Život po životě

V sedmdesátých letech minulého století vydal americký psychiatr a filozof Raymond Moody knihu Život po životě, v níž podle něj „šlo o první vědeckou práci týkající se jevů v hraniční oblasti mezi životem a smrtí, které byly až do té doby považovány za pouhé halucinace“. Okamžitě se stala bestsellerem, byla přeložena do třiceti jazyků a od roku 1991, kdy vyšla oficiálně poprvé česky, se velkému ohlasu těší i u nás.

Moody, který je dodnes autorem jedenácti knih zabývající se otázkami života a smrti, navštívil počátkem září Prahu. Uspořádal autogramiádu, přednášky pro širší veřejnost i celodenní odborný seminář věnovaný tematice zážitků blízkých smrti – ostatně i tento dnes běžně používaný termín pro vjemy, o nichž referují lidé, kteří prožili klinickou smrt, zavedl Moody.

V rámci svého programu zavítal také do galerie Cesty ke světlu, která je dílem výtvarníka s psychologickým vzděláním Zdeňka Hajného. Raymond Moody osobně vyzkoušel působení interaktivních prostor galerie, např. „Labyrintu světa a ráje srdce“, objektu, který byl vytvořen kombinací vícerozměrových transparentních obrazů, instalací z drahých kamenů a zrcadel s integrovanou snímací technikou zaznamenávající proměnu emočních stavů do kompozice, včetně holografických vizualizací. „Ještě jsem neviděl takové vyjádření nekonečna v uzavřeném prostoru… Dovedu si představit, jak bych rychle prošel tou světelnou cestou, která vypadá jako vzdálená i blízká,“ komentoval své bezprostřední zážitky z unikátní galerie.

Není jen pravda, nebo lež

Raymond Moody se při svém bádání setkal i s tím, že podobné zážitky, jaké popisovali jedinci, kteří přežili stadium klinické smrti, líčili také někteří lidé doprovázející umírajícího v posledních dnech či hodinách jeho života (také oni hovoří o jasném světle, případně průchodu či tunelu se světlem na konci, o pocitu klidu a míru, o postavách zemřelých blízkých příbuzných či přátel umírajícího). „V případě klinické smrti argumentují kritici tím, že se jedná o projevy poškozeného, nedostatečně okysličeného mozku. Ale sdílené zážitky blízké smrti prožívají lidé, jejichž mozek není poškozen nemocí ani zraněním. Kritici v tomto případě tvrdí, že osoby provázející umírajícího jsou silně emočně rozrušeny, že prožívají stavy hysterie. Kritiku, která zcela mění argumentaci, nepovažuji za vědecky konzistentní,“ vysvětloval ve své přednášce Raymond Moody.

„Vědecký výzkum není ještě na takové úrovni, abychom exaktně dokázali odpovědět na otázku života po životě. Je to nejdůležitější otázka naší existence, ale stále to nelze vědecky doložit. Můj názor je, že existují další racionální metody, konceptuální metody, které nás v hledání odpovědi na tuto důležitou otázku posunou dál. Lidé se obracejí k otázkám smrtelnosti a zážitky lidí, kteří se v její blízkosti ocitli, nám sice neposkytují konkrétní důkazy, nicméně představují něco, k čemu se lidé mohou obrátit. Myslím, že jsme ztratili kontakt se svými kořeny,“ uvedl Moody.

Přestože i jeho práce podnítily další filozofy, lékaře, psychiatry či biology k hlubšímu studiu thanatologie, disciplíny zabývající se příčinami a jevy provázejícími smrt, Moody se domnívá, že malý zájem připustit a zkoumat stavy na pomezí života a smrti je ovlivněn tradičním způsobem myšlení, který vychází z aristotelovské logiky, z uvažování v dimenzích pravda–nepravda a vytěsňování jevů, o jejichž pravdivosti nelze racionálně rozhodnout. Proto prý připravuje k vydání vlastní filozofický spis, v němž se pokusil rozšířit tradiční způsob uvažování o akceptaci takových výroků a jevů, jež reprezentují, o kterých se nedá uvažovat v relacích pravda–lež.

30.9.2010  Psychologie dnes

Autor knihy Život po životě proslul jako ten, kdo první popsal jev zvaný prožitek blízké smrti. Zahrnuje i opuštění vlastního těla a cestu tunelem „na druhou stranu“. RAYMOND MOODY říká, že už se tam sám díval.

Raymond Moody se usadil u stolku v hotelu Questenberk s výhledem na celou Prahu, uhladil si kravatu na krku a s úsměvem přijal omluvu, že jsem mu vyšel v ústrety jen ve sportovní bundě. Aristokraticky to obrátil v můj prospěch: „To všechno moje žena. Jsem velmi neformální člověk, věřte mi, vždyť bych si tu kravatu ani nedokázal uvázat.“ Zdvořilost z něj po celou dobu čiší, ale doprovází ji pobavený úsměv jakoby vypůjčený od Winstona Churchilla.

Jako dítě vyrůstající v komunistickém Československu jsem neměl o vašich knihách ani ponětí, ale přesto jsem už v deseti letech - dobře si na to pomatuji - slyšel o životě, který se vám těsně před smrtí jako film promítne před očima. Moji vrstevníci si vyprávěli i o tunelu a světle na jeho konci. Jak to bylo za vašeho mládí? Řešili jste to také?
Vůbec ne. Náboženství se doma nepěstovalo, zajímal jsem se hlavně o astronomii a v osmi letech jsem si postavil vlastní teleskop. Sledoval jsem noční oblohu a vycházel z toho, že po smrti nás čeká úplný zánik, vymazání z povrchu zemského. Tenhle názor jsem si zachoval až do osmnácti let, kdy jsem na Virginské univerzitě studoval filozofii. Teprve četba Platona mě přivedla k tomu, abych poprvé zvážil možnost posmrtného života, protože pro něj to byla nejdůležitější filozofická otázka. A protože byl a zůstává mým velkým hrdinou, respektoval jsem jeho názor a začal se o věc trochu zajímat. Ve dvaceti jsem potkal profesorku s prožitkem blízkým smrti (near-death experience, NDE - pozn. red.), a to byl další krok. Ale trvalo mi ještě velmi dlouho, než jsem došel k závěru, že posmrtný život je realitou. Po všechny ty roky, kdy jsem zkoumal zkušenosti lidí s prožitkem blízkým smrti - a vlastně až do loňska - jsem neměl jasno v tom, jestli existuje. Poslední rok jsem byl - jak bych to řekl - zatlačen do kouta. Přiveden do situace, kdy jsem k vlastnímu úžasu byl nucen konstatovat, že život po smrti opravdu pokračuje.

