Muž s tváří zabijáka

Jako třeba finský spisovatel Matti Ronka. Muž s tváří zabijáka je thriller odehrávající se v Helsinkách a na finsko-ruské hranici. Ronkův hrdina Viktor Karppa je Rus s finskými předky, který kdysi prošel vojenskou specializací v Sovětském svazu a nyní pracuje pro ruské mafie, přičemž si ale ruce i srdce stále udržuje čisté, zvláště kvůli finským kráskám.

Má ovšem „tvář zabijáka“, přestože je štíhlý a silný a galantní a tajemný, prostě archetypální samec, na kterém mohou domorodé ženy oči nechat.

Je to ale „Rusák“, přivandrovalec na první pohled, takže ve Finech zanechává dost zlověstný pocit. Svým chováním ho ale často vyvrací, neboť se proklatě tvrdě dokáže bít za správné věci.

A důvodů má habaděj, svět je totiž udržován v jednom bludu: totiž že nejhlubší propast mezi chudobou a blahobytem je na hranici Mexika a Kalifornie.

Kdepak, ta největší propast zeje mezi Ruskem a Finskem. „Tam začíná žebrota, špína, podělaný království ochlastů a tuberáků.“
Také odtud proudí drogy, zabijáci, divoké mladé ženy ničící usedlé finské muže a tak dál.

A právě Karpa má jednu krasavici, záhadně zmizelou Estonku Sirje, najít. Vyrazí po její stopě. Vše se však zauzlí, když zjistí, že jde o sestru šéfa ruského podsvětí. A hned po něm jdou také bývalí kágébáci. A hrdinův sestup do ruského podsvětí lemují mrtvoly. A kdesi v lednici spočívají kusy rozřezaného těla…

Ronke zasazuje do severských kulis klasickou detektivku drsné školy, jak ji vynalezl Raymond Chandler.

Protagonistou je vždy detektiv, který je nezávislý, drsný, tyká si s policajty i grázly, přičemž ale nikdy nestojí na straně opravdovského zla.

Bojuje proti drogám, zabíjení a znásilňování, kterého se kolem něj děje habaděj, a jako rytíř čelí zkorumpovanému světu, přičemž je co chvíli někým bit a přepadán.

A při chybném krůčku může přijít o skalp, a to nějakým obzvlášť hnusným způsobem.

Pokud ale uspěje a vy celou tu dobu tušíte, že uspěje, získává skvělou ženu, půl království k tomu, a hlavně duševní klid. Než v jeho kanclu ovšem zazvoní další telefon…

Čtenář, který na tuhle autorskou hru přistoupí, zhltne příběh, třeba s jektáním zubů, nakonec ale knížku zaklapne s uspokojením. Dobro má totiž pořád pádné pěsti, a dokonce se vyplatí.

Přičemž Ronka pátrání finlandizovaného Rusa se strašidelnou tváří už přetavil ve čtvrté pokračování a mimo zástupy čtenářů, získal i severskou cenu Glasnyckel (Skleněný klíč). Ocitl se tedy na startovní čáře, na které kdesi přešlapovali jeho již věhlasní skandinávští kolegové jako třeba Peter Hoeg (Cit slečny Smilly pro sníh) i samotný Stieg Larsson.

Někdy je té amerikanizace ale snad trochu moc. Když se třeba dočtete, že v čisťounkém a malinkém helsinském metru není radno hledět do tváře četným „senegalským mladíkům“ a jiným týpkům nebo že cesta helsinským autobusem může být sakra nebezpečná. No, kdo brouzdal po nočním New Yorku nebo po Praze, se možná uchechtne.

Ronka získal pověst autora, který odvážně „nastavuje odvrácenou tvář Finska“ čili nekochá se jen jezery, lesy a tak dál, ale sestupuje do kanálu zločinu.

A jeho knihy skutečně důležitými kanály jsou. Odplavuje se do nich to, o čem se ve slušné společnosti totiž nahlas příliš nemluví: „S přistěhovalci z východu jsou problémy a někdy z nich jde hrůza.“

Pozadí svých příběhů osvětluje autor ve speciální předmluvě k českému čtenáři. K moderní historii Finska totiž patří repatriace asi 40 tisíc Finů či občanů Sovětského svazu s finskými kořeny.

K této masové vlně emigrantů došlo pár let po rozpadu svazu, kdy Finové za Stalina procházeli kalvárií, i později, kdy patřili k nespolehlivým občanům.

A právě tito potomci „synů gulagu“ zaplavili spořádané Finsko a přinesli do něj nezaměstnanost, gangy, drogy. Problémy trvají dosud. V hyperkorektní společnosti je to téma, kolem kterého se přešlapuje, v detektivce ale strach z divokých nájezdníků ztvárnit lze.

V příběhu ani zápletce Ronka nijak originální není, v tomhle je ale otevřený až brutální. A odtud úspěch jeho detektiva se strašidelnou tváří, ale laskavým srdcem.


6.4.2011  Lidové noviny  

Přidat komentář