Dívka se zlatými kalhotkami

Dívka se zlatými kalhotkami

V takovém případě získává jeho promluva příchuť nestoudnosti. Nemá v úmyslu vypořádat se se svým životem, ale napravovat ho, znovu si ho vymyslet. V tom mu však zabrání příjezd nestydaté neteře Mariany, která o něm chce napsat článek, a dotěrně se strýce na temnou minulost vyptává.
Juan Marsé, držitel nejprestižnější španělské Cervantesovy literární ceny, vydal svůj román tři roky po smrti diktátora Franka a vyvolal jím pobouřené reakce. Jednak proto, že si tu pohrává s tabu incestu, ale hlavně proto, že ve vztahu Mariany a jejího strýce Luyse Foresta zachytil společenský a generační střet španělské společnosti i jednotlivých rodin. Ty občanská válka rozdělila na dva bojující tábory a následná diktatura odcizení jen prohloubila. Tak třeba otec Luyse Foresta skončil za protifašistickou činnost ve vězení, kde byl mučen, zatímco jeho syn Frankovu režimu posluhoval a udával sousedy. Když se Mariana ptá strýce, jak se s tím srovnal, uhýbá - nechce zpytovat svědomí, hledá pro svoje činy ospravedlnění. Vymýšlí si dlouhodobou nemoc své ženy, aby zakryl strach vystoupit ze služeb propagandy, nebo mění datum, kdy si oholil knírek, jímž se chtěl připodobnit španělskému diktátorovi...

Dotěrné otázky neteře, která ho navíc během dlouhých hovorů svádí - nebo se mu tím možná vysmívá -, ho nutí lži precizovat k dokonalosti. A to do té míry, až se ukáže, že jeho fantazie, polopravdy a lži jsou mnohem skutečnější, než si myslel. Román se neustále pohybuje na křehké hranici mezi pravdou a lží, mezi přiznáním viny a sebeobelháváním, které se symbolicky zobrazuje v erotickém napětí mezi Marianou a jejím strýcem. I když jejich vztah má samozřejmě i bezprostřední rovinu, kdy není jasné, s jakými úmysly neteř za strýcem přijela. Chce o něm napsat pravdu, vysmívá se mu a pošklebuje? Nebo ji k němu táhne nějaká zvláštní přitažlivost?
Marsého knihu není snadné číst. Příběh nestojí na strhujícím epickém ději, ale na neustálém neklidu, pravděpodobnostech a nejistotě, rafinovaném přeskládávání mozaiky vzpomínek, která se vzápětí boří, aby byla znovu sestavena do jiného obrazce. Překvapuje tak čtenáře téměř na každé stránce, nenechává odpočinout jeho pozornosti a postupně získává charakter promyšlené detektivky s ostrou a překvapivou pointou, jež celý příběh obrací naruby. Navíc se tu objevuje druhá vrstva románu, kterou tvoří obecný vztah mezi čtenářem-Marianou a spisovatelemLuysem, vyprávění o tom, jak se rodí románová fikce a nakolik je možné skrze ni zachytit skutečnost v pravdivé podobě: Jaká „lež“ je ještě přijatelná jako básnická licence a kdy už se pravda pokřivuje?
Marsé v jednom z rozhovorů prohlásil, že není žádný sociolog, že nechtěl napsat angažovaný román. Zajímá ho osobní rovina, zkoumá, jakým způsobem člověk před svou vinou uhýbá a vytváří „hypotetický stín sebe samého“. Jeho román je příjemný tím, že se tu nemoralizuje, autor si dokonce se čtenářem a jeho sympatiemi k hrdinovi - kterému nelze upřít jisté osobní kouzlo -, pohrává. V této nejednoznačnosti a rafinovanosti je jeho román nejsilnější.