Opravdu se to stalo zrovna minulý rok?
Ano. Vychází to ze dvou souběžných věcí. Předně, pro mě šlo vždy o otázku logiky. Aristotelova logika jednoduše neumožňuje přijmout hypotézu posmrtného života. Už to slovní spojení v sobě obsahuje rozpor. Když se podíváte do slovníku, smrt znamená úplné a nezvratné ukončení života, filozof David Hume tvrdí, že v kontextu běžné logiky je posmrtný život zcela vyloučen. Já jsem pořád ještě racionalista a logika je pro mě důležitá. Takže v tuto chvíli dokončuji práci na zcela nové logice. Ta by sice neměla nahradit Aristotelovu, ale rozšířit ji v oblasti neúplnosti, kterou Aristoteles zanedbal. Poslal jsem svůj rukopis čtrnácti kriticky smýšlejícím kolegům - je mezi nimi inženýr, fyzik, psycholog, literární teoretik a ekonom - a požádal je o hodnocení. Žádný z nich se dosud nezajímal o posmrtný život. Všichni mi odepsali, že v mém uvažování nenašli závažnou chybu.

Byli to vaši přátelé?
Jen známí. Rozhodně byl jejich názor pro mě povzbuzením, protože než něco publikuji, chci znát všechny myslitelné námitky. Ale do toho se mi stala udivující věc. Jde o osobní zkušenost, pro niž neumím najít (váhá)...

Podařilo se vám vzbudit mou zvědavost. Můžete se o tu zkušenost podělit?
Je to zkušenost jisté ženy. Řeknu to takhle. Souběžně s prací na nové logice jsem vypracoval plán, jak s touto logikou obeznámit řádově stovky až tisíce lidí. Někteří mohou v budoucnu absolvovat prožitek blízké smrti, a dohaduji se, že by pak o něm mohli referovat jinak než jejich předchůdci, kteří pokaždé hovořili o jakési cestě - vystoupili z těla, putovali tunelem atd. Moji adepti by naproti tomu mohli provést strukturální analýzu. Popsat složení a účel prožitku blízkého smrti. Byl jsem připraven čekat na potvrzení hypotézy mnoho let, ale před rokem, úplně nečekaně, se to podařilo. Metoda, na níž teprve pracuji, k mému překvapení funguje! Je to tak nedávno, že pořád ještě nenacházím správná slova...

Zkuste to vysvětlit.
Objevila se žena, která prodělala prožitek blízký smrti. Popsala mi strukturu, v níž jsou životy všech lidí propojeny v jedinečném systému. Z něj vyplývá, že je zcela možné, aby kdokoli z nás žil život kohokoli jiného. Popsala tunely nikoli z běžného pohledu, tedy z pohledu člověka, který do nich vstupuje, ale viděla lidi, kteří se z nich vynořují na druhé straně. Přitom si uvědomila, že v tomto stavu existence je docela možné, aby prožila celý život Raymonda Moodyho stejným způsobem, jako jsem jej prožil já. Pak bych ovšem i já mohl třeba prožít život váš tak, jak jste jej prožil vy. Jinými slovy, uvědomila si, že veškerý život je, řekněme, „společný“.

Nevím, jestli tomu správně rozumím. Četla ta žena vaše knihy?
Nikoli. Je to sice má žačka, ale studuje u mě logiku. O zážitky blízké smrti se do té doby nezajímala.
Jak to, že viděla více než ostatní?
Je velmi talentovaná.

Možná se ptám hloupě, ale kolik jste za život zpovídal lidí s prožitkem blízkým smrti? Myslím řádově.
Řádově tisíce.

>A až ona přišla se zcela novým popisem téže zkušenosti?
Přesně tak. Jako první byla schopna se přenést přes prostorové a časové aspekty a sledovat věc strukturálním pohledem.

Už jste to někde publikoval?
Zatím ne.

Popsala další detaily ze světa za tunelem?
Viděla lidi přicházet z toho, čemu vy i já říkáme „tento život“, a připodobnila to k davu odcházejícímu z kina. Lidé vycházejí z temnoty, pomrkávají a procitají ve „skutečném“ světě.

Cosi jako Platonova jeskyně?
Ano. Ovšem ve stejnou chvíli - ačkoli chvíle není to správné slovo, neboť šlo o zážitek mimo čas - spatřila jiné entity, jiná vědomí, která se připravovala na vstup do životů vycházejících lidí.

Takže reinkarnace naruby? Různí lidé vstupují opakovaně do jednoho těla?
Přesně tak. Taky jsem z toho zmaten. Ovšem zatím je to pouze svědectví jedné osoby. Abych mohl vytvořit hypotézu, musím počkat na další případy. Ale stejně mi to vrtá hlavou.

Jak je pravděpodobné, že se dočkáte dalších případů, když jste na tento čekal tři desetiletí?
Musím doufat. Předchůdci té studentky byli spoutáni aristotelovskou logikou. Říkala, že k vyjádření jejího pozorování jí pomohlo seznámení s mou logikou. Ale nedělám z toho přehnané závěry, hovořím o osobním dojmu.

Ve svých knihách připouštíte možnost „biologického“ vysvětlení těchto jevů. To už jste nyní zcela opustil?
Biologická vysvětlení se dosud opírala hlavně o snížený přísun kyslíku do mozku v době, kdy je člověk na hranici smrti. Tyto hypotézy téměř vyvrací sdílený prožitek blízké smrti (Shared-death experience, SDE - pozn. red.). Kdyby platily, jak by mohly mít stejná vidění i zcela zdravé osoby, které stojí u lůžka umírajícího?

