Jaká je cena člověka

Přes Novosibirsk a Barnaul se dostala až do Norilska, který se ve čtyřicátých letech teprve budoval a patřil k nejhroznějším místům v SSSR. Odtud vedla cesta jenom „na svobodu, nebo pod drn." Kersnovskaja vystřídala nejrůznější provozy; od stavby přes vězeňskou nemocnici a uhelný důl až po práci na železnici v padesátistupňových mrazech.

Navzdory tragickému osudu se nikdy nepovažovala za oběť režimu. Vyprávění je prodchnuto humorem, odvahou a duchovní silou autorky, která odmítá ustoupit ze svých morálních zásad.

Po návratu z lágru a vyhnanství v roce 1960 žila s matkou v Jessentukách, kde sepsala dvanáct tlustých sešitů vzpomínek a opatřila je sedmi sty vlastnoručními ilustracemi. Dvě stě osmdesát čtyři z nich zařadilo nakladatelství Ikar do českého vydání.

Podrobným líčením, které je doplněno redakčními poznámkami, příběh osloví všechny, kteří se zajímají o toto období nedávných dějin a téma kolektivizace, vysídlování a pracovní lágry.

Jak říká sama autorka, své sešity sepsala proto, aby tyto tragické a nesmyslné události nebyly zapomenuty a nemohly být překrouceny.

Jevfrosinija Antonovna Kersnovskaja (1907–1994) pochází po otci Antonu Kersnovském z polského hraběcího rodu. Její dědeček sloužil jako plukovník ruské armády v Turkestánu a nakreslil první mapu afghánské hranice. Po matce patří do významné řecké rodiny Karavasiliou. Její otec, právník a kriminalista, roku 1919 v Oděse jen šťastnou náhodou unikl zastřelení Mimořádnou komisí (ČK).

Rodina prchla z Oděsy na otcovo panství v Besarábii, která se od roku 1918 stala součástí Rumunska. Roku 1940 byla Besarábie okupována sovětskou armádou a matka a dcera Kersnovské byly vyhnány z domu. Jevfrosinija odeslala matku do Rumunska a sama zůstala, neboť si přála sloužit své vlasti. Mohla se vyhnout těžkému utrpení, které začalo vyhnanstvím z Besarábie na Sibiř roku 1941, ale zvolila si křížovou cestu – žila v pravdě, pomáhala lidem a nikdy se nepovažovala za oběť režimu.

Zůstala, podle svých slov, „obyčejnou Evropankou“. Po návratu z lágru a vyhnanství v roce 1960 žila Jevfrosinija s matkou v Jessentukách, kde sepsala dvanáct tlustých sešitů vzpomínek a opatřila je sedmi sty vlastnoručními ilustracemi.


Titul vychází 25. dubna 2012

Přidat komentář

Jevfrosinija Antonovna Kersnovská měla hned několikanásobnou smůlu. Budila podezření už svým kosmopolitním původem (otec aristokrat, a navíc Polák, tedy příslušník národa, jenž se ve Stalinově Sovětském svazu těšil obzvláštní nedůvěře; matka pocházející z významné řecké rodiny Karavasiliou), a nadto do styku se sovětskou mocí přišla za krajně nepříznivých okolností.

I s rodinou uprchla z Oděsy, kde jejího otce roku 1919 málem zastřelili čekisté, na jeho panství do Besarábie, od roku 1918 patřící Rumunskému království. Zde se v létě 1940 dočkala příchodu Rudé armády, následného připojení Bes arábie k SSSR a její změny v Moldavskou sovětskou socialistickou republiku.

Pak přišly události známé z ostatních „osvobozených“ území – východního Polska a Pobaltí: čistky, zatýkání a pokusy o násilnou kolektivizaci přerušené vpádem hitlerovského Německa a jeho spojenců. Připomeňme, že podle čtyřdílné Pamětní knihy Moldavska bylo jen 13. června 1941 z této malé země deportováno 19 575 osob.

Poté, co Kersnovskou s matkou vyhnali z domu, stačila ještě svou milovanou „stařenku“, jak jí láskyplně přezdívala, odeslat do Rumunska. Sama se však dostala do křížku s novými mocipány, jimž netolerovala příslovečné ignorantství a tupost spojené s fanatickou podezíravostí.

Ačkoli se mohla vyhnout utrpení, vybrala si tu nejtěžší, „křížovou“, nicméně podle vlastního úsudku jedinou správnou cestu. Prosluněnou Besarábii vystřídala nehostinná Sibiř, úmorná dřina a ponižování v gulagu.

Kersnovská ve svých pamětech osvědčila vynikající pozorovací talent. Pasačka vepřů, zdravotní sestra, pomocnice v márnici, a posléze dokonce hornice zevrubně charakterizuje sadistické dozorce i rázovité postavičky mezi spoluvězeňkyněmi a neopakovatelným způsobem přibližuje atmosféru v gulagu i o něco snesitelnější poměry ve vyhnanství, kam díky bonusům získaným v norilském táboře putovala v roce 1952.