Euromedia-Odeon, 176 stran, MOC 229 Kč

18.10.2010  Respekt  str. 65  Kultura - literatura

Přidat komentář

Stal se jím román Dívka se zlatými kalhotkami významného španělského a katalánského spisovatele Juana Marsého. Tento držitel prestižní Cervantesovy ceny z roku 2008 je znám i českému čtenáři,a to především díky úspěšnému románu Ještěrčí ocásky (2000, česky 2007).
V nové knize,která původně vyšla již v roce 1978,se setkáváme se stárnoucím,v ústraní žijícím a zhrzeným falangistickým spisovatelem Luysem Forestem. Kdysi byl prominentem režimu a doprovázela ho pověst svůdce žen. Nyní ve starém rybářském domku po rodičích pracuje na pamětech. Jeho klid je však narušen příjezdem mladé,vzrušující a lascivní neteře,s jejíž matkou kdysi prožil milostné dobrodružství.

Dívka o něm připravuje reportáž,ale zároveň koriguje jeho memoáry,vede s ním rozhovory o zachycených událostech, poukazuje na zřejmé nesrovnalosti,posuny. Současně spisovatele svádí a on nakonec svodům podléhá - aby se vzápětí od dívčiny matky dozvěděl,že je jeho dcerou. A tak hrdinu,tváří v tvář incestnímu vyvrcholení,, opouštíme doslova na konci sil, s patronou zaseklou v hlavni staré pistole. Prolínání časových rovin je doplněno i o stránky fiktivní knihy, ve které jsou dávné události zachyceny již bez fikce,příkras,tedy tak,jak se skutečně staly. Ty nabízejí jiný,syrovější pohled.

Přestože Marsého román pracuje s incestním motivem,představuje především protipól k všeobecnému boomu memoárové literatury nejrůznějšího typu. Odhaluje nejen ošidnost individuální paměti,ale především poukazuje na vědomé i nevědomé posuny,ke kterým při interpretaci historie dochází,co vše zůstává při vyprávění skryto,co vše je řečeno se zámlkami či zcela jinak. Snad každému českému čtenáři bleskne hlavou otázka,kterou v doslovu pokládá Jorge Zúňiga Pavlov:„Existuje český Luys Forest??“Neboť analogie s naším prostředím se přímo nabízí. Je pozoruhodné, že toto reflexivní dílo dokázal Marsé napsat již dva roky po smrti diktátora Franka,v době, kdy Španělsko mělo teprve nakročeno k proměně v demokratickou společnost.

2.11.2010  Týdeník Rozhlas  str. 20  Kultura

Přidat komentář

Vždycky, když člověk vidí, že vyšla kniha barcelonského prozaika Juana Marsého (1933), je dobré šiji koupit a přečíst. Ani Dívka se zlatými kalhotkami, ani předchozíJeštěrčí ocásky, natož slavné Poslední odpoledne s Terezou nezklame. Juan Marse má totiž jakýsi poctivý základ, je synem odloženým do náhradní rodiny, vyučil se zlatníkem a svou spisovatelskou existenci si - nutno dodat, že po zásluze - vybojoval sám, stejně jako odchod do Paříže, kde napsal první knihy.

V jeho románech se často mísí politicky temné období Frankovy diktatury s živočišností privátního života. V tom není výjimkou ani Dívka se zlatými kalhotkami (vydal Odeon). Stárnoucí, osamělý spisovatel a novinář, který šel dlouho generálově diktatuře na ruku, se pouští do psaní pamětí. Nepíše ale o tom, co bylo, případně nepopisuje věci tak, jak je přesvědčen, že se staly, nýbrž svůj život zachycuje spíše takový, jaký měl být. Odhaluje se tu tedy problém s retušováním vlastní minulosti i s fiktivností pamětí. „Korektorkou" se stává nekonvenční neteř, která nejen spisovatelovy paměti přepisuje, ale také jej při tom svádí.

Kniha Juana Marsého byla publikována tři roky po Frankově smrti.