To slyším poprvé. Je to váš nový objev?
Nikoli, poprvé jsem o tomto jevu slyšel jako student medicíny na počátku 70. let. Řekla mi o něm jedna profesorka, když mě potkala v knihkupectví. Požádala mě, jestli bych ji nenásledoval do kanceláře, a tam mi vyprávěla, jak její matku před lety postihla srdeční zástava. Jakožto doktorka se ji snažila ihned resuscitovat, když ji - klinicky mrtvou - spatřila nad vlastním tělem. Pak se před oběma otevřel průchod, z nějž vycházeli lidé, které matka znala za svého života. Všichni byli po smrti. Lékařka byla svědkem jejich shledání a následného rozloučení, když se matka začala vracet do vlastního těla. Důvodem, proč jsem tuto příhodu neuvedl v první knize, byl strach z prozrazení identity profesorky. A taky skutečnost, že v té době šlo o jediný případ, který jsem zaznamenal, takže z něj nešlo vyvozovat závěry.

Kolik případů jste od té doby ještě zaznamenal?
Stovky. Mnohé jsem vyslechl od lékařů. Vypovídají, že když pacient umírá, vychází z něj jakýsi duch - někdy jde o repliku pacientova těla, jen průhlednou, jindy jde o nazlátlý či našedlý mlžný závoj, který stoupá odkudsi z oblasti hlavy či hrudi. V 90. letech již bylo v USA běžnou praxí, že rodiny trávily poslední minuty u lůžka umírajících, takže jsem měl dost materiálu, abych na to téma napsal knihu, jenže v roce 1994 mě potkala zásadní příhoda. V neděli na Svátek matek jsem zavolal mamince, abych jí popřál a zeptal se, jak se jí daří. „Výborně,“ odpověděla a dodala, že ji trápí jen vyrážka, která jí vyskočila v sobotu na ruce. V pondělí ji má sestra odvezla do nemocnice, lékař konstatoval Hodgkinovu nemoc a dal jí dva týdny života. Do čtrnácti dnů byla skutečně na smrtelné posteli. Stáli jsme tam já, sestra a moje žena.

Viděl jste, jak někam odchází?
Ano, ale nejsem si jistý, jak to správně popsat. Jako by se změnila celková konfigurace pokoje - z třírozměrné krychlové struktury vznikl tvar, který připomínal přesýpací hodiny. Světlo nabylo na intenzitě. Říkám světlo, protože jiné správné slovo mě nenapadá, ale nejde o světlo, které vnímáme tělesnými smysly. Jde o světlo a lásku zároveň. Matka mluvila jakoby z jiného prostoru. Vím, že to zní neuvěřitelně, ale žena má stejné vzpomínky. Sestra dokonce na místě spatřila otce, který zemřel osmnáct měsíců předtím.

Takže to konečně máte z první ruky...
Hlavní motivací mé práce je zvědavost. Tímto okamžikem, což je podivné, se však dosti scvrkla. Ovšem pořád existují věci, které znám pouze z doslechu. Třeba jak příbuzní prožijí s umírajícím v krátkém sledu celý jeho život. Jeví se jim jako panoramatické divadlo. Nejpozoruhodnější příběh mi poskytla starší paní z Georgie, která znala svého manžela nepřetržitě od dětství, protože byli sousedé. Chodili do stejných škol, od svatby se od sebe nehnuli. Jako mladá potratila, bylo to nešťastnou náhodou, neznala ani pohlaví dítěte, ale vždycky o něm s manželem mluvili jako o „něm“, tak to byl prostě chlapec. Nikdy později se jim potomka mít nepoštěstilo. Když manžel umíral, procházeli spolu celý jeho život jako v prostorovém, barevném amfiteátru. Po celou dobu spolu hovořili. Viděla skoro vše, co kdy prožil, s výjimkou několika „míst“, přes která přehodil cosi, co nazvala „plentou“. Byla si jistá, že tak učinil ze soucitu, nikoli aby před ní zakryl nějaké strašné tajemství. A z tohoto panoramatu vystoupilo jejich dítě a hovořilo s nimi. Byla to žena!

Jak byla stará?
To se prý nedalo říci, neboť neměla fyzické rysy. Ale ta paní cítila její přítomnost. V danou chvíli nepochybovala o její identitě.

Tak to už máte hodně materiálu na novou knihu.
Podobných příběhů jsem nasbíral více a pokaždé šlo o lidi, kteří k sobě měli velmi blízko. Šestnáct let po smrti matky usuzuji, že jsem měl dost času si vše řádně promyslet. Dokud se sdílený prožitek blízké smrti děje jiným lidem, posiluje to vaši zvědavost, jako každá jiná zajímavost, ale jakmile se stane vám osobně, musíte věnovat značné mentální úsilí, abyste si dal věci dohromady. Takže kniha vyjde až letos v říjnu a bude se jmenovat Záblesky věčnosti.

Vaši kritici tedy dostanou do ruky nové argumenty. Má sdílený prožitek blízké smrti naději na podobnou akademickou kariéru jako prožitek blízké smrti, který je dnes i odborníky považován za hotovou věc? Kolik lidí o něm ví?
Mezi laiky minimum lidí, skoro nula, ale moji kolegové, výzkumníci i lékaři, o něm vědí. Zastánci biologického vysvětlení budou mít paradoxně o to těžší pozici, oč častěji se budou snažit sdílený prožitek blízké smrti odbýt jako pouhou „hysterii“. Pokud je blízký prožitek smrti podle nich vyvolán nedostatkem kyslíku a tentýž prožitek u zdravých lidí citovým pohnutím, jak koherentní je potom jejich logické uvažování? Nemůžete při vysvětlování jednoho jevu skákat z jedné kategorie do druhé.

