Ukradený domov - Jak se žilo na vesnici ve 40. a 50. letech

Poutavé vyprávění příběhu jedné rodiny 40.a 50.let. Nádherný a jednoduchý styl vyprávění připoutá ke knize každého, kdo si k ní sedne. Navíc si v ní nalezne kus historie vlastní rodiny.

Neokázalé vzývání domova a dětství Ohlédnutí muže, který na Fakultě tělesné výchovy a sportu vedl mnohé české olympijské medailisty, je působivé v neokázalém vzývání domova a dětství, byť bylo báječné pod psa. Šimonovy vzpomínky na rodný statek oživují pojizerskou obec Veselá ve čtyřicátých a padesátých letech, tedy mezi dvěma mlýnskými kameny, a s ní přeteklou dršťkovku na plotně, hříčky osudu při sedlačení, rauš ze žitného vína, málem zastřeleného kolotočáře i zdivočelý režim, který si ve vsi vybral stejné zakomplexovance, aby scelil meze. Autor vykresluje rodokmen a portrét selské dynastie násilně zkolektivizované, či spíš rozkulačené v právu na životní perspektivu, jež byla neustále mimo dosah a kterou i dnešní nezájem o venkov udržuje zu grunt. Petr Matoušek, Hospodářské noviny, 19.12.2008 V každé rodině se odrážejí „velké“ dějiny Svědectví Jiřího Šimona (1936), rodáka z Veselé u Mnichova Hradiště, nepostrádá půvab vzpomínek na mládí. Cenný je vůbec popis rytmu života na statku, praxe v obecné škole, reálném gymnáziu i tzv. měšťance po zrušení víceletých gymnázií. Děsivě působí rozhodnutí soudu z roku 1952, který neplnění dodávek potravin hodnotil jako „zjevné nepřátelství lidovědemokratickému zřízení“ a největší vesnickou usedlost zkonfiskoval. Rodina byla deportována do Heřmaniček u České Lípy. Jako doušek čisté vody působí setkání z roku 1972, kdy Jiřího a ještě žijící maminku navštívil Francouz Louis Bouchard, za války totálně nasazený v nedaleké muničce. Nesmírně si cenil rodinného prostředí, které mu pomohlo válku přežít. František Cinger, Právo, 9.12.2008 Vtipný i smutný zároveň Až dostanete náladu na pravdivý příběh, který je vtipný i smutný zároveň, začtěte se do osudů Jiřího, jehož rodinu v padesátých letech stihl typický osud "kulaků" - zabavení majetku a vystěhování z domova. "Přečtěte si ji a budete moudřejší o cennou, draze zaplacenou zkušenost," tvrdí o knize spisovatel Arnošt Lustig. Martina Kubešová, Marie Claire, prosinec 2008 Šimonovy vzpomínky na Ukradený domov mají působivost filmu Kniha Jiřího Šimona s všeříkajícím názvem Ukradený domov je nenaleštěným vyprávěním o životě na vesnici v historicky bouřlivé době zejména 40. a 50. let minulého století. "Je to poctivé a originální vyprávění o životě jednoho z nás. Obraz českého venkova první poloviny minulého století včetně hanebné konfiskace majetku a vystěhování pracovitých a poctivých lidí," píše v předmluvě spisovatel Arnošt Lustig. "Půvab této knihy spočívá především v její pravdivosti, je záznamem skutečných událostí a osudů. Přečtěte si ji a budete moudřejší o cennou, draze zaplacenou zkušenost." Jiří Šimon není profesí spisovatel a Ukradený domov nemá ambice být románovou freskou, jakkoli by jeho život, resp. život jeho rodiny, takové zpracování bezpochyby unesl. Kniha přináší spíše fragmenty vzpomínek, jakési "záblesky paměti", které dohromady skládají velký příběh, vlastně typický pro značnou část českých venkovských rodů. Hlavní síla Šimonových vzpomínek je v striktně úsporném stylu, který i dvěma, třemi jasnými a přímočarými větami dokáže odvyprávět příběh, hodný bezmála zfilmování. To je ostatně průvodní jev celé knihy: veškeré události, ony