Neználek na Měsíci

Nakladatel:Knižní klub
Série:Neználek (3.díl)
Jazyk: česky
Pořadí vydání:5.
Počet stran:336
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:207 × 280 mm, 1328 g
Více podrobností
Běžná cena: 399 Kč

Sledovat titul
Toto vydání aktuálně nelze zakoupit, protože jej nemáme na skladě, podívejte se na jiná vydání tohoto titulu
Jiná vydání
Není skladem 
Bližší informace o dostupnosti nejsou k dispozici.
Informace o dostupnosti

Zboží bohužel momentálně není skladem. Pokud chcete být emailem informováni o jeho naskladnění, klikněte na tlačítko "Sledovat titul" a zadejte svou emailovou adresu.

Poslední změna: 15.12.2017 16:19

Anotace

Lze bez přehánění říci, že Neználek patří u nás k nejznámějším postavám dětské literatury 20. století. Celé generace vyrůstající v průběhu posledních padesáti let Neználka četly anebo o něm alespoň slyšely. Nic na tom nemění fakt, že ruku v ruce s věhlasem tohoto hrdiny sovětské literární trilogie jde i stín zcela evidentní ideologické propagandy – dokonce se zdá, že právě zjevná tendenčnost námětu nabyla v průběhu času jistého kuriozního půvabu, který dodnes může vzbuzovat ne-li snad sympatie, tedy alespoň shovívavost. Neználek na Měsíci představuje dětské sci-fi pro děti od 9 let. Tradičně knihu doprovodily ilustrace Jaromíra Zápala.

Další verze titulu

Neználek na Měsíci 2. vydání
Doručíme do Vánoc

Specifikace

Název: Neználek na Měsíci

Originální název: Neznaika na Lune

Objednací kód: -

Zobrazit podrobnou specifikaci

Čtenářské recenze

Čtenářská recenze: Nikolaj Nosov - Neználek na Měsíci

13.10.2010

Knížka Neználek na Měsíci je poslední z autorových tří knížek o Neználkovy a jeho přátelích, o malíčkách, což jsou malincí kluci a také o malenkách, které jsou zase malinké holčičky, kteří společně žijí ve městě Kvítečkově. Tato knížka ovšem navazuje na druhou knížku Neználek ve Slunečním městě. Hlavně v několika prvních kapitolách se o Slunečním městě a Neználkových příhodách v něm prožitých autor dost často zmiňuje. Je ale pravda, že se o nich zmiňuje takovým stylem, že i když jste jeho předchozí knížky o Neználkovy nečetly, stejně budete vědět všechno potřebné o jejich prožitých příhodách.

Hodnocení a komentáře

Neználek (Petr Kubiš , 6.5.2011) Odpovědět

Kniha je fajn, ale obal vůbec neodpovídá, protože jak vidno, na obrázku se Neználek projíždí se Strakáčkem a Knoflenkou v taxi autě po Slunečním městě :/

