Milovnice

Jádrem příběhu jsou vlastně dvě ženy, Brigita a Paula, které se obě snaží dostat své partnery před oltář. Kniha na mě nepůsobila jako klasický román, ale spíše jen jako jakýsi výzkum a snad to bylo stylem, jaký autorka použila při popisu obou postav, který vyzníval spíš jako jakýsi náčrt. Láska je v knize podána jen jako kalkul, protože obě hrdinky uvažují v partnerských vztazích spíše obchodně. Brigita je více praktická a než citům větší váhu přikládá „pračce a mytí nádobí“. Druhá z protagonistek, Paula, je mnohem naivnější a pro mě až nesmyslně se snaží získat přízeň krásného Ericha přesto, že hodně pije a jediné, co ho doopravdy zajímá jsou auta. Brigita chce muže vlastnit, mít a chlubit se s tím, že ho má. Paula zase chce muže proto, aby ho mohla mít ráda. Jelineková nám ukazuje, jak obě ženy využívají svého „podbřišku“ k získání vytyčeného cíle a čím více se kniha chýlila ke konci, tím více se mi zdála úsečnější a kritičtější.

Milovnice

Milovnice

ke mně neustále jakoby křičely svou jedovatostí a chladem, ale mnohdy vlastně odhalovaly pravdu. Jelineková se snažila ukázat, co se v domácnostech děje skutečně a bez příkras. V tomto smyslu velice silně působí kapitoly vyprávějící o manželství druhé a třetí generace, o tom, že zvyk a nenávist vlastně může být taky jakýmsi tmelem.

Mnohokrát jsem nevěřícně kroutila hlavou nad nesmyslným dosažením Pauliina cíle v momentě, kdy se vdala za krásného hlupáka Ericha a porodila mu dítě. Ten byl samozřejmě blažen už jen pocitem, že je na něm někdo závislý, byť je to „jen“ Paula. Paulin konec ovšem není šťastný. Zato Brigita, přestože cesta k jejímu cíli se mi stejně tak příčila jako ta Paulina, dosáhla materiálního blahobytu a zajištění. Autorka však podává její příběh tak, že žádný čtenář nemá pocit, že by ji mohl jakkoli závidět.

U čtení knihy cítíte na pozadí obsahu neustále vystupovat formu, a právě to je tím, co mě na knize oslovilo.

Autorkou recenze je Andrea Štyndlová