Malé ženy

Malé ženy mě poprvé oslovily svou filmovou adaptací (1994, USA, režie Gillian Armstrong) a tu řadím do malé hrstky filmů, které jsou přinejmenším stejně povedené, jako jejich literární předlohy. Samozřejmě mé kroky vedly ihned po shlédnutí filmu do knihovny. A opravdu – kniha byla k sehnání. Bohužel po několika stranách i dívka školou povinná zjistila, že na překladu Jindřišky Smetanové něco nehraje – bohužel doba vydání zajistila knize řádnou cenzuru, a tak příběh v této knize byl jakýmsi podivným převyprávěním pouze některých částí příběhu.

Malé ženy

Po celých 15 letech se na pultech knihkupectví objevil nejen nový překlad Malých žen, ale rovnou i vydání, které je spojovalo s druhým dílem, kde jsou líčeny další osudy rodiny Marchových.

Malé ženy jsou románem, který loudí z žen romantické představy, bojovnou náladu, soucit i slzy. Osudy čtyř sester Marchových z nichž každá je jiná a přesto jsou si tak podobné. Bláznivě romantické představy o životě Meg, nezávislost a spisovatelské ambice Jo, nenápadnost dobré duše rodiny Beth a nakonec nejmladší rozmazlený miláček Amy. Občanská válka, chudoba, radosti i starosti všedních dní. K tomu jeden bohatý, pohledný, charismatický a přátelský mladík v sousedství. To jsou základy příběhu, jehož kouzlo netkví v poutavém vyprávění pouhých sledů událostí v životech jednotlivých aktérek, ale především v psychologickém vykreslení dívek, jejich myšlenek, snů a ambicí.

Rozhodně mohu knihu doporučit všem ženám, které nechtějí číst plytké romantické příběhy, ale zajímají je hrdinky, které mají podobné sny i trápení, jako jsme měly, či budeme mít někdy v budoucnu  všechny.  Ideální knížka na dovolenou, nebo k léčení podzimní chřipky. Jednoduše kniha psaná ženou pro ženy a vůbec nevadí, že na konci 19. století. Malé ženy chodí po světě i dnes.

Autorkou recenze je Markéta Dohnalíková