střípky "velkých dějin" i soukromé historky, vyvstávají před čtenářem plasticky jak na plátně kina. Autor paralelně vypráví o svých rodičích a dalších příbuzných, o sousedech ve Veselé u Mnichova Hradiště, o každodenních událostech i způsobu života v rodině majitelů největšího hospodářství ve vesnici, ale mezi řádky, jakoby mimovolně, vlastně ilustruje dobovou situaci v těžkých chvílích českého národa, nejprve za 2. světové války a posléze v prvních letech tvrdé komunistické diktatury, která jeho rodinu připravila o veškerý majetek. Vyvažuje přitom vlastní vzpomínky se "slyšenými" historkami a, co je nejdůležitější, nechybí mu přes závažnost tématu, ani nadhled a smysl pro humor. Ostatně, líčení života zejména v autorově raném dětství, nese v mnoha okamžicích přídech idyličnosti, a to i přes válečná léta, které "okolo" probíhala. Jiří Šimon tak jen potvrzuje, že léta dětství - za předpokladu fungující rodiny - jen minimálně ovlivňují "velké dějiny". Po stovce stran vyprávění však přichází rána - násilné vystěhování rodiny z jejího hospodářství, bez ohledu na otcovu vážnou nemoc a jakékoli jiné "polehčující okolnosti". V Šimonově textu není nenávist ani hořkost, pouhá konstatování, případě citáty dobových dokumentů ovšem opět působí mnohem mrazivějším dojmem. Historie nejsou zdaleka jen data a a události, hodné zápisu do učebnic. Naopak, to nejpodstatnější z dějin jsou jednotlivé unikátní lidské příběhy, příběhy těch, které potkáváme na ulicích. A hlavně jejich paměť. Ta, ze které Jiří Šimon "vydoloval" svou útlou, avšak působivou knihu, rozhodně zaslouží úctu. Ondřej Bezr, iDNES.cz, 2.12.2008 Kniha za všechny učebnice dějepisu Knihou za všechny učebnice dějepisu je dílo Jiřího Šimona Ukradený domov s podtitulem Jak se žilo na vesnici ve 40.a 50.letech. Šimonovým ukradli domov dvakrát - za války Němci,v padesátých letech komunisté. Ti jim ho ukradli doslova:všechno zabavili,rodina se musela vystěhovat. Autor vypráví bez sentimentu,nečekaně věcně,máte pocit,že s ním sedíte v kuchyni u kávy. Kniha je to poučná i dojemná. Díky za ni patří panu Šimonovi,jeho dceři,která vyprávění zaznamenala, i vydavateli - Knižnímu klubu.. Tomáš Pilát, Týdeník Rozhlas, 2.12.2008 Poctivé vyprávění Kronika života jedné vesnice je poctivým vyprávěním o lidském osudu vykloubeném válkou a konfiskací majetku. Jeden rodinný příběh, živá historie, tak zřetelná a osobní, jak nemohou být žádné učebnice. Návrat domů po 47 letech je zadostiučiněním, i když jen malým, mementem, kterých je v naší historii bezpočet. Klára Kubíčková, MF Dnes, 22.11.2008 Drsný jako dlaně sedláka V knize Ukradený domov nehledejte jinotaje ani literární um hodný laureáta Nobelovy ceny. Její síla spočívá v pravdivosti. Málokdo si po zhlédnutí Sedmi statečných uvědomí, že osud sedláků je vlastně na celém světě a v průběhu časů stejný. Vytvářejí zásoby pro ty, kteří si je pak mocí seberou. Je jedno, jestli krajem prolétne Zlatá horda, arkebuzíři z třicetileté války, nacisté nebo komunisté. Autor knížky Ukradený domov tohle vše nezažil, Jiřímu Šimonovi jako podklad pro vzpomínání postačily dvě posledně jmenované krutovlády. Lidé od strojů mohou před nástrahami dějin na čas odejít a vyrábět potřebné šroubky, až se zase vše uklidní. Příroda si tohle líbit nenechá a sedlák se musí přizpůsobit. Nemůže zorat, zasít? Nebude chleba nejen pro člověka od stroje, ale ani pro něj a jeho rodinu. A když je čas sklízet, prostě se sklízí, jinak to nejde. V předmluvě ke knize Arnošt Lustig mimo jiné napsal: „Půvab této knihy spočívá především v její pravdivosti, je záznamem skutečných událostí a osudů. Přečtěte si ji a budete moudřejší o cennou, draze zaplacenou zkušenost.