Dívka se zlatými kalhotkami, ODEON, MOC 229 Kč, stran 176

16.11.2010  Playboy  str. 120  Knihy

 

Přidat komentář

Jedná se o knihu spletenou v podstatě ze dvou ústředních témat, jejichž neustálá konfrontace vytváří smysl celku a posouvá význam přečteného.

Prvním tématem je příběh stárnoucího spisovatele, který se ve své vile na katalánském pobřeží snaží tvořit vlastní životopis, v němž však cíleně zamlčuje fakta související s kolaborací s fašistickým frankovským režimem a s veškerými temnými kapitolami vlastního života.

Všechna „vylepšení“ minulosti a vztahu k lidem ve svém okolí si románový autor Luys Forest obhajuje autorskou uměleckou licencí — právem na fikci, byť tématem díla je vlastní život.

Druhou linii pak tvoří Forestův vztah k neteři Marianě. Ta přijíždí do rybářské osady Calafell, kde její strýc žije, zejména proto, aby unikla před příliš rozbouřeným životem na Ibize. Oba utečenci před maléry vlastních životů spolu vytvářejí nosný románový dialog.

Mariana je v mnohém Forestovým protikladem: je bezstarostná, neřeší nic z minulosti a neohlíží se na budoucnost, žije jen „radostmi těla“. Pochybnosti a bolesti zahání drogami a sexuální promiskuitou.

A přesto se za její umanutou touhou žít v domnělé svobodě skrývá stejný strach z pravdy, který postupně paralyzuje i jejího strýce.

Mariana nepřijíždí za Forestem jen proto, aby unikla sama před sebou, ale také proto, aby na matčinu prosbu dohlédla na strýčka, který se po smrti své ženy rozhodl uzavřít před světem.

Strýcův smutek si dívka vyhodnotí jako důsledek nedostatku sexuální aktivity a rozhodne se svého hostitele svést — strhnout ho do světa „svých řešení“.

Mariana po nocích přepisuje Forestovy paměti, usvědčuje pisatele z falše a klade mu otázky, na které si zapověděl odpovídat. Příběh vrcholí vcelku očekávaným výbojem rostoucího erotického napětí. Forest se pomiluje se svou neteří, ale vzápětí se dozví, že je jeho dcerou.

Oidipovský motiv nevědomého incestu definitivně rozbourává Forestovo sebepojetí. Sebevražedný čin coby jediné možné východisko se trapně nezdaří, a tak zbývá nejkrutější trest — život se sebou samým.

Formálně je kniha tvořena pětadvaceti krátkými kapitolami, v nichž se střídají scény Mariany a Foresta s ukázkami z připravovaného životopisu či s citacemi dopisů.

Autor píše úsporně a přesvědčivě. Jeho styl je čistý a účelný. Nezdržuje se nefunkčními popisy, nekrášlí text přebytečnými metaforami. A přesto je Marséova kniha plná symbolů, které mistrně propojují a umocňují témata fikce a pravdivosti ve spisovatelském řemesle, vyrovnávání se s vlastní minulostí v zajetí totalitarismu a strachu z opuštění iluzí o sobě samém.

V názvu knihy je skryta Forestova neschopnost vidět nahotu — pravdu (Marianiny „zlaté kalhotky“ jsou pruhem opálené kůže).Jorge Zúniga Pavlov v doslovu ke knize interpretuje incestní motiv jako symbol spojení nového demokratického Španělska se Španělskem fašistickým (kniha vyšla necelé tři roky po Frankově smrti).

Těžko hledat oporu v tak odvážném soudu, ale jisté je, že Marsého román znepokojuje právě tím, jak lehce se člověk stává zajatcem falešných představ.

Totalitarismu v nás je vlastní mimo jiné neschopnost překročit strach a v tomto smyslu je stále permanentním ohrožením člověka bez ohledu na aktuální politické zřízení v zemi. Snad i proto je prospěšné Dívku se zlatými kalhotkami číst i dnes.


10.3.2011  Host

Přidat komentář