Proč se o podobných věcech dozvídáme vždy nejprve od vás, proč se o nich nemluví dříve... třeba lékaři, kteří pozorují umírající pacienty?
Lékaři jsou všeobecně ostýchaví lidé, kteří si to nechávají pro sebe. Rozhodně jsou pramálo ochotni být prvním, kdo vyjde ven s něčím paranormálním. Zatímco pro mě jako výzkumníka je důležité přicházet se stále novými věcmi. Než však něco publikuji, vždycky chci mít stoprocentní jistotu, že kdokoli může cokoli z mých pozorování ověřit i opakovaně. Od dob filozofických studií mám zvyk psát každou větu tak, abych ji obhájil i před ostrou kritikou. Všechny chyby okamžitě opravím. Podstatné je nebát se, že se zesměšníte. Garantuji vám, že kdybyste hovořil k několika stovkám lidí a mile se jich zeptal, kdo z nich měl v rodině prožitek blízký smrti, alespoň jeden člověk zvedne ruku.

Vás asi baví lézt vědcům na nervy, je to tak?
V Rusku mi říkali, že jsem Ezop. Vědu však opravdu zbožňuji. Zároveň mám na paměti, že neznamená totéž, co vědci. Nevadí mi působit kontroverze, protože se umím přít, znám dobře logiku a všechny pohledy na věc mám promyšlené. Takže je to legrace. A kdyby nebyla, asi bych se nestal badatelem. Dokázal bych se živit i jako něčí zaměstnanec. Zaměstnání je pro mě způsob, jak se vyhýbat práci. Zaměstnanci ze všeho nejvíce touží: 1. schůzovat 2. dělit se na různé frakce a navzájem se pomlouvat, 3. brouzdat po internetu a telefonovat s kamarády. Ale já chci pracovat! (smích).

Knihu Život po životě, první vědeckou práci týkající se jevů v hraniční oblasti mezi životem a smrtí, napsal v roce 1975. Prodalo se jí třináct milionů výtisků ve třiceti jazycích. Stala se v laickém i odborném světě senzací. Moody v ní – v podstatě formou orální historie – shrnul vzpomínky lidí, kteří přežili klinickou smrt, aby zjistil, že vjemy při umírání jsou u různých lidí velmi podobné. Dokonce lze specifikovat několik znaků, s nimiž se setkala převážná většina lidí na prahu smrti (pocit míru a klidu, tmavý tunel, výstup z těla, setkání s ostatními – ukazatelů je celkem patnáct).
Podle některých psychiatrů, psychologů a lékařů Moodyho knihy mnohým pacientům pomáhají: lépe se pak vyrovnají s nemocí, či naopak dokážou lépe přijmout smrt. Pro část odborné veřejnosti jsou však Moodyho výzkumy, ač on sám je doktorem medicíny a zároveň doktorem filozofie i školeným psychiatrem, nepřijatelné. Pro takové je prostě jen – šarlatán.

Považujete se za filozofa?
Za studenta filozofie. Být filozofem by znamenalo dostat se na stejnou příčku k Sokratovi, Platónovi a Aristotelovi – a to jsou mí hrdinové. Vytvořili bezchybné, ucelené myšlenkové systémy. Já nejsem moudrý člověk, jen milovník moudrosti.

Jenže Sokrates po sobě nezanechal žádné spisy, vy už jste napsal jedenáct knih – jste tak pilný i proto, abyste se uživil? Na vaší internetové stránce jsem četla, že provádíte soukromé telefonické konzultace za tři sta dolarů na hodinu…
Strefila jste se, bohužel mám nulovou schopnost myslet na peníze, starat se o ně, nějak smysluplně je hromadit. Proto taky žijeme ve státě Alabama, jsou tam levné domy.

Jakou knihu teď píšete?
Strašně rád bych napsal pojednání o humoru, věřím v léčivou sílu legrace. V roce 1978 jsem napsal knihu Laugh After Laugh, Smích po smíchu, ale moc se nechytila. Teď zase přesně nevím, odkud začít. Znáte múzu? Když přijde, mám pocit, že knihu nepíšu já, ale někdo skrze mě. Stává se mi to ale zřídka.

Jaký druh humoru máte rád?
Mí přátelé říkají, že jsem surrealista. Když jsem byl profesionálním bavičem v kabaretech – pár let jsem se tím živil, od roku 1966 do poloviny sedmdesátých let –, psal jsem si skeče sám, podle maloměstských postaviček. Strašně mě to bavilo, byl jsem pyšný, že se lidé smějí mým připitomělým historkám. Ale zároveň jsem pracoval jako psychiatr, vyšla mi kniha, obě povolání už nešla skloubit, bohužel. Nemohl bych se své vědecké práci věnovat systematicky – a navíc už by mému výzkumu o životě po životě nevěřil vůbec nikdo. Ale smích je pro mě zásadní.

Ale nic nemůže být vzdálenější humoru než umírání./
Komedie se pozná podle toho, že má šťastný konec. A tragédie naopak, někdo umře. Takže logicky vzato v mé knize Život po životě je komický prvek, protože co může být šťastnější, než když zjistíte, že jste vlastně neumřeli? Mluví o tom moje oblíbená komedie Beetle Juice z roku 1988, natočil ji režisér Tim Burton, který letos uvedl i film Alenka v říši divů. Je o mladém manželském páru, který zahyne při autonehodě, ale neví o tom, a tak jde domů – a na stole najde Průvodce pro nedávno zemřelé. Chodí pak na konzultace, jak se chovat po smrti. Dostanou k dispozici i sociální pracovnici, aby jim pomohla adaptovat se na nový život. Spáchala sebevraždu a říká: Když se zabijete sami, budete v příštím životě za trest taky sociální pracovnicí. No není to sranda?

Čeho se bojíte, když se nebojíte smrti?
Bojím se bolesti. A taky řídit auto.

Proč se bojíte řídit auto?
Jsem totální technický antitalent. Mí přátelé vždycky poznali, že jedu, protože se za mnou na silnici táhla šňůra aut, jsem prostě příliš opatrný. Jsem dobrý logik, a tak si dovedu jasně odvodit, co všechno se může v provozu stát. Je to pro mě jednoduše příliš velká zodpovědnost.