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

KAPITOLA PÁTÁ
VŠEZNÁLKŮV VELKOLEPÝ PLÁN

Ještě notnou chvíli seděl Všeználek na zemi, pohroužený do myšlenek o tom, jaký obrovský význam bude mít pro vědu ovládnutí beztíže. Okamžitě musím jít povědět kamarádům o svém novém objevu. A ukážu jim svůj detěžkátor! Rozhodl nakonec.
Zvedl se, otevřel dveře – a vtom zaslechl zdola zaúpění. Zapomněl na svůj objev a vrhl se dolů. První, co spatřil, byli malíčkové, kteří se seběhli kolem Buchtíka. Ten seděl v křesle, držel si nos a před ním stál doktor Pilulkin s obvazy a s lahví jódu v ruce.
„Nepřibližuj se!“ vřískal Buchtík a snažil se ho odkopnout. „Nechoď ke mně, nebo bude zle! Já za sebe neručím!“
„Ale já tě přece musím obvázat,“ domlouval mu doktor Pilulkin.
„Co se děje?“ zeptal se Všeználek.
„Rozbil si nos,“ řekl Čiperka. „Víš přece: celou dobu se klimbal ve vzduchu, a sotva ten stav beztíže zmizel, spadl a rovnou na nos.“
„Tebe třeba poslechne, Všeználku,“ řekl Pilulkin. „Už půl hodiny tu s ním zápolím.“
„Tak dost! A ticho!“ okřikl Všeználek Buchtíka, když nepřestával ječet a kopat.
Buchtík viděl, že jde do tuhého, a okamžitě ztichl. Pilulkin mu rychle zastavil krev a obvázal mu nos krásně do bambulky.
„Tak vidíš, jak to pěkně šlo,“ řekl spokojeně.
„No dobrá, pořád!“ vrčel vztekle Buchtík, slezl z křesla a začal si ohmatávat obvaz. Pilulkin ho plácl přes ruce a přísně řekl:
„Obvaz máš proto, aby si nos zachoval svůj tvar. Jestli na to budeš pořád sahat, naroste ti místo nosu bůhvíco!“
„Jen co vypátrám, kdo mi to provedl, já mu ukážu!“ vyhrožoval Buchtík.
Když tohle Všeználek uslyšel, pochopil, že než začal s pokusy, měl malíčky aspoň upozornit, aby nedošlo k úrazu. Cítil svou vinu, a tak se rozhodl, že jim zatím o svém objevu nepoví, dokud se na tenhleten případ trošku nepozapomene.
Neználek se zatím ujistil, že stav beztíže nadobro zmizel, vydal se do města a každému na potkání vykládal, co se u nich stalo. Ale nikdo jeho povídačkám nevěřil, všichni totiž věděli, jaký je mluvka. Neználka taková nedůvěra strašně rozčílila: pověděl o stavu beztíže ještě svému kamarádu Cárkovi, jenže ani ten ho nebral vážně.
„Neměl jsi spíš stav hlouposti než stav beztíže?“ ušklíbl se.
Za tuhle drzost mu Neználek vlepil pořádný pohlavek a Cárek, aby mu nezůstal nic dlužen, to Neználkovi vrátil i s úroky. Byla z toho pračka a Cárek vyhrál na celé čáře.
„A pak někomu říkej pravdu!“ bručel Neználek, když se vracel domů. „Takhle to dopadne vždycky: vymyslíš si kdovíjakou hloupost – a věří ti kdekdo; ale zkus někomu říct pravdu pravdoucí – dostaneš nakládačku, ani nemrkneš.“
Neználkovy povídačky však přece jenom vyvolaly mezi zvědavými obyvateli Kvítečkova různé dohady a spory. Jedni říkali, že beztíže být nemohla, protože prý nemůže být to, co nikdy nebylo; druzí tvrdili, že mohla, protože tak to bývá vždycky, že nejdřív něco není, ale pak to zčistajasna je; a třetí byli přesvědčeni, že to mohlo být tak i tak, a že jestli nebyla beztíže, tak že bylo určitě něco jinačího, protože nikdy nemůže být, aby nebylo vůbec nic, a že na každém šprochu je pravdy trochu.
Někteří nejzvědavější človíčkové se vydali k Všeználkovu domu, a když uviděli na dvoře Buchtíka se zafačovaným nosem, ptali se ho:
„Poslyš, Buchtíku, je to pravda, že u vás byla beztíže?“
„Tuhle ji vidíte, u mě na nose!“ odsekl vztekle Buchtík.
Človíčkové se zasmáli a šli domů. Po takové odpovědi už nikdo báchorkám o beztíži nevěřil.
Večer u čaje Všeználek a jeho přátelé vzpomínali, co se za den událo, a každý vyprávěl o svých pocitech, když se objevil beztížný stav. A zajímavá věc: všichni litovali, že tak brzo zmizel. Přece jen to bylo tuze zajímavé dobrodružství. Všeználek chtěl užuž říci, jaké rozluštil tajemství, ale stačilo, aby se podíval na Buchtíkův nos – a radši držel jazyk za zuby.
Té noci nemohl dlouho usnout: pořád jen přemýšlel, jak nového objevu správně využít. Beztíže je úžasná síla, uvažoval, když ji dokážeme ovládnout. Můžeme zdvihat a přenášet obrovská břemena nebo postavit velikánskou raketu a pustit se v ní do vesmíru. Doposud potřebovala raketa k získání rychlosti spoustu paliva; teď nebude raketa vážit nic, paliva bude stačit docela maličko a místo něho se může vzít na palubu mnohem víc kosmonautů a potravin. Pak už bude hračka vykonat dlouhodobou výpravu na Měsíc, proniknout do jeho nitra a kdoví – třeba se i seznámit s měsíčními človíčky.
