Muži, kteří nenávidí ženy

Ne každý populární bestseller je pro mne to pravé, ale tentokrát se bezesporu jednalo o jednoznačně zdařilou volbu. Opravdu výborně napsaný literární skvost se sice, co se děje týče,  „rozjíždí“ trošičku pomaleji, o to rychlejší spád však nabere vzápětí, když náhle přidá na obrátkách.

Muži, kteří nenávidí ženy

A to zajišťuje, že jej bude čtenář hltat jedním dechem, přestože se nejedná o žádnou tenkou brožurku, ale poctivou „bichli“ o celých pěti stech a šestatřiceti stranách. Mně samotné se jej podařilo přečíst za necelé čtyři dny. Navíc jsou jednotlivé postavy – a hlavní hrdinka obzvlášť – vykreslovány pečlivě a důkladně, zachycovány ve vývoji a „nešustí papírem“.

Samotné téma knihy je velice přitažlivé, na druhou stranu mám pocit, že se v případě jeho výběru nejednalo o chladný kalkul, který by měl pouze samoúčelně dílu zajistit maximální přitažlivost pro čtenáře a tedy i komerční úspěch, ale spíše o jakousi autorovu „vnitřní posedlost“. Navíc v něm dostaly velké – na kriminální žánr až neobvyklé – množství prostoru ženské hrdinky.

Přes značnou míru zobrazovaného násilí, kriminality a temnoty navíc román nepostrádá jistou míru hravosti. Stieg Larsson se tímto dílem stal (po boku proslulé švédské autorky knih pro děti Astrid Lindgrenové a snad ještě finského humoristy Arta Paasilliny) jedním z mála severoevropských autorů, kteří pronikli do širšího povědomí čtenářů i v našich zeměpisných šířkách, a nutno říci, že právem.

Škoda snad jen, že ho jeho věhlas zastihl až po smrti, a že se mu nepodařilo realizovat svůj plán desetidílného románového cyklu, takže Milénium zůstalo trilogií.

autorka recenze: Iva Raclavská

Dívka, která si hrála s ohněm

Musím se přiznat, že když jsem četl první díl Milénia - Muži, kteří nenávidí ženy, nedokázal jsem se od knihy odtrhnout, prostě jsem ji musel celou přečíst za jeden den, tak moc jsem z ní byl nadšen. Přesně to samé jsem čekal od druhého dílu a moje očekávání se do puntíku vyplnilo. Tedy až na poněkud zdlouhavý a rozvleklý začátek, kdy jsem si neustále pokládal otázku: „Kdy už se začne konečně něco dít?“ Počítejte tedy s tím, že ten opravdový děj začíná až s otočením strany s číslem něco přes 200, což však při úctyhodném počtu 600 stran znamená jen to, že vaše cesta na konec knihy bude ještě hodně dlouhá a nebezpečná.

Hlavní zápletka je založena na brutální vraždě mladého novinářského páru, který se až moc konkrétně zajímal o síť obchodníků s bílým masem a měl v plánu uveřejnit i jména jejich klientů, mezi které patřili významní politici, soudci, policisté atd. Je tudíž jasné, že zájem na jejich smrti mohlo mít spoustu lidí. Hlavním podezřelým se však shodou okolností stává hlavní hrdinka, Lisbeth Salanderová. Vedle hlavní dějové linky se tak dozvídáme další podrobnosti z jejího těžkého života a díky tomu vám za chvíli tato hi-tech punkerka přiroste k srdci a vy si budete jistí, že s vraždou nemá nic společného.

Když bych měl shrnout, co že je to nejlepší, co může kniha nabídnout, jednoznačně říkám, že je to její schopnost vtáhnout do děje a nepustit. Může za to velká realističnost a propracovanost hlavní postavy, jejíž houževnatost a vytrvalost, se kterou bojuje se světem, který ji už dávno zavrhl, vás bude překvapovat až do posledních stran. Poslední, co si při čtení této knihy budete moct dovolit, je si vydechnout. Velmi se mi líbí, že ačkoliv je děj plný zvratů a opravdu nečekaných událostí, vše působí, že to tak má skutečně být, tedy nic nuceného. Posun děje a postupné rozplétání vztahů působí naprosto přirozeně. Uvědomil jsem si, že takto nějak svět zkorumpovaných policistů, úředníků a organizovaného zločinu, který má co dočinění s prostitucí a vraždami pravděpodobně může fungovat.

Co říct na závěr? Stieg Larsson byl vynikající spisovatel a jeho trilogie Milénium se pomalu, ale jistě začíná stávat celosvětovým fenoménem obřích rozměrů. Jestliže vás tedy Larssonovská mánie, která na nás útočí ze všech stran a v blízké budoucnosti zaútočí i z Hollywoodu, stále ještě nezasáhla, tak za sebe musím říct, abyste jí šli rázným krokem naproti, kniha Dívka, která si hrála s ohněm a vlastně celá trilogie Milénium stojí za přečtení.

autorem recenze je Aleš Strážnický