Napsal jste také knihu Život po ztrátě, kde mluvíte o tom, že i předporodní traumata mohou ovlivnit člověka na celý život. Nebojíte se, že se něco podobného stalo vašim adoptovaným dětem?
Ne. Byli jsme s nimi už u porodu. Je jim teď devět a dvanáct, jsou to vyrovnané a šťastné děti. Moje dcera Carolyn čte, jako by jí bylo sedmnáct. Vybere si knihy z mojí knihovny a už mi je nevrátí. Čte poezii a vesele se u toho směje. Čte Edwarda Leara a jeho Velkou knihu nesmyslů, to je publikace pro postgraduální studenty. Je původem indiánka, čte si o Pocahontas a každý den se mnou chodí deset kilometrů. Obléká se do peří, je to legrační osůbka.

Příští rok vyjde v češtině vaše další kniha Doteky věčnosti, Zkoumání zážitků sdílené smrti. Bude také postavena na svědectvích konkrétních lidí jako Život po životě?
Ano, je o tom, že nejen umírající, ale i jejich blízcí, kteří mohou sedět u jejich lůžka, nahlédnou do života po smrti. Sesbíral jsem zkušenosti stovek lidí, kteří, když jim umírala matka, otec či někdo hodně blízký, viděli vystupovat jejich duši z těla, viděli jasné světlo a někteří s nimi dokonce i panoramaticky prožívali jejich život. Byli to lidé různého věku, sociálního postavení, vzdělání i náboženství – bylo mezi nimi i mnoho ateistů – stejně jako v knize Život po životě.

Proč knihu vydáváte až teď, třicet let po Životu po životě?
Neměl jsem dostatek potřebných dat. Dřív se u umírajících nechávala rodina výjimečně, podobná svědectví jsem proto slyšel jen od lidí, kteří zažili blízké umírat doma. Vždyť v sedmdesátých ani osmdesátých letech vás v nemocnici u lůžka nenechali. Mělo se za to, že by vás to příliš emocionálně zasáhlo. Až teď je přítomnost u umírajícího běžnější, někteří lékaři ji dokonce doporučují.

Když jste v roce 1994 zažil umírat svou matku, prožil jste s ní to, čemu říkáte „panoramatický běh vlastní pamětí“?,/span>
Ne. Viděl jsem jen světlo a měl jsem pocit, že z ní vystupuje duše. Ale ptáte-li seměnepřímo, jakými mechanismy se pocity umírajícího přenášejí na blízkého člověka, pak musím odpovědět, že vůbec nevím.

Možná proto bývají vaše knihy označovány za nevědecké, příliš populární.
Vždy, když napíšu novou knihu, rozešlu ji patnácti dvaceti vědcům z daného oboru a říkám si: Jestli se mi do týdne nevysmějí, napsal jsem špatnou knihu.

Když jsem váš Život po životě kdysi četla poprvé, měla jsem pocit, že vaše teorie dává smysl. Ale co když se najednou, třeba po pěti minutách, ten život po životě vytratí?
Lidé, kteří přežili klinickou smrt, říkají, že se především vytratí čas. Takže o své „po pěti minutách“ nemusíte mít obavy. V tomto stavu vědomí či nevědomí neexistuje čas ani prostor. Myslím, že se tomu říká „odejít na věčnost“. Čas je pro mě vůbec trošku divný. Nevěřím Einsteinovi. Zažil jsem ve své klinické praxi mnohokrát, že logika prostě selhala. Aristotelova logika je postavena na binárním porozumění, snaží se vymýtit jakoukoli iracionalitu, všechno, co se nedá přesně změřit, automaticky odmítá. Ale nesmysl přece není jen něco, co nemá smysl. Existuje mnoho typů nesmyslu a každý má zvláštní efekt na vaši mysl. Vášnivě věřím v sílu absurdity. Miluju Franze Kafku a Christiana Morgensterna. A taky dětské knihy, co adorují nonsens.

Nevadí vám ale, že lidé nedokázali svoje zážitky z života po životě ani přesně popsat? Většina z nich říkala, že jim na to prostě „chybí slova“.
Mám naopak radost z toho, že jsou na světě nesdělitelné věci.

Ale dělá to váš výzkum méně vědecký: Co to tedy je, když to lidi ani neumějí popsat?
Uvědomte si, že největší otázky vědy jsou nesdělitelné. Myslím, že kdyby vědci nebyli tak opatrní a zabředlí ve svých specializacích, už toho o světě víme dávno víc. Věci jako černá díra jsou velmi zásadní – a přitom nesrozumitelné.

Jak tedy lidé popisují tu vaši černou díru smrti, která vůbec není černá?
Uvědomují si jakýsi průchod, kterým se dostanou do úžasného, uklidňujícího světla. Všichni říkají, že je na druhé straně čekají lidé z rodiny, přátelé či známí, kteří již umřeli. Poté vidí zpětně svůj život. Říkají, že je kolem nich v trojrozměrném obraze promítán celý život, a to v jednotlivých částech, ale zároveň najednou, v okamžiku. Jednotlivé události svého života vidí jako pozorovatelé, ne účastníci. Když vidí nějakou nepěknou událost svého života, tak zažívají smutek a bolest toho, komu ji způsobili. Když někoho naopak potěšili, vykonali dobrý skutek, cítí to, co ten, kterého odměnili. Cítí jeho smích, radost, úlevu. Zajímavý je ale význam těchto prožitků. Lidé se z klinické smrti vracejí jiní. Absolutně se nebojí smrti, a ač se dosud snažili o cokoli, třeba o moc, slávu nebo vědomosti, tak po návratu dostanou nový smysl života. A tím je milovat lidi.

R . MOODY V ČESKU
Život po životě se jako jedna z mála samizdatových publikací rozšířila i mezi lidi mimo disent a takzvanou šedou zónu. ? Moody pořádá přednášková turné; v roce 1991 se tak ocitl poprvé v Praze – na pozvání ministra zdravotnictví Martina Bojara. Nyní přijel podruhé. ? Čeští čtenáři mají k dispozici sedm Moodyho titulů. Novinka Doteky věčnosti vyjde v roce 2011.