Snil a snil, až usnul doopravdy. Ale i ve spánku se mu zdálo o kosmické raketě a o Měsíci a o Měsíčanech a ještě o spoustě všelijakých zajímavých věcí.
Druhého dne ráno Všeználek zmizel. Na snídani nepřišel, a když malíčci nakoukli do jeho pokoje, našli na stole lístek a na něm všeho všudy tři slova: Do Slunečního města! A pod tím podpis: Všeználek. Malíčkové si to přečetli a všecko pochopili.
Asi za dva měsíce přišel od Všeználka telegram: SROUBEK VROUBEK SLUNECNI MESTO. Šroubek i Vroubek se okamžitě přichystali a odjeli za Všeználkem. Nějaký čas po nich nebylo ani vidu ani slechu, a tak obyvatelé Kvítečkova usoudili, že se společně se Všeználkem natrvalo odstěhovali do Slunečního města a že se už zpátky nevrátí.
Zanedlouho však človíčkové zjistili, že v sousedství Kvítečkova, poblíž Okurkové hůrky, začala jakási velká stavba. V jednom kuse tam přijížděla nákladní auta naložená panely z lehkého pěnoplastu. Několik človíčků v bleděmodrých kombinézách z nich sestavovalo útulné přízemní domky. Čiperka se tam rozběhl první, aby vypátral, co se to staví. A za ním, toť se ví, i všichni ostatní. K svému údivu uviděli mezi pracujícími človíčky i Šroubka s Vroubkem.
„Hej, co to děláte? Co to tady bude?“ volal Čiperka.
„Kosmické městečko!“ odpověděl Šroubek.
„A k čemu to?“
„Až přijde Všeználek, všecko vám vysvětlí.“
„A to jsme si Kosmické městečko nemohli postavit sami?“ řekl uraženě Neználek a tvářil se, jako by celý život nedělal nic jiného, než stavěl kosmická městečka.
„Jen se neboj, tady je práce pro všecky,“ řekl mu Šroubek. „Kolem domů je potřeba vysázet květiny a okrášlit to tady; z elektrárny až sem zřídit elektrické vedení, aby tu byla elektřina; a postavit silnici a vyasfaltovat ulice a vybudovat vodovod a dokončit byty – jéje, tady je ještě fušky!“
Obyvatelé Kvítečkova se okamžitě pustili do díla. Jedni stavěli silnici, druzí sloupy elektrického vedení, jiní sázeli květiny, další pomáhali při zařizování domků. Tubička si vzal na starost dohled nad malířskými pracemi: míchal barvy a určoval, jak nalakovat stěny a střechy domků.
Netrvalo dlouho a uprostřed Kosmického městečka stála kulatá betonová plošina, na které začali montovat kosmickou loď. Součásti vyrobili ve Slunečním městě a přivezli na speciálně pérovaných pásových transportérech, aby se při převozu náhodou nepoškodily. Na montáž přijel zvláštní kráčející věžový jeřáb, skládal dílce rakety z pásových transportérů a usazoval je na místo. Raketa však byla tak vysoká, že na její horní část už jeřáb nestačil; součásti teď vynášel do potřebné výše vrtulník. Montáž probíhala pod dohledem Petúnky a Ančovičky, které také přijely do Kosmického městečka a usadily se tam natrvalo.
Za několik dní byla kosmická loď smontována. Tyčila se teď nad domky jako obrovský doutník nebo vzducholoď postavená špičkou nahoru. Na ochranu před škodlivým vlivem ovzduší, vodních par a plynů byl vnější plášť rakety zhotoven z vysoce trvanlivé nerezavějící oceli. Pod ním byl meziplášť ze speciálního kosmoplastu, který chránil vnitřek lodi před zhoubným účinkem kosmických paprsků a radioaktivního záření. Konečně třetí, vnitřní plášť tvořila vrstva tepelné izolace z termoplastu, schopná udržovat uvnitř rakety stanovenou teplotu.
K pohonu rakety a k jejímu řízení sloužily tři tryskové motory. Hlavní, největší motor, který poháněl kosmickou loď vpřed, byl umístěn v zádi. Jeho tryska mířila svisle k zemi, takže v plném chodu vyrážely žhavé plyny dolů a reaktivní síla tlačila raketu nahoru.
Na přídi byl v otočné hlavici zamontován manévrovací motor, jehož vodorovná tryska se mohla libovolně otáčet. Když bylo třeba obrátit raketu k západu, stačilo natočit trysku na východ. Rozžhavené plyny tryskaly k východu a raketa se odklonila opačným směrem, to znamená na západ. V přídi rakety byl ještě třetí, takzvaný brzdicí motor s tryskou nasměrovanou vzhůru. Z ní šlehaly žhnoucí plyny vpřed a reaktivní síla pohyb rakety zpomalila nebo zastavila úplně.
Uvnitř rakety bylo dvanáct kajut, každá pro čtyři kosmonauty. Celkem se tedy mohlo na kosmický let vydat osmačtyřicet človíčků. V centrální části rakety byl salon neboli společenská místnost, kde se měli kosmonauti scházet k odpočinku, k jídlu nebo ke společnému jednání.


Žánry