Tajný deník

Anotace

Odkazy

Ukázka z textu

Pak do místnosti vpadl John Kane, cosi si mumlal a před sebou tlačil koště. Je to člověk, kterého jsem si zvykla vzhledem k tomu, jak to tu chodí, tolerovat. Když se něco nedá změnit, musí se to holt snášet.
S jistou nelibostí jsem si všimla, že si nezapnul poklopec. Kalhoty má ozdobené řadou neforemných knoflíků. Je to malý mužíček, ale zároveň samý sval a šlacha. Má evidentně něco s jazykem, protože každou chvíli musí s velkou námahou polknout. Obličej má posetý sítí tmavomodrých žilek jako voják, který byl tváří příliš blízko dělu, když zrovna vypálilo.
"Nechápu, paní, na co potřebujete všechny ty knihy, když nemáte žádné brýle, abyste si je přečetla."
Pak polkl, už zas.
Vidím výborně i bez brýlí, ale to jsem mu neřekla. Měl na mysli ty tři svazky, jež vlastním: otcův výtisk Religio Medici, Bestiář a Stébla trávy od pana Whitmana.
Všechny jsou hnědé a zažloutlé, celé ohmatané.
Jenomže hovor s Johnem Kaneem může skončit všelijak, stejně jako kdysi hovory s chlapci, když jsem byla malá holka, tak dvanáctiletá. Chlapci stáli na rohu v dešti, aniž by jim to vadilo, a bavili se se mnou milým hlasem - tedy nejprve milým hlasem. Tady, ve vší té tmě a za zvuku vzdálených výkřiků, je největší slastí ticho.
Ti, kteří je krmí, je nemilují, a ti, kteří je šatí, se o ně nestarají.
Je to citát, ale jaký a odkud je, to nevím.