10.9. 2010 Pátek Lidových novin, str. 20 Fenomén

Jak jste se vlastně ke zkoumání posmrtného života dostal?>
Oklikou. Byl jsem vychováván docela racionálně a v přesvědčení, že život po smrti končí. Otec byl chirurg a půPokračování sobil jako vojenský lékař ve druhé světové válce na frontě v Pacifiku. Strašlivé věci, které tam viděl, byly celkem zřetelným potvrzením, že život smrtí končí. Ani on, ani já jsme nebyli nábožensky založení lidé, ale když mi bylo asi dvanáct, otec nás začal vodit do kostela. Vůbec se mi to nelíbilo. Chtěl jsem být astronomem a Bůh se do mých snů nevešel. O zážitky blízké smrti jsem se začal zajímat v roce 1962, kdy jsem studoval prvním rokem filozofii na univerzitě ve Virginii. Specializoval jsem se na starověkou filozofii a logiku a začal číst Platona, který se okamžitě stal mým celoživotním hrdinou. I když mě nikdy předtím nenapadlo, že by po smrti mohlo ještě něco být, v Platonovi jsem našel posmrtný život jako stěžejní část jeho učení. A tak tohle téma začalo být důležité i pro mě. Můj zájem o život po smrti byl a je dodnes hlavně filozofický.

Občas ale býváte spojován s parapsychologií. I vzhledem k tomu, že nejste jen filozof, ale také lékař-psychiatr, to určitou logiku má.
To je ale omyl a nedorozumění. Rozhodně žádný parapsycholog nejsem a dokonce se od tohoto pohledu distancuji, aniž bych chtěl jeho stoupence nějak zatracovat. Pokládám jen jejich pohled většinou za poněkud naivní. Nejpřesněji definici „života po životě“ formuloval v osmnáctém století skotský filozof David Hume, snad největší skeptik všech dob, když řekl: „Ve světle rozumu se zdá být obtížné prokázat nesmrtelnost duše.“ Dodal pak, že k tomuto účelu potřebujeme nový druh logiky a nové způsoby používání mysli, které nám tuto logiku umožní pochopit. Aristotelská logika, kterou užíváme dodnes, nám to neumožňuje, protože život po smrti je vlastně protimluv. A ten u Aristotela, kde je vše změřitelné a kde není prostor pro iracionalitu, není přípustný. Smrt je dodnes i ve slovníku definovaná jako konečná a nevratná. Dosavadní logikou rozumu opravdu život po smrti vysvětlit nelze. Nebo alespoň donedávna nešlo. Všechna ta léta, co život po životě studuji, jsem ale čím dál víc přesvědčen, že výpovědi lidí, kteří se ocitli na pokraji smrti, a také jejich blízkých mají reálný a seriózní obsah. Rozhodně to nejsou halucinace vzniklé z nedostatku kyslíku při umírání, jak to tvrdí ti, kteří s námi polemizují.

Jaké zážitky nejčastěji popisují ti, které zpovídáte?
Lidé, kteří přežili klinickou smrt, pociťují ztrátu času. Neexistuje pro ně ani čas, ani prostor. Ne náhodou se stavu, který prožívají, říká „odejít na věčnost“. Lidé popisují nejčastěji průchod jakýmsi tunelem, na jehož konci na ně čeká uklidňující světlo. Poté se jim promítne panorama jejich života, s blízkými, rodinou i přáteli, kteří již zemřeli. Pak vidí zpětně svůj život. Vidí ho zároveň najednou i po částech. Sami jsou v roli pozorovatelů, nikoli účastníků a jsou vlastně vždycky v kůži toho druhého, s nímž se v životě setkali. Cítí bolest toho, komu ublížili, a radost všech, kterým ji způsobili.

Nakolik se lidé po návratu „z tunelu“ mění?
Lidé se z klinické smrti vracejí opravdu jiní. Nebojí se smrti a většinou mají chuť a potřebu změnit svůj život a jeho hodnoty. Dosavadní hon za čímkoliv, ať už to byla sláva, peníze nebo i vědomosti (to je můj případ), to všechno se jim začne zdát nedůležité, někdy i směšné. Začnou si uvědomovat, že jediným smyslem života je láska. Samozřejmě, že všichni se rázem nestanou svatými, ale posune je to na duchovní cestu. Začnou se učit rozvíjet schopnost milovat a prožívat vztahy s lidmi. Rozhodně všichni docházejí k přesvědčení, že to, co nazýváme smrtí, je vlastně jen přechod k něčemu jinému a není důvod se tím zneklidňovat.

Jaké jsou zážitky těch, kteří s umírajícími sdílí jejich situaci? I oni pociťují něco zvláštního?
Dnes už s jistotou víme, že zážitky, jaké popisují umírající, zakoušejí i jejich nejbližší. Tito lidé často vyprávějí, že cosi jako duše opouští tělo umírajícího. Opakovaně jsem slyšel blízké popisovat, že se jim promítl panoramatický obraz života zemřelého. Někteří dokonce viděli sami sebe i umírajícího z jakési jiné dimenze. O tomto fenoménu, který nazývám zážitek sdílené smrti, píšu v knize Doteky věčnosti.

Vy sám se smrti bojíte?
Musím přiznat, že se bojím hodně věcí. Auto jsem neřídil už dvacet let a doufám, že už nikdy řídit nebudu. I jinak jsem velmi bojácný a plachý člověk, rozhodně se bojím bolesti a taky se bojím, že moje děti budou trpět. Mám i sociální fobii. Na party si vždycky stoupnu do kouta a doufám, že mě nikdo neosloví. Přesto, že mám všechny tyhle strachy, tak upřímně říkám, že smrti se nebojím. Bojím se života. Taky chci žít tak dlouho, abych svoje děti viděl vyrůstat do dospělosti, než budou schopny se sami o sebe postarat.

