Každý umírá sám

Inspirací pro napsání románu Každý umírá sám byly Falladovy osudy odbojářů, kteří se postavili nacistickému režimu. Fallada si vybral osaměle žijící manžele Ottu a Elise Hampelovy. Proti nacistickému režimu protestovali pohlednicemi - více než 200 jich umístili na veřejná místa, psali na ně výzvy k odmítání vojenské služby, k odmítání spolupráce s nacistickou stranou či ke svržení Hitlera. Celé dva roky po nich gestapo neúspěšně pátralo, nakonec byli manželé Hampelovi zatčeni, postaveni před Lidový soud a odsouzeni k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v roce 1943.

Na motivy románu Hanse Fallady natočil v roce 2004 režisér Dušan Klein třídílný televizní film I ve smrti sami. Pokud jste neviděli, doporučuji taktéž. Ale až po přečtení knihy. Má sice skoro 600 stran, ale čte se jedním dechem. Mimochodem, říká se, že když otevřete knihu Thomase Manna, vstoupíte do velkého prosvětleného domu. A že když otevřete knihu Hanse Fallady, vejdete okopanými dveřmi do špatně větrané místnosti. Místnost nazvaná Každý umírá sám v sobě ukrývá literární skvost.

Koneckonců, posuďte sami, připravili jsme pro vás ukázku. Je z jedné z posledních kapitol. Otto Hampel (v románu Otto Quangel) čeká v popravčí komoře na vykonání rozsudku a rozhoduje se, zda použije kapsli s cyankáli, kterou má v ústech.

Hans Fallada: Každý umírá sám (ukázka z knihy):

Otto Quangel zlehka povzdychl. Najednou stál vedle něj ředitel a něco říkal katovi. Otto Quangel upřeně hleděl na nůž a jen na půl ucha slyšel:" Jako popravčímu města Berlína vám předávám Ottu Quangela, abyste ho popravil touto gilotinou, jak nařizuje právoplatný rozsudek Lidového soudu..."      Hlas se nesnesitelně rozléhal. Světlo bylo oslnivě jasné...

Teď, pomyslel si Otto Quangel. Teď... Ale neudělal to. Pokoušela ho strašlivá, mučivá zvědavost... Jen ještě pár minut, pomyslel si. Musím vědět, jaké je to na tom stole.. "Tak do toho, starej brachu!" pobídl ho kat. "Netvař se takhle. Za dvě minutky to máš za sebou. Pamatovals na ty vlasy?" "Jsou u dveří," odpověděl Quengel.

Za okamžik už ležel na stole, nohy pevně přivázané. Ocelové rameno se mu sneslo na záda a přitisklo mu ramena k podložce... Ve vzduchu bylo cítit vápno, vlhké piliny a pach dezinfekce... Ale především tu byl protivně nasládlý pach, který přehlušoval všechny ostatní pachy, nasládlý jako... Krev..., pomyslel si Otto Quangel. Páchne to tu krví...

Slyšel, jak kat tiše šeptl: "Teď!"  Ale i když to šeptl tiše, že to tišeji ani nešlo, Otto Quangel přesto ono "Teď!" slyšel. Slyšel také bzukot...  Teď! ozvalo se něco v něm a chtěl rozkousnout ampuli s cyankáli... Ale začal dávit a proud zvratků v ústech strhl i skleněnou ampulku...

Bože, pomyslel si, čekal jsem moc dlouho... Bzukot se změnil ve svist, svist v pronikavý výkřik, který musel být slyšet až ke hvězdám, až k božímu trůnu... A nůž proťal vaz. Hlava Otty Quangela padla do koše.

Bezhlavé tělo leželo okamžik bez pohnutí, jako by bylo ohromené kouskem, který tu s ním sehráli. Potom se vzepjalo, zmítalo se mezi řemeny a ocelovým ramenem, katovi pomocníci se na něj vrhli a tlačili ho ke stolu. Žíly na rukou mrtvého nabíhaly a pak se vše zhroutilo. Byla slyšet jen krev, syčící bublající a pleskající krev. Tři minuty po dopadu gilotiny oznámil bledý lékař slabě se chvějícím hlasem smrt popraveného. Odklidili mrtvolu. Otto Quangel už neexistoval.


Autorem článku je Marcel Kupka

Přidat komentář