“ Má pravdu; byla by však škoda tuhle knížku zařadit mezi povinnou četbu, aby pak čtenáře odradila. Známý spisovatel také připomíná, že knížku přečetl jedním dechem během večera. Rozsahem nevelké vzpomínání, navíc vyplněné dokumentárními fotografi emi, to umožňuje. I vyprávění, nekomplikované a rovné jako brázda za pluhem šikovného oráče. Není třeba hledat v příběhu jinotaje ani umění hodné laureáta Nobelovy ceny. Jsou tu řazeny reálie, s konkrétními jmény příbuzných i sousedů a dohromady tvoří příběh drsný jako dlaně sedláka. Jiří Šimon prožil útrapy války jako dítě, o to víc se ho dotýká okamžik, kdy je celá jeho rodina pod dozorem Lidových milicí a bezpečnosti vystěhovávána z rodného statku. Vzít si mohli jen osobní věci, nějakou drůbež a psa. Odysea vystěhovaných „kulaků“ končí ve vesnici, kde je nikdo nezná – to aby se místní rolníci nemohli vymlouvat, že vstoupí do družstva, „až to udělají Šimonovi“. Sám autor se na rodný statek vrátil až v roce 2000, po čtyřiceti sedmi letech. Ivan Verner, MF Plus, 21.11.2008 Cenná historická zkušenost Jak se žilo na vesnici ve 40. a 50. letech, takový je podtitul knihy, kterou vydal Knižní klub. Jiří Šimon (1936), bývalý docent z katedry atletiky, v ní vzpomíná na dětství a dospívání ve Veselé u Mnichova Hradiště, které bylo ostře přetnuto nástupem komunistického režimu. V kapitole Naši psi je mimo jiné zaznamenán tento trudný osud: „Dál jsme měli bernardýna Dona. Ten jednou během noci vytahal po vesnici z králíkáren sousedů mnoho králíků, snad kolem stovky. Zakousl je a položil před králíkárnu, jako když honci zastřelí zajíce, a taky je vyrovnají do řady. Otec ho bohužel musel dát utratit.“ Na dlouhou dobu nejsmutnější příběh knihy, navzdory tomu, že je zde zaznamenáno samozřejmě rovněž válečné období. Jenže to nejhorší čekalo rodinu až po válce, po nástupu komunistů k moci. Jednoho dne museli statek narychlo opustit, byli přestěhováni do vesnice u České Lípy a tam ve stísněných poměrech byli nuceni začít nový život - i s tím, že autorova matka musela na několik měsíců do vězení za to, že nesplácí půjčku na zemědělský stroj, který jim byl samozřejmě taktéž zabaven. Příběh jednoho českého statku je časově velmi rozsáhlý, ale nakonec má šťastný konec. Dům byl v roce 2000 rodině vrácen. Osm let však trvaly restituční soudy - což ukazuje, že „kafkárna“ zde sametovou revolucí zdaleka neskončila, neboť zkušený soudce rovná se soudce socialistický. Ukradený domov nemá umělecké ambice, autor „pouze“ vypráví o svém dospívání, a tak předává cennou historickou zkušenost. Ondřej Horák, Lidové noviny, 20.11.2008 Fragmentární vzpomínky Fragmentární vzpomínky někdejšího dlouholetého pedagoga Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy Jiřího Šimona (1936), jemuž rukama prošli i příští šampioni, například atleti Ludvík Daněk, Imrich Bugár, Jarmila Kratochvílová či kajakářka Štěpánka Hilgertová. Šimon z útržků, v nichž popisuje život svého příbuzenstva, skládá obraz venkova 40. a 50. let minulého století. Vyústění bylo pro jeho rodinu deprimující: autorovi rodiče odmítali vstup do zemědělského družstva, majetek jim byl zkonfiskován a rodina vyhnána do pohraničí. Josef Chuchma, MF Dnes, 15.11.2008