Myšlenka života po smrti úzce souvisí s fenoménem reinkarnace. Jak jste s ní svoje výzkumy propojil?
Byl to Pythagoras, který myšlenku reinkarnace přinesl do západního myšlení. Napsal, že sám si pamatuje osm svých minulých životů. Platon také věřil v reinkarnaci a hodně o tom psal. To je kontext, který mě zajímá. Dnešní populární mytologie o reinkarnaci je obvykle falešná a mělká, slyšíme, že každý byl nejmíň Napoleon či Kleopatra nebo že lidé věřící v reinkarnaci jsou hysteričtí či neumí kriticky myslet. Faktem ale je, že ve starověké filozofii byly reinkarnace i posmrtný život něčím přirozeným a nikdo se nad nimi nepozastavoval. Západní myšlení je na starořeckém postaveno, jen si to už neuvědomujeme a nepřipomínáme. I skeptik David Hume napsal, že reinkarnace je jediná, i když vágní, možnost života po smrti.

Nemrzí vás, že filozofie, kdysi královna věd a základ klasického vzdělání, je už řadu let vytlačována ekonomií a dalšími „exaktními“ obory a stává se z ní Popelka mezi vědami?
Dnešní doba je zasvěcená touze po okamžitém uspokojení. Hloubka a hledání souvislostí typické pro filozofii. Pokračování se dnes jeví jako pomalé, a tudíž „neefektivní“. Protože zapomínáme na klasické vzdělávání, nevíme, odkud naše civilizace pochází a jednou budeme objevovat věci dávno objevené starým Řeckem. Světu se dnes nechce přemýšlet a já jen doufám, že se mýlím, jinak by svět spěl opravdu ke katastrofě. V moderním myšlení pokládáme duchovní a intelektuální myšlení za dvě různé věci. Ve starém Řecku by rozdělení mezi intelektuálním a spirituálním nebylo myslitelné. Ani u Aristotela ani u Platona. Zkoumání zážitků smrti spojuje oba pohledy v jeden. V tom jde o zkoumání esenciální tak, jak to uznávaly a uvědomovaly si to všechny národy starověku. Zážitky setkání se smrtí jdou až k počátkům lidské rasy. Celý starověk se o nich zmiňoval, a když je dáte dohromady, vytvářejí jednolitý obraz toho, čemu lidé říkají život po životě.

Zážitky na prahu smrti a jejich zkoumání vyvolávají naštěstí velký zájem i dnes. Proč?
Nabízí lidem naději. Zkušenosti těch, kteří se ocitli na druhém břehu, jsou vesměs pozitivní, a tak moje zkoumání těchto zážitků přináší lidem určitou terapii, úlevu od bolesti. Zvlášť v nejtěžších dobách truchlení pomáhají překonat lidem strach ze smrti. A není ani třeba přinášet vědecký důkaz o posmrtném životě. Zatím stačí, že o těchto prožitcích podáváme svědectví.

Ve vašem soukromém ústavu, který jste nazval Divadlo mysli, se lidé mohou pokusit o setkání se svými blízkými zemřelými. Jak se ten proces dá popsat?
Pokusil jsem se tam o obdobu toho, co existovalo ve starém Řecku. Řekové budovali věštírny, takzvaná orákula zesnulých, kde se snažili o kontakt se světem na druhém břehu. Dlouholeté studium starořeckých filozofů mě přivedlo k myšlence, že tato orákula jsou základem vývoje západního myšlení. Kdo čte starověké texty, tak pochopí, že šlo i o formu truchlení, tedy terapie pro pozůstalé. Orákula nacházíme ve spisech Plutarcha i Herodota a dovídáme se, že šlo o jeskyně či stavby v podzemí, v nichž se pomocí různých technik dosahovalo vizionářských stavů mysli a skrze ně spojení se zemřelými. Já sám jsem v Alabamě vybudoval místnost se zrcadly a byl překvapen, že téměř polovině lidí se podařilo setkat se nějakým způsobem se svými zemřelými. Popisuji to v knize Život po ztrátě.

Zkušenost klinické smrti vnímá většina lidí jako šťastný zážitek. Existují i nepříjemné či bolestné zkušenosti?
Dá se říct, že blízkost smrti v sobě vždycky nese, zvlášť pro někoho, nepříjemný moment v tom, že se člověku promítne celý jeho život. Znovu prožívá, co udělal druhým lidem, ale z jejich pohledu.

Proč se vlastně lidé po zážitku smrti vracejí zpět? Mohou si vybrat? Jak tuto situaci lidé popisují?
Často říkají, že nevědí, proč se vrátili. V jednom okamžiku se nacházejí v jasném zářivém světle a v dalším jsou zpátky ve svém těle. Někdo vypráví, že mu kdosi řekl: Tvůj čas ještě nenastal, musíš se vrátit. Jiní vyprávějí, že si mohli vybrat, jestli zůstanou nebo se vrátí. Mnoho lidí si je jisto, že se vrátili kvůli dětem nebo kvůli nějakému poslání.

Vyplývá z návratu z druhého břehu fakt, že duše skutečně opouští tělo?
Spíš bych řekl, že v okamžiku smrti se mění naše perspektiva. Vědomí přestává být spojeno s tělem. Přičemž vědomím není myšlen mozek, protože ten zůstává v těle.

Jak se dá formulovat prostor, kam lidé po smrti odcházejí?
Ptát se po prostoru znamená ptát se neadekvátně. Všichni, kdo prožili klinickou smrt, vypovídají, že smrt neprožili ani prostorově, ani časově. Byl to zážitek mimo naše chápání času a prostoru.

O vašich knihách se často píše, že podávají vědecký obraz života po smrti. Vy sám se tomu ale bráníte. Jak tomu tedy je?
Popisuji zážitky klinické smrti, což jsem nikdy nepovažoval za vědecký důkaz života po smrti. Téma života po smrti ještě nedosáhlo takového stupně, aby mohlo být formulováno vědecky. Rozčiluje mne, když se někdo ohání vědeckými důkazy, které se k tomuto tématu dají těžko nalézt. Nemám rád ani to, když jsem označován za experta na posmrtný život. Na toto téma neexistují experti. Je to velmi intimní a osobní téma, se kterým se každý musí vypořádat sám a v tichosti svého srdce.

