autor tak v okamžiku, kdy se rozhodl vytěžit maximum z dávno ohraných motivů, neměl jednoduchou výchozí pozici.
Vsadil proto na intertextovost a z jednotlivých kousků složil podobu toho, co tvoří svět bloudících dětí.

Vznikl odzbrojující text, který ve Francii během poprázdninového knižního boomu, nazývaného v intelektuálních kruzích „rentrée littéraire,“ vyhrál zápas s předsudky čtenářů.

Sacha, jmenovec autora a zřejmě jeho zašlé alterego, žije s poněkud svobodomyslnější matkou v Paříži. V každém případě je úplně obyčejný a průměrnost ho zabíjí.

Školní rok v kůži čtrnáctiletého syna dobře situovaných rodičů se odehrává podle zaběhnuté šablony. Řeší se desítky zameškaných vyučovacích hodin, láska a sex, alkohol a drogy. Právě ty pomáhají v zásadě nesmělým školákům zaujmout pozici v takzvaně dospělém světě, aniž by ztratili glanc.

Svět zkaženého luxusu podle vzoru Breta Eastona Ellise se hemží nesnesitelnými fracky, kteří pečlivě tají vlastní zranitelnost. Nemají chuť zabránit postupnému odcizení ani naplňovat očekávání okolí.

Hlavní hrdina vypráví ve zkratce, jako by nechtěl zabíhat do přílišných detailů. Střídá dětinský pohled s vyzrálým nadhledem. Reminiscence z minulosti nabízí úryvky z jeho deníku, ale i ty se stávají jen výkřiky ve spleti citátů. Dává tak čtenáři najevo, že slova nic neznamenají a taky vůbec nic nezmění.

Kdo je tedy Sacha? Z části Lolita, kus Williama Leea dříve, než jsme ho poznali, a taky Holden Caulfield v dnešním vydání. Možná má pocit, že se narodil, aby překonal chyby svých rodičů.

Protože otce je vždycky jednodušší zavrhnout než se ho snažit pochopit. Řídit se zajetým průvodcem mezilidských vztahů – dobrý, zlý, můj, tvůj, lúzr, v pohodě. Posuzovat holky podle těla a nepřemýšlet, kdo jsou doopravdy, protože už to samo o sobě zní jako fráze.

Jenže Augustin má do holky daleko a všechno najednou působí jasně a přirozeně. Známe se odjakživa. My dva spolu, navždy. Při hledání cesty, kudy ještě nikdo nešel, semele Sachu největší klišé lidského života.

Utíká mimo realitu k „bodu, kde všechno mizí“. Nicméně fráze vypůjčená z Méně než nula vede do pekla stejně rychle jako ty ostatní. „Jediná nesnesitelná věc je, že nic není nesnesitelné.“ A proč by člověk v patnácti nemohl být tak trochu pozér?


21.6.2011  Právo

Přidat komentář