Šepot

Abych řekl pravdu, tak jsem si knihu vybral podle obálky. Dělám to často. Přečtu si název, prohlédnu obálku a podle toho si knihu buď pořídím nebo ne.

Tato kniha mě obálkou dostala a musím prozradit že něco málo sice o příběhu vypovídá, ale ne tolik, kolik jsem čekal.

O žádný nechutný a přehnaný horor opravdu nejde, ale spíše máme tu čest s takovým psychologický, thrillerovým románem. Možná to bude znít divně, ale opravdu bych to tak označil.

Co na knize zaujme je určitě start - skočíte přímo po hlavě do víru rozpitvávání podrobností ohledně několika sebevražd.

Dále ale pokračujeme ve volném tempu a spíše jsou rozvíjeny jednotlivé postavy a děj je pořádně zamotáván. To nás ostatně čeká celou dobu. Autorka vcelku hodně bazíruje na zamotaném ději, který do sebe samozřejmě dokonale zapadne, ale toho se dočkáte až ke konci knihy.

Předtím vás čeká plno přemýšlení, jak to asi může být a kdo vlastně co udělal. A to je to, co se mi na této knize líbí.

Velmi často jsem ji odložil a jen přemýšlel nad tím, co jsem se dočetl, jak to do děje zapadá a jak to asi celé bude. Někdy byly mé úvahy správné, jindy úplně vedle. Ale to bylo přesně to, co se mi na tom líbilo. Pořádně jsem se u toho nejenom pobavil, ale i zamyslel.

Co českého čtenáře bude asi velmi často mást, je velké množství japonských jmen a názvů. Často jsem se v tom velmi ztrácel a nedokážu si představit, že bych knihu místo tří dní četl třeba tři měsíce, to bych asi vůbec nevěděl, kdo je kdo.

Autorem recenze je Tomáš Pučík

Přidat komentář