Po vypršení trestu v roce 1960 žila se svou matkou v severokavkazských Jessentukách. Právě zde své memoáry zhustila do objemných sešitů a poskytla ojedinělé svědectví o oné „vzrušené době“, proklínané jejími oběťmi a dodnes adorované stalinisty.

Životní příběh Jevfrosinije Kersnovské, jež se navzdory prožitému utrpení pokládala za „obyčejnou Evropanku“, potvrzuje poněkud cynické rčení, že kdo přežil gulag, měl vyhlídky na dlouhověkost. Narodila se totiž v roce 1907 a zemřela až roku 1994.

Represe v číslech

Podle díla V. Kudrjavceva a A. Trusova Politická justice v SSSR, vydaného v Moskvě roku 2000, bylo v sovětském státě v letech 1918 až 1958 za kontrarevoluční činnost trestně stíháno 7 024 936 osob, z nichž 4 806 427 odsoudili, z toho 839 772 k trestu smrti. Zdaleka nejvíce popravených připadlo na roky 1937 (353 074) a 1938 (328 618) . Podle elektronické databáze České stopy v Gulagu bylo v SSSR popraveno 476 Čechů, československých občanů a obyvatel českých zemí.

Citace z knihy:

„Nebylo by lepší, aby se na to všechno zapomnělo? Vždyť ten, kdo to neprožil, neuvěří, nemůže uvěřit. A kolik zbylo těch, kdo tato léta prožili, kdo prošli podobnou,křížovou cestou‘? Brzy zmizí poslední svědkové. Nebude to tak lepší? Ne, nebude to lepší! Všechno se může opakovat! A je lépe vidět nebezpečí než jít se zavázanýma očima.“


4.7.2012  Reflex

Přidat komentář

Vyprávění vystavěla Kersnovskaja na protikladu pastorální idyly rodinného statku, o který se starala, a temného období lágrů. Statek se nacházel v Besarábii, kterou v roce 1940 obsadila Rudá armáda a začala zde nastolovat sovětské pořádky. Farma se Kersnovské rozpadla před očima: během chvíle byla rozkradená a zničená. Celé následné putování autorky po lágrech je tak vlastně rozvíjením tohoto prvního obrazu zkázy, neúcty k práci a životu.

Kersnovskaja se vždycky staví do role outsidera. Proto působí její text tak „hole“, jako by bez emocí. Jestliže například Jevgenija Ginzburgová, autorka nejznámější ženské vzpomínkové knihy z gulagu Strmá cesta, se neustále snaží pochopit a vysvětlit svou roli v komunistické straně, společnosti a gulagu, pro Kersnovskou platí jediný morální zákon: pomáhat slabším a nikdy se nevzdávat.

Její kniha je strhujícím detektivním čtivem o někom, kdo se rozhodne vzdorovat údělu oběti. I v těch nejnemožnějších situacích tvoří vlastní život – pod samopaly ochrany, pod tvrdou pěstí vyšetřovatele. Její paličatost je motorem vyprávění, žene ji vpřed, vstříc životu, nebo smrti.

Zatímco Ginzburgová zdůrazňuje v krizových situacích humanismus a stoicismus, Kersnovskaja vrací každý úder – stejně kriminálníku jako bachaři. Její vyprávění se tím v lágrové literatuře stává velmi netypickým: stojí osamocena ve svém fyzickém boji proti nespravedlnosti a ponižování, na pozadí zůstávají submisivní, naříkající, ustrašené ženy.

Kersnovskaja patří mezi neobyčejné vzdělané a duchovní osobnosti, její duchovnost je však velmi zvláštní. Ve vzpomínkách prostupuje z každého rozhodnutí, autorka je vedena nějakou jí vlastní, vyšší silou, kterou však nepojmenovává ani neanalyzuje. Její hierarchie hodnot je daná a neotřesitelná: „Co se dá dělat, když jsem se jednou rozhodla, že si nikdy nebudu klást otázku: Co je pro mě výhodné?“ A na dotaz z názvu knihy Jaká je cena člověka? si odpovídá: „Člověk má přesně takovou cenu, jakou cenu má jeho slovo.“

Jevfrosinija Kersnovskaja však nevystupuje jako šablonovitá nebo sošná figura, právě naopak. Působí velmi lidsky, v knize nechybí skvělý humor, zachycuje radost z práce, krásu přírody. Vyprávění to dodává živost a šťavnatost. Autorčina erudice pak přináší možnost srovnávání, nadhled, ironické poznámky. Na třísté stránce už nás proto ani nepřekvapí věta, že za celou dobu života v lágru se nejvíc nasmála na pitevně. Milovníci černého humoru tak možná najdou nového autora.


3.9.2012  Hospodářské noviny 

Přidat komentář