Svědectví Jiřího Šimona (1936), rodáka z Veselé u Mnichova Hradiště, nepostrádá půvab vzpomínek na mládí. Cenný je vůbec popis rytmu života na statku, praxe v obecné škole, reálném gymnáziu i tzv. měšťance po zrušení víceletých gymnázií. Děsivě působí rozhodnutí soudu z roku 1952, který neplnění dodávek potravin hodnotil jako „zjevné nepřátelství lidovědemokratickému zřízení“ a největší vesnickou usedlost zkonfiskoval. Rodina byla deportována do Heřmaniček u České Lípy. Jako doušek čisté vody působí setkání z roku 1972, kdy Jiřího a ještě žijící maminku navštívil Francouz Louis Bouchard, za války totálně nasazený v nedaleké muničce. Nesmírně si cenil rodinného prostředí, které mu pomohlo válku přežít. František Cinger, Právo, 9.12.2008

Kniha je nenaleštěným vyprávěním o životě na vesnici v historicky bouřlivé době zejména 40. a 50. let minulého století. Hlavní síla vzpomínek je v striktně úsporném stylu, který i dvěma, třemi jasnými a přímočarými větami dokáže odvyprávět příběh, hodný bezmála zfilmování. To je ostatně průvodní jev celé knihy: veškeré události, ony střípky "velkých dějin" i soukromé historky, vyvstávají před čtenářem plasticky jak na plátně kina. V Šimonově textu není nenávist ani hořkost, pouhá konstatování, případě citáty dobových dokumentů ovšem opět působí mnohem mrazivějším dojmem. Historie nejsou zdaleka jen data a a události, hodné zápisu do učebnic. Naopak, to nejpodstatnější z dějin jsou jednotlivé unikátní lidské příběhy, příběhy těch, které potkáváme na ulicích. A hlavně jejich paměť. Ta, ze které Jiří Šimon "vydoloval" svou útlou, avšak působivou knihu, rozhodně zaslouží úctu. Ondřej Bezr, iDNES.cz, 2.12.2008

Knihou za všechny učebnice dějepisu je dílo Jiřího Šimona Ukradený domov s podtitulem Jak se žilo na vesnici ve 40.a 50.letech. Šimonovým ukradli domov dvakrát - za války Němci,v padesátých letech komunisté. Ti jim ho ukradli doslova:všechno zabavili,rodina se musela vystěhovat. Autor vypráví bez sentimentu,nečekaně věcně,máte pocit,že s ním sedíte v kuchyni u kávy. Kniha je to poučná i dojemná. Díky za ni patří panu Šimonovi,jeho dceři,která vyprávění zaznamenala, i vydavateli - Knižnímu klubu.. Tomáš Pilát, Týdeník Rozhlas, 2.12.2008

Kronika života jedné vesnice je poctivým vyprávěním o lidském osudu vykloubeném válkou a konfiskací majetku. Jeden rodinný příběh, živá historie, tak zřetelná a osobní, jak nemohou být žádné učebnice. Návrat domů po 47 letech je zadostiučiněním, i když jen malým, mementem, kterých je v naší historii bezpočet. Klára Kubíčková, MF Dnes, 22.11.2008

Příběh jednoho českého statku je časově velmi rozsáhlý, ale nakonec má šťastný konec. Dům byl v roce 2000 rodině vrácen. Osm let však trvaly restituční soudy - což ukazuje, že „kafkárna“ zde sametovou revolucí zdaleka neskončila, neboť zkušený soudce rovná se soudce socialistický. Ukradený domov nemá umělecké ambice, autor „pouze“ vypráví o svém dospívání, a tak předává cennou historickou zkušenost. Ondřej Horák, Lidové noviny, 20.11.2008