I když se nepokládáte ani za vědce, ani za parapsychologa, je pro vás vědění důležité. Jak se spolu perou víra a vědění při zkoumání posmrtného života?
Já se ve svém životě snažím, abych „jen věřil“ v co nejméně věcí, protože si myslím, že to může být překážka poznání. Hlásím se ale k duchovnímu usilování, protože to je součást poznávání. Raná řecká filozofie se na svět takto dívala. Intelektuální život nebyl od duchovního oddělen. Pojem pravda mohl vzniknout jen ve spojitosti s racionálním myšlením. Naše vlastní zkoumání je na cestě k pravdě vždycky důležité. Jsem skeptik, který si nejvíc cení vlastní zkušenosti. Až budou mít lidé osobní zážitky, nebudou potřebovat experty, kteří by jim radili, co si mají myslet.

A co když zážitky mají a neumějí je popsat?
Naše řeč skutečně nedokáže smrt dobře popsat. Zážitky se životem po životě jsou velmi neostré. Člověk vlastně vůbec neví, o čem mluví, když říká, že přežil svou smrt. Neexistuje jednoduchý způsob, jak vyjádřit něco, co se děje po smrti. Většinou k tomu používáme metafory a obrazy. Láska je například něco, co smrt přežije. V zásadě si myslím, že otázka, zda existuje život po smrti, není otázka pro vědu. Proto si každý musí odpovědět sám.

Jak se díváte na úspěch své prvotiny z pohledu dneška? Očekával jste, že se vaše kniha stane bestsellerem?
Vůbec ne. Představoval jsem si, že si jí všimne pár doktorů medicíny, nic víc jsem ani ve snu neočekával. Její úspěch si vysvětluju tím, že vyšla v pravý čas. V době, kdy se stejnými otázkami zabývalo množství lidí, a já byl první, kdo je vyslovil nahlas.

Jak chutná úspěch?
Já na něm miluju to, že se mohu setkávat s tolika zajímavými lidmi, které bych při své plachosti jinak nikdy potkat nemohl.

Jak se vám žije v současné Americe?
Jsem obdivovatelem Obamy, volil jsem ho. Kdokoliv jiný by usedl na jeho místo, nemohl by naplnit tu strašnou odpovědnost a vyřešit tu spoustu problémů, které Amerika v současnosti má. Jsem mu vděčný za to, že to alespoň zkouší.

Máte dva doktoráty, ale vědec nejste. Co tedy jste?
Mystik s rozumem v hrsti.

>A jak byste charakterizoval výsledky svého zkoumání?
Svět je pro mne stále plný překvapení. Výsledkem je, že nevím skoro nic.

20. 9. 2010 Literární noviny, str. 22 rozhovor, Dagmar Sedlická

V roce 1976 jste se zapsal na pomyslnou listinu kacířů, když jste vydal knihu Život po životě. Šokoval jste odborníky i laiky, protože prostřednictvím vzpomínek stovek lidí, kteří přežili klinickou smrt, vstoupili na druhý břeh…
Při rozhovorech s těmito osobami jsem došel ke zjištění, že vjemy při umírání jsou překvapivě podobné, takže rozhodně nemůže být řeč o halucinacích, jak se vědci do té doby domnívali. Našel jsem dokonce několik společných věcí, s nimiž se setkala většina těch, kteří stáli na prahu smrti.

Publikace se dodnes prodalo 13 milionů výtisků a díky ní začal výzkum procesu umírání. Jak jste ve svých studiích pokročil?
Podle tisíců lidí, které jsem už vyzpovídal, to vypadá asi nějak takto: jako byste vystoupili ze svého těla a mohli pozorovat dění kolem sebe shora. Vidíte vlastní tělo ležet v posteli, vznášíte se, v dáli spatříte něco na způsob tunelu nebo úzké cesty s jasným světlem na konci. A vy můžete buď jít za ním, či se vrátit zpět…

V okamžiku smrti už tedy není naše vědomí spojeno s tělem?
Lidé, kteří mají zážitky klinické smrti, vyprávějí, že smrt neprožili ani prostorově, ani časově. Bylo to něco, co leží mimo naše chápání času a prostoru. Dá se říct, že všechny zážitky blízkosti smrti v sobě nesou jeden nepříjemný aspekt. Člověku se promítne celý jeho život a znovu prožívá, co udělal druhým a jak to cítili oni. To pak bolí.
celkově znamená tento pohled zpátky veliký přínos, protože pomáhá změnit naše budoucí chování - pokud se tedy vrátíme zpět.

Lidé uvádějí, že po této zkušenosti změnili svůj žebříček hodnot. Co si o tom myslíte vy
Ať už před tím čekali od života cokoli, nyní se snaží učit lásce. To ovšem není tak jednoduché. Přestože člověk prožil něco takového, je velmi těžké začít milovat své bližní ze dne na den. Od těch, kdo se vrátili, často slýchám, že už nemají strach zemřít. Dospěli k přesvědčení, že to, co nazýváme smrtí, je vlastně jen přechod k něčemu jinému, a proto není důvod se tím zneklidňovat.

Věříte tedy, že život po smrti existuje?
Je to osobní téma, s nímž se musí každý vypořádat srdcem. Můžete se jednoduše zeptat babičky, dědečka nebo někoho, koho dlouho znáte a máte rádi. Mnoho lidí klinickou smrt zažilo a rádi si o tom s blízkým promluví. Všechno se pak dozvíte z první ruky…

Jak se na to ale dívají odborné kruhy?
Mnohem méně skepticky než třeba ještě Ale před deseti lety. Například lékaři v Evropě a USA zjistili, že malé děti mají rovněž zážitky klinické smrti, které u nich vypadají jako u dospělých. A můj tým zjistil, že obdobný prožitek mělo asi osm milionů dospělých Američanů.

Připusťme tedy, že poté, co naše tělo zemře, odejde naše vědomí, nebo -chceme-li - duše někam jinam. Co myslíte, že se bude dít?
Jsem si poměrně jist, že bytí na Zemi potom vypadá jako sen. Při pohledu z této odlišné perspektivy nebudete chtít věřit mnohému, co jste ve svém životě dělali, vždyť všichni děláme bláznivé věci. Je to, jako když spíme… *

23.9.2010  Květy  str